V době, kdy byl bývalý agent FBI a sériový vrah Kyle Craig, přezdívaný Génius, souzen v Alexandrii se státě Virginia za jedenáct vražd, musel si vyslechnout kázaní a poučování okresní soudkyně Niny Wolffové. Alespoň on její přednášku tak chápal a bral si ji osobně, pěkně k srdci.

V době, kdy byl bývalý agent FBI a sériový vrah Kyle Craig, přezdívaný Génius, souzen v Alexandrii se státě Virginia za jedenáct vražd, musel si vyslechnout kázaní a poučování okresní soudkyně Niny Wolffové. Alespoň on její přednášku tak chápal a bral si ji osobně, pěkně k srdci.

„Pane Craigu, podle všech měřítek, která znám, jste ten nejhorší člověk, jenž přede mnou stanul v této soudní síni…

a že jsem už viděla několik odporných kreatur –“

Craig jí skočil do řeči: „Velice vám děkuji, soudkyně Wolffová. Jsem poctěn vašimi laskavými a nepochybně promyšlenými slovy. Koho by nepotěšilo, že je nejlepší?

Pokračujte, prosím. Je to hudba pro mé uši.“

Soudkyně Wolffová jen pokývala hlavou a mluvila dál, jako by Craig neřekl ani slovo.

„Odplatou za tyto nevýslovné zločiny a opakovaná mučení jste odsouzen k trestu smrti. Dokud nebude rozsudek vykonán, strávíte zbytek svého života ve vězení s maximální ostrahou. Jakmile tam přijdete, budete odstřižen od veškerých lidských kontaktů a již nikdy nespatříte slunce.

Odveďte mi ho z očí!“

„Velmi dramatické,“ zavolal Kyle Craig na soudkyni Wolffovou, když byl odváděn ze soudní síně, „ale takhle se to nestane. Právě jste podepsala trest smrti sama sobě. Já ještě slunce spatřím, soudkyně Wolffová, a uvidím i vás. To se můžete vsadit. Zcela jistě se uvidím také s Alexem Crossem a jeho okouzlující rodinkou. Dávám ti na to své slovo, Crossi, slibuji ti to před těmito svědky, tímto směšným obecenstvem složeným ze šmíráků, hyen z médií a všech ostatních, kteří mě dnes poctili svou přítomností.

Kylea Craiga jste neviděli naposledy.“

V onom obecenstvu seděl mezi „šmíráky a hyenami z médií“ i Alex Cross. Naslouchal prázdným hrozbám svého bývalého přítele. A přesto se neubránil tomu, aby nezadoufal, že věznice s maximální ostrahou v coloradském Florence je opravdu tak bezpečná, jak se o ní říká.

Dvě

Od toho dne uplynuly čtyři roky a Kyle Craig byl stále držen či lépe řečeno pohřben ve věznici ve Florence asi sto šedesát kilometrů od Denveru. Za celou tu dobu nespatřil slunce. Byl odříznut od většiny lidských kontaktů. Jeho zloba rostla, kvetla a stávala se děsivou.

Mezi jeho spoluvězně patřili Unabomber Ted Kaczynski, spiklenec z Oklahoma City Terry Nichols a teroristé z al-Káidy Richard Reid a Zacarias Moussaoui. Ani jeden z nich nespotřeboval v poslední době mnoho krému proti slunci. Vězni byli třiadvacet hodin denně uzamčeni ve zvukotěsných celách o rozměrech dvakrát tři a půl metru, zcela izolovaní od všech lidí kromě svých právníků a vězeňských dozorců. Osamělost ve věznici ve Florence byla přirovnávána ke „každodennímu umírání“.

Kyle Craig musel uznat, že uniknout z Florence bude velmi obtížné, ne-li nemožné. Žádnému z vězňů se to dosud nepodařilo, dokonce ani částečně. Stále však mohl doufat, snít, kout plány a procvičovat svou zahálející představivost.

Naplánovat svou malou pomstu může každý.

Soud momentálně posuzoval jeho odvolání, takže ho jednou týdně navštěvoval Mason Wainwright, advokát z Denveru. Toho dne dorazil přesně ve čtyři jako pokaždé.

Mason Wainwright se pyšnil ohonem šedých vlasů, okopanými kovbojskými botami a kovbojským kloboukem posazeným frajersky dozadu. Na sobě měl sako z jelenice, opasek z hadí kůže a velké brýle s rohovými obroučkami, v nichž vypadal jako zpěvák country nebo vysokoškolský profesor, který tuhle hudbu miluje. Nevypadal na příliš dobrého obhájce, ale protože byl Kyle Craig proslulý svou genialitou, nikdo jeho volbu nezpochybňoval.

Craig a Wainwright se na přivítanou objali. Kyle při tom svému právníkovi jako obvykle pošeptal do ucha: „Pořád platí, že se v téhle místnosti nesmí pořizovat videozáznam? Víte jistě, že se ten předpis nezměnil, pane Wainwrighte?“

„Žádné nahrávání,“ odpověděl Wainwright. „I v téhle ubohé díře máte právo promluvit se svým obhájcem zcela důvěrně. Je mi líto, že pro vás nemohu udělat víc. Upřímně se za to omlouvám. Určitě víte, jak s vámi soucítím.“

„Nijak nezpochybňuji vaši loajalitu, Masone.“

Po objetí se Craig a právník posadili proti sobě k šedému kovovému konferenčnímu stolku, jenž byl stejně jako židle pevně přišroubovaný k podlaze.

Kyle pak položil advokátovi osm konkrétních otázek jako při každém sezení. Ptal se ho rychle a neposkytl mu

žádný čas na odpovědi. Jeho právník ho jen s mlčenlivou úctou sledoval.

„Velký utěšitel vězňů zavřených za masové vraždy Truman Capote jednou řekl, že se bojí jen dvou věcí. Která z nich je ta horší, zrada nebo opuštěnost?“ spustil Craig a pak přešel rovnou k další otázce.

„Co je první věc, kterou vás učili neoplakávat, a kolik vám tenkrát bylo?“

A potom: „Povězte mi, obhájče, jaká je průměrná doba, za kterou tonoucí ztratí vědomí?

A teď něco, co bych rád věděl: dochází k většině vražd v obydlích, nebo venku?

Proč je smích na pohřbu považován za nepřijatelný, ale pláč na svatbě nikoli?

Je slyšet zvuk jedné tleskající ruky, když se z ní odstraní všechno maso?

Kolika způsoby lze stáhnout z kůže kočku, když chcete, aby po celou dobu zůstala naživu?

A ještě něco, jak si vedou mí bostonští Red Sox?“

Pak se mezi Kylem a právníkem rozhostilo ticho. Občas odsouzený vrah položil ještě několik upřesňujících dotazů, zeptal se třeba na nějaké podrobnosti o Red Sox nebo Yankees, které nesnášel, nebo o nějakém zajímavém vrahovi pracujícím na svobodě, o němž ho právník už dříve informoval.

Pak následovalo další objetí a Mason Wainwright se zvedl k odchodu.

Advokát pošeptal Kyleovi do ucha: „Jsou připravení jít do akce. Přípravy jsou hotové. Brzy dojde k významným událostem ve Washingtonu. Odplata přijde. Očekáváme velké obecenstvo. Vše na vaši počest.

Kyle Craig tu zprávu nijak nekomentoval, jen k sobě přiložil ukazováčky a pevně je přitiskl právníkovi na hlavu.

Velice silně, aby ten nezpochybnitelný vzkaz pronikl Masonu Wainwrightovi okamžitě do mozku.

Ukazováčky byly spojené do tvaru kříže.

Kapitola 1

WASHINGTON, D. C.

V PRVNÍM PŘÍBĚHU, thrilleru, vystupují irácký voják a spisovatelka detektivek. Voják si prohlíží dvanáctipatrový dům s luxusními byty a říká si: Tak takhle si žijí bohatí a slavní. Přinejmenším hloupě, ale hlavně velice nebezpečně.

Začal si procházet seznam možností, jak se dostat dovnitř. Vchod pro zaměstnance v zadním traktu superluxusní obytné budovy Riverwalk nepoužívali obyvatelé skoro nikdy a jejich líní lokajové jen velmi zřídka.

Protože byl odlehlejší než hlavní vchod nebo podzemní garáže. Byl také zranitelnější. Jediné zpevněné dveře neměly žádné viditelné přídavné vyztužení. Rám měl na všech stranách elektronická čidla. Jakýkoli pokus o násilné vniknutí by spustil alarm v hlavní kanceláři Riverwalku a zároveň na dispečinku soukromé bezpečnostní agentury jen o pár bloků dál. Statické kamery pod stropem monitorovaly všechny dodavatele a ostatní provoz během celého dne.

Vstup byl povolen pouze do sedmé hodiny večer. Pak se zapnula pohybová čidla.

Voják byl přesvědčen, že nic z toho nepředstavuje velký problém. Vlastně to pro něho byla výhoda. Júsef Kásim za Saddáma po dvanáct let sloužil v tajné policii Muchabarat.

Na tohle všechno, co nějak souviselo s bezpečností, měl vyvinutý šestý smysl. Kásim viděl to, co Američané neviděli, že jejich láska k technice je činí samolibými a slepými k nebezpečí. Jeho nejlepší cesta do Riverwalku byla zároveň nejsnadnější. Odpovědí byly odpadky. Kásim věděl, že se s naprostou spolehlivostí vyvážejí každé pondělní, středeční a páteční odpoledne. Americká efektivita, taky tolik ceněná, byla další ze zranitelných míst této luxusní budovy.

Efektivita znamená předvídavost.

Předvídavost znamená slabost.

Kapitola 2

A OPRAVDU, v 16:43 se dveře servisního vchodu otevřely zevnitř. Vysoký černý zaměstnanec ve flekaté zelené kombinéze a se stříbrným afrem na hlavě zahákl řetěz z vnitřní strany dveří na vnější zdi. Jeho vozík naložený plnými pytli na odpadky byl moc široký na to, aby dveřmi prošel. Muž se pohyboval pomalu, líně odnášel pytle po dvou do dvojice velkých kontejnerů na konci kryté nákladové rampy.

Ten muž je stále otrokem bílých, pomyslel si Kásim. A podívejte se na něj, to ubohé šourání, sklopené oči… On to ví také. Nenávidí svou práci a ty strašné lidi v budově Riverwalk.

Kásim ho pozorně sledoval a počítal. Dvanáct kroků ode dveří, devět vteřin na odhození pytlů a zase zpátky. Při mužově třetí cestě kolem něho nepozorovaně proklouzl. A pokud by jeho vlastní zelená čepice a kombinéza nestačily k oklamání kamer, nic zásadního by se nestalo. Než někdo přijde prověřit narušení bezpečnosti, bude již dávno pryč.

Snadno našel slabě osvětlené servisní schodiště. Po prvním úseku opatrně vystoupal a další tři vyběhl. Během

uvolnil nahromaděný adrenalin, který bylo lepší držet pod kontrolou. Ve čtvrtém poschodí se nacházel sklad, kde nechal vak na špinavé prádlo, který pronesl dovnitř. Pak pokračoval do dvanáctého. Ani ne tři minuty po vstupu do luxusní budovy stanul přede dveřmi bytu 12F. Postavil se tak, aby na něj bylo vidět kukátkem, a natáhl prst ke zvonku, bílému tlačítku zapuštěnému ve zdi. Ale dál už nezašel.

Toho dne tlačítko nestiskl. Zcela nehlučně se otočil na patě a vrátil se cestou, kterou přišel. Pár minut nato byl už zpátky na ulici v rušné Connecticut Avenue.

Nácvik proběhl velice dobře. Nenarazil na žádné zásadní problémy ani překvapení. Kásim se teď prodíral davy lidí jdoucích z práce. Byl v tom stádu neviditelný, přesně jak potřeboval. Před popravou ve dvanáctém patře nebyl nijak netrpělivý. Trpělivost a netrpělivost pro něho byly jen prázdné pojmy. Příprava, načasování, dokončení, úspěch, to byly věci, na kterých záleželo. Až přijde čas, bude Júsef Kásim připraven splnit svůj úkol. A on to udělá.

Jednoho Američana po druhém.

Kapitola 3

UŽ NĚJAKOU DOBU jsem nedělal policejní práci a zatím mi to vyhovovalo. Stál jsem zády ke kuchyňským dveřím, srkal Naninu kávu a uvažoval o tom, že je to možná něčím ve vodě, ale jistě jsem věděl jen jedno, mé tři děti vyrůstaly až moc rychle. Přímo před očima. Někteří rodiče nedokáží ani pomyslet na to, že jim děti jednou odejdou z domova, jiní se toho zase nemohou dočkat; já patřil jednoznačně do té první skupiny.

Můj nejmladší potomek Alex junior přezdívaný Ali už začal chodit do školky. Byl to chytrý klučina, který málokdy zavřel pusu, snad kromě případů, kdy se od něho člověk potřeboval něco dozvědět. Momentálně se vášnivě zajímal o Největší extrémy od Animal Planet, baseballový tým Washington Nationals, biografii Sůl v jeho botách a o všechno, co nějak souviselo s vnějším vesmírem, včetně podivného kresleného seriálu zvaného Gigantor s ještě podivnější úvodní znělkou, kterou nemohu dostat z hlavy.

Jannie už dosáhla počátku puberty a na jejím hubeném těle se začaly objevovat typicky ženské křivky.

Reprezentovala naši rodinu jako umělkyně a herečka a

chodila na hodiny kreslení pořádané v rámci programu Corcoran ArtReach.

A Damon, který právě dosáhl výšky sto pětaosmdesáti centimetrů, se těšil na střední školu. Zatím ještě neodsekával a nemluvil sprostě a zdálo se, že své okolí vnímá víc než jeho vrstevníci. O Damona se dokonce ucházelo několik soukromých přípravek na střední školu včetně jedné neodbytné v Massachusetts.

Můj život se také změnil. Má praxe soukromého terapeuta vzkvétala. Poprvé po mnoha letech jsem neměl nic společného s prosazováním zákona. Konečně jsem se z té smyčky vyvlékl.

No, vlastně skoro. V mém životě se objevila jedna detektivka z oddělení vražd: Brianna Stoneová, mezi svými kolegy známá také jako Šutr. S Bree jsem se seznámil na večírku pořádaném pro jednoho našeho společného známého, policistu odcházejícího do důchodu. První půlhodinu jsme se bavili o práci a dalších několik hodin o sobě, a dozvěděl jsem se i takové podrobnosti, jako třeba že pádluje na závodech dračích lodí. Na konci večírku jsem ji skoro ani nemusel zvát na rande. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, pozvala možná ona mne. Ale slovo dalo slovo a já šel večer po schůzce k Bree domů. A… ano, myslím, že i tehdy mi to Bree sama nabídla.

Bree se dokázala dokonale ovládat, byla sice náruživá, ale jen v dobrém slova smyslu. A nijak neškodilo, že to od

přírody skvěle uměla s dětmi. Zbožňovaly ji. V okamžiku, kdy jsem stál v kuchyni, běhala rychlostí blesku po domě a řvala jako mimozemský požírač dětí, zatímco Ali se ji snažil udržet od těla světelným mečem z hvězdných válek. „Ten meč mi nemůže ublížit!“ křičela. „Připrav se, že skončíš v mojí tlamě!“

Bree a já jsme se toho rána nezdrželi v Páté ulici moc dlouho. Po pravdě řečeno, pobýt ještě chvíli, musel bych ji nějak propašovat nahoru, abych jí ukázal svou neexistující vyrážku nebo možná světelný meč.

Poprvé za dobu, co jsme spolu chodili, se nám podařilo natolik sladit své rozvrhy, abychom si mohli na pár dní vyrazit z města. Když jsem vycházel z domu, hlasitě jsem si zpíval konec prvního hitu Steva Wondera „Fingertips Part 2“: „Good-bye, good-bye. Good-bye, good-bye. Good-bye, good-bye, good-bye. Znám ta slova nazpaměť, tak jsem nadaný.

Zamrkal jsem na Bree a políbil ji na tvář. „Ty je vždycky rozesměješ,“ řekl jsem.

„Nebo aspoň vyvedu z míry,“ opáčila a také na mě zamrkala.

Náš cíl, národní park Catoctin Mountain v Marylandu, se rozkládá na východním konci masivu Apalačských hor nedaleko Washingtonu. Tato část hor se nejvíce proslavila tím, že se zde nachází Camp David, ale Bree znala tábořiště

otevřené i pro smrtelníky jako my. Nemohl jsem se dočkat, až tam dorazíme a budu s ní sám.

Když jsme ujížděli na sever, skoro jsem cítil, jak se mi z hlavy vytrácí hukot hlavního města. Okénka mého mercedesu R350 byla stažená a já si jako obvykle vychutnával jízdu v tom úžasném autě. Z přehrávače zněla poslední deska Jimmyho Cliffa. V tom okamžiku mi už nemohlo být lépe.

Cestou se mě Bree zeptala: „Proč ten mercedes?“

„Je pohodlný, ne?“

„Velice.“

Přišlápl jsem plyn. „Pohotově reaguje, je rychlý.“

„Fajn, už to chápu.“

„Ale hlavně je bezpečný. V mém životě už bylo nebezpečí víc než dost. Nepotřebuju další na silnici.“

Když jsem při vjezdu do parku platil za místo k táboření, naklonila se Bree přese mne a oslovila strážce ve službě: „Mockrát děkujeme. Budeme se ve vašem parku chovat slušně.“

„Co to mělo znamenat?“ zeptal jsem se jí, když jsme se rozjeli.

„Co na to mám říct? Leží mi na srdci ochrana přírody.“

Tábořiště bylo nádherné a ochranu si rozhodně zasloužilo. Rozkládalo se na výběžku země obklopeném ze tří stran třpytivou vodou a za ním se tyčil hustý les. V dálce jsem rozeznal horu zvanou Chimney Rock, na kterou jsme

chtěli vystoupat následujícího dne. Jediné, co jsem neviděl, byla další živá duše. Jen ta jediná, na které mi v tom okamžiku

záleželo,

Bree,

shodou

okolností

ta

nejatraktivnější žena, jakou jsem kdy poznal. Stačil jediný pohled, abych se dostal do varu, zvláště když jsme byli naprosto sami.

Objala mě kolem pasu. „Co by mohlo být dokonalejší?“

Nedokázal jsem si představit nic, co by mohlo náš víkend v lesích pokazit.

Kapitola 4

PRVNÍ PŘÍBĚH, thriller, pokračoval. Osmačtyřicet hodin po generální zkoušce se Júsef Kásim vrátil do obytné budovy Riverwalk plné bohatých a bezstarostných amerických nájemníků. Tentokrát to však nebyla zkouška, tohle bylo naostro a on měl žaludek jako na vodě. Tohle byl velký den pro něho i pro jeho věc.

V 16:34 se jako obvykle otevřel služební vchod a stejný černý údržbář začal letargicky vláčet pytle s odpadky do kontejneru. Starý černý Joe, pomyslel si Kásim. Stále v řetězech. V Americe se vlastně stovky let nic nezměnilo, že?

Ani ne pět minut nato byl už Kásim nahoře ve dvanáctém patře a stál před bytem ženy jménem Tess Olsenová. Tentokrát zazvonil. Dvakrát. Na tenhle okamžik čekal už dlouho, mnoho měsíců, možná celý svůj život.

„Ano?“ V kukátku ve dveřích bytu 12F zamrkalo oko Tess Olsenové. „Kdo je to?“

Júsef Kásim si dal záležet, aby si mohla prohlédnout jeho kombinézu a černou kšiltovku. Nebylo pochyb, že té ženě připadal jako další z řady barevných údržbářů, přestože

si vzhledem ke své profesi měla všímat detailů. Proslavila se totiž detektivkami a pro ty jsou detaily zásadní.

„Paní Olsenová? Ve vašem bytě uniká plyn. Už vám volali z kanceláře?“

„Cože? Opakujte to.“

Měl silný přízvuk a mluvit anglicky mu působilo muka.

Promluvil pomalu, jako nějaký idiot. „Unik plynu. Ano, paní? Spravit potrubí? Volal někdo, že přijdu?“

„Právě jsem se vrátila domů. Nikdo mi nevolal,“ řekla.

„Nic o tom nevím. Nezdá se mi, že bych měla vzkaz na záznamníku, ale mohu to zkontrolovat.“

„Mám přijít později? Spravit únik potom? Cítíte plyn?“

Žena si povzdechla s neskrývaným podrážděním člověka, který má příliš mnoho práce, s níž mu nikdo nepomůže. „Tak dobře, proboha,“ řekla. „Pojďte dál, ale pospěšte si. Načasoval jste si to opravdu skvěle. Musím se doobléknout a do dvaceti minut odejít.“

Při cvaknutí závory zámku se Júsef Kásim připravil. V

okamžiku, kdy žena pootevřela dveře a on uviděl obě její oči, vrhl se kupředu. Mimořádná síla nebyla v tomto případě nutná, ale byla velmi užitečná. Tess Olsenová odlétla několik kroků zpět a dopadla na zadek. Z nohou jí spadly lodičky na vysokém podpatku a odhalily jasně červené nehty na kostnatých prstech. Než její šok a úžas přešly v křik, seděl už Kásim na ní a plnou vahou jí tlačil na hrudník. V

mžiku si strhl z nohavice připravený obdélník stříbrné lepicí

pásky a přemístil ho na ženina ústa. Pevně pásku přitiskl, aby ukázal, že to myslí vážně a že by bylo hloupé se bránit.

„Nechci vám ublížit,“ pronesl první z mnoha lží.

Pak ji obrátil na břicho, vytáhl z kapsy červené psí vodítko a omotal jí ho kolem krku. To vodítko bylo klíčovou součástí jeho plánu. Šlo o lacinou silonovou šňůru, která však byla velmi pevná. Byla to první stopa, kterou zanechá policii a komukoli, kdo se o to bude zajímat.

Ženě bylo okolo čtyřiceti, měla odbarvené blond vlasy a nebyla nijak fyzicky silná, přestože se zdálo, že chodí do posilovny, aby si udržela figuru.

Pak jí něco ukázal, řezačku na krabice. Velice ošklivý nástroj. Přesvědčivý. Vytřeštila oči.

„Vstávejte, vy zbabělá ženská,“ promluvil jí přímo do ucha. „Nebo vám rozřežu obličej na kusy.“ Věděl, že tichý hlas je mnohem výhrůžnější než jakýkoli řev. Měla ji také zmást a polekat skutečnost, že se jeho angličtina náhle zlepšila. Když se pokusila zvednout, vyděsil ji tím, že ji náhle popadl zezadu za vychrtlý krk a tak ji zarazil na všech čtyřech.

„Takhle by to stačilo, paní Olsenová. Buďte naprosto nehybná. Teď použiju řezačku na krabice.“

Její drahé černé šaty spadly na zem, když je rozřízl po celé délce zad. Roztřásla se a pokusila vykřiknout přes roubík. Bez šatů byla hezčí, její pevné tělo bylo svým způsobem přitažlivé, i když ne pro něho.

„Jen klid. Nechci vás přefiknout jako čubku. Teď lezte po kolenou dopředu. Udělejte, co říkám! Tohle vám moc velkou část z vašeho rušného dne nezabere.“

V odpověď jen zasténala. Júsef ji musel kopnout do zadku, aby pochopila, co po ní chce.

Konečně začala lézt.

„Jak se vám to líbí?“ zeptal se, napětí. O tom přece píšete, ne? Proto jsem tady, víte? Protože píšete o zločinech.

Uměla byste vyřešit tenhle?“

Přesouvali se pomalu kuchyní a jídelnou do obývacího pokoje. Celou jednu stěnu zabíraly knihy, z nichž mnohé napsala ona. Posuvné skleněné dveře na protější straně vedly na terasu zařízenou elegantním zahradním nábytkem a lesklým černým grilem.

„No to se podívejme na ty knihy! Já žasnu. Všechny jste napsala sama? A jsou tu i zahraniční vydání! Přeložila jste něco sama? Jistě že ne! Američani mluví jenom anglicky.“

Kásim ostře trhl za vodítko a paní Olsenová se svalila na bok.

„Zůstaňte tak, ani se nehněte. Mám nějakou práci.

Dokonce i vy jste stopa, paní Tess Olsenová. Už vám to došlo? Vyřešila jste tu záhadu?“

Rychle upravil obývací pokoj, jak potřeboval. Pak se vrátil k ženě, která se nehýbala a zdálo se, že se začíná smiřovat se svou rolí.

„To jste vy na tom obrazu?“ zeptal se náhle s překvapením v hlase. ‚ Jste, opravdu!“

Kásim ji šťouchl špičkou boty do brady, aby se podívala, kam chtěl. Nad ozdobně zakrouceným gaučem visel velký olejový portrét. Zobrazoval Tess Ol senovou v dlouhých stříbrných šatech s rukou položenou na naleštěném kulatém stolku se složitě naaranžovanou kyticí. Její tvář byla vážná, plná nezasloužené hrdosti.

„Tohle nevypadá jako vy. Ve skutečnosti jste hezčí. A bez šatů víc sexy,“ řekl. „A teď, ven na terasu! Budete velice slavná, slibuju. Vaši fanoušci už na vás čekají.“

Kapitola 5

POTÉ CO KÁSIM znovu silně trhl vodítkem, vyhrabala se Tess Olsenová na nohy. Pak roztáhla ruce a konečně získala rovnováhu, aby mohla aspoň jít. Cítila se jako ve snu.

Nejisté couvala přes terasu, dokud se křížem neopřela o železné zábradlí. Roztřásla se po celém těle. Dvanáct pater pod ní se po Connecticut Avenue plazila auta v dopravní špičce. Chodníky zaplavovaly stovky chodců, většina z nich se skloněnými hlavami, aniž by měli ponětí, co se děje ve věžáku Riverwalk. Byl to dokonalý symbol života ve Washingtonu.

Júsef Kásim natáhl ruku a strhl jí pásku z úst.

„Teď křičte,“ nařídil jí. „Křičte, jak nejvíc umíte, jako byste byla k smrti vyděšená. Chci, aby vás slyšeli až ve Virginii. V Ohiu! V Kalifornii!“

Ale žena na něho místo toho promluvila stěží slyšitelným hlasem. „Prosím. Tohle dělat nemusíte. Můžu vám pomoct. Mám spoustu peněz. Z bytu si můžete vzít, cokoli vás napadne. Je tam trezor, v ložnici pro hosty.

Prosím, povězte mi jenom –“

„Co chci, paní Olsenová,“ řekl Kásim a pozvedl hlaveň pistole k jedné z diamantových náušnic v jejím uchu, „je, abyste křičela. Hodně, hodně nahlas. Hned! Rozumíte mi?

Je to jednoduchý příkaz, křičte!“

Ale její výkřik připomínal spíše vzlyknutí, ubohé zafňukání, které odvál vítr.

„Dobře,“ řekl Kásim a popadl ženu za nohy. „Ať je po vašem!“ Jediným silným trhnutím ji přehodil přes zábradlí a nechal viset hlavou dolů. Teď už se křik ozval, pronikavý a jasný jako bezpečnostní alarm. A Tess Olsenová mávala kolem sebe, aby našla oporu pro ruce, která prostě neexistovala. Červené vodítko jí vlálo na krku jako proud krve z krční tepny. Pěkný efekt, jako ve filmu, pomyslel si Kásim. Přesně jak to naplánoval.

Dole se okamžitě začal shromažďovat dav. Lidé se zastavovali a ukazovali nahoru. Někteří zvedli mobilní telefony k uším, jiní s nimi začali pořizovat snímky, pornografické, i když to jim asi nedošlo.

Konečně vytáhl Kásim Tess Olsenovou zpátky a posadil ji na terasu.

„Šlo vám to dobře,“ pochválil ji mírným hlasem.

„Skvělá práce, opravdu. Chápete ty lidi s fotoaparáty?

Žijeme v divném světě.“

Slova se z ní vyvalila jako z protržené hráze: „Ach bože, prosím, nechci takhle umřít. Musí být něco, co chcete. V

životě jsem nikomu neublížila. Vůbec tomu nerozumím!

Prosím…dost.“

„Uvidíme. Neztrácejte naději. Nejlepší bude, když uděláte přesně to, co vám řeknu.“

„Ano, slibuji. Udělám, co řeknete.“

Naklonil se přes zábradlí, aby lépe viděl na Connecticut Avenue a všechny ty lidi. Za posledních několik vteřin dav vzrostl a rozrůstal se dál. Napadlo ho, zda ti mluvící do mobilů volají policii nebo jen někomu, komu se chtějí pochlubit. Nebudeš věřit, na co se zrovna dívám. Tady, podívej se sám!

Tomu, co se ještě mělo stát, by však neuvěřil nikdo z přihlížejících. Proto budou ty záběry sledoval v televizi miliony lidí, znovu a znovu. Dokud tuhle vraždu netrumfne nějaká další.

„Na vaši počest,“ zašeptal. „To všechno na vaši počest.“

Kapitola 6

„TY ROZDĚLEJ OHEŇ,“ navrhla Bree. „Já připravím apartmá.“

Pokrčil jsem rameny a mrkl na ni. „No, myslím, že oheň už hoří,“ řekl jsem. „Aspoň ve mně určitě.“

„Trpělivost,“ napomenula mě Bree. „Vyplatí se ti, Alexi. Vzpomeň si na to skautské heslo: Když selžeš při plánování, plánuješ selhání.“

„Nikdy jsem nebyl skaut,“ řekl jsem. „Na skauta jsem moc nadržený.“

„Trpělivost. Když už to musíš vědět, jsem taky nadržená.“

Zatímco jsem se porozhlížel po nějaké soušce, vybalila Bree zbytek věcí z auta. Tábornické vybavení, které jsem vyhrabal na půdě, vypadalo vedle jejího jako vykopávky.

Rychle postavila ultralehký stan, který začala plnit nafukovací matrací, termální dekou a dvěma plynovými lampičkami. Měla dokonce i zařízení na filtraci vody, čistě pro případ, že bychom se chtěli napít z potoka. Nakonec zavěsila ke vchodu malé větrné cingrlátko. Milý detail.

Já měl na oplátku v chladicím boxu párek humřích ocasů a dva marinované hovězí steaky připravené na gril.

Sice hrozila návštěva černých medvědů, ale sušené jídlo pro nás nepřipadalo v úvahu.

„Nepotřebuješ pomoct?“ zeptal jsem se, když se oheň pěkně rozhořel a k nebi létaly jiskry. Bree právě vytáhla se zadního sedadla plachtu, zřejmě aby z ní vyrobila nějakou zástěnu.

„Jo, otevři víno. Prosím, Alexi. Už to skoro bude.“

Zatímco víno dýchalo, roztáhla Bree plachtu na třech větvích nad našimi hlavami a zavěsila ji na smyčky provazu, pomocí něhož se daly jednotlivé rohy zvedat nebo spouštět přímo ze země.

„S jídlem musíme být opatrní,“ poznamenala. „Však víš, kvůli rysům a medvědům. V těchhle místech medvědi opravdu žijí.“

„Taky jsem to slyšel.“ Podal jsem jí sklenici. „Domácí práce ti docela jdou.“

„A vsadím se, že ty jsi šikovný kuchaříček.“

Občas mi uniklo, co Bree říká, protože jsem se příliš zahleděl do jejích okouzlujících hnědých očí. Ty byly to první, čeho jsem si na ní všiml. Někteří lidé mají prostě nádherné oči. Samozřejmě toho bylo víc, co mě na ní rozptylovalo. V té chvíli rozhodně. Už si zula boty a rozepínala si šortky. A blůzu. Pak už tam stála jen v

bleděmodré podprsence a kalhotkách. Na okamžik jsem na její oči zapomněl.

Vrátila mi sklenici. „Víš, co je na tomhle místě nejlepší?“

„Ne tak docela, ale myslím, že na to brzo přijdu, že?“

„Ano, to rozhodně.“

Kapitola 7

VŽDYCKY JSEM MĚL pocit, že život kolísá na hranici mezi absurditou a nesmyslností, ale stále může být hezký, když se na něj člověk dívá ve správném světle. A tak jsme si zbytek pozdního odpoledne skvěle užili. Bree a já jsme spěchali ruku v ruce k lákavému potoku Big Hunting. Svlékli jsme se donaha a začali se brodit vodou. Po několika mrazivých minutách nám voda připadala jako druhá kůže. V tom okamžiku jsem nevěděl, jestli se vůbec dostanu ven, a ani se mi nechtělo. Líbali jsme se a objímali, pak plavali a cákali kolem sebe, jako děti na prázdninách. Někde poblíž se nás skokani volští snažili doprovodit serenádou pravidelného kuňk, kuňk, kuňk.

„Myslíte si, že je to legrační?“ zavolala Bree na žáby.

„No, vlastně jo. Kuňk! Kuňk!“ Ještě chvíli jsme se líbali a jedna příjemná věc vedla k další, při které ve starých filmech obvykle dojde ke střihu na dýmající vlak ženoucí se tunelem. Jenomže Bree a já jsme nijak nespěchali dovnitř ani ven z toho tunelu. Šeptala mi, že mám ty nejněžnější ruce, a prosila mě, abych ji lechtal po celém těle a

nepřestával. Líbilo se mi to a řekl jsem jí, že má to nejkřehčí tělo, což bylo zvláštní vzhledem k tomu, jak byla urostlá.

Tenhle průzkum našich těl musel mít pokračování, a také ho měl.

Popošli jsme dál do vody, až nám sahala po hruď. Poté Bree vyplavala nahoru, objala mě nohama a já do ní vnikl.

Takhle ve vodě to celé šlo pomaleji, ale vše krásné musí jednou skončit. Bree vykřikla, já také a všechny ty zatracené žáby na chvíli sklaply. Pak jsme si lehli na deku na travnatý břeh, kde nás sušilo podvečerní slunce, a dělali věci, které nás mohly přivést tam, kde jsme byli před nedávnem.

Nakonec jsme se líně oblékli a udělali si večeři. „Na tohle bych si uměl zvyknout,“ řekl jsem Bree. „Vlastně už jsem si zvykl.“

Po steaku, humrech a mém proslulém míchaném salátu jsme se dorazili hnědými sušenkami od Nany, které si Bree moc pochvalovala. V tom okamžiku jsem už byl připravený poctít stan svou přítomností.

Když se setmělo, cítili jsme se nádherně uvolnění a šťastní. Práce byla jen mlhavou vzpomínkou a rysové s medvědy pramalou hrozbou. Pohlédl jsem na ni, jak ležela stulená v mém objetí u ohně. Vypadala stejně něžná a zranitelná, jako byla v práci silná a neústupná.

„Jsi úžasná,“ zašeptal jsem. „Celý tenhle den byl jako sen. Nebuď mě, dobře?“

„Miluju tě,“ řekla. Pak rychle dodala: „No páni…“

Kapitola 8

BREEINA SLOVA zůstala viset několik vteřin ve vzduchu a bylo to poprvé, co jsem v její společnosti ztratil řeč.

„To mi tak trochu vyklouzlo. Kdo to vlastně řekl.

Promiň, promiň,“ řekla.

„Bree, já… proč se omlouváš?“ zeptal jsem se.

„Alexi, nemusíš nic říkat. Ani jeden z nás. Páni!

Podívej se na ty hvězdy!“

Vzal jsem Bree za ruku. „To je v pořádku. Jenom se to asi stalo trochu rychleji, než jsme oba zvyklí. Nemusí to nutně být něco špatného.“

Bree mi odpověděla polibky, pak smíchem a dalším smíchem. Celé to mohlo být trochu trapné, ale já měl právě opačný dojem. Pevně jsem ji objal a začali jsme se znovu líbat. Pohlédl jsem jí do očí. „Teď musím říct páni já,“

poznamenal jsem.

A tak skutečnost, že se právě v tom okamžiku ozval pager, byla… co? Asi spravedlivý trest. Klasická ironie? O

něco méně zábavné bylo, že jsem to býval já, komu se zpravidla ozýval mobil v nevhodnou dobu.

Pager ve stanu zapípal znovu. Bree na mě pohlédla, ale nepohnula se.

„Jen jdi,“ vybídl jsem ji. „Ten je tvůj. Musíš se jim ozvat. Znám předpisy.“

„Jenom se podívám, kdo to je.“

„To je v pořádku,“ řekl jsem. „Podívej se, kdo to je.“

Někdo zemřel. Musíme se vrátit do Washingtonu.

Vklouzla dovnitř. Okamžik nato jsem ji uslyšel mluvil do telefonu. „Tady Bree Stoneová. Co se děje?“

Byl jsem docela rád, že je Bree tak žádaná. Docela rád.

Od svého kamaráda detektiva Johna Sampsona jsem se doslechl, že její budoucnost u policie je tak přesně nalajnovaná, jak si přála. Vzhledem k tomu mohl ten hovor znamenat jediné. Podíval jsem se na hodinky. Do města bychom se mohli vrátit tak kolem půl jedenácté, podle toho, jak moc bude chtít, abych na to šlápl.

Když Bree vyšla ze stanu, měla už na sobě džíny místo šortek a zapínala si zip mikiny s logem Georgijské techniky.

„Nemusíš jezdit se mnou. Vrátím se co nejdřív. Tak na snídani, možná před ní.“

Já už začal balit naše věci. „Jo, až naprší a uschne.“

Smutně se zasmála. „Je mi to opravdu líto. Kruci, Alexi.

Ani nedokážu říct, jak mě to mrzí. A jak jsem naštvaná.“

„Nebuď,“ řekl jsem. „Tohle byl nádherný den. A pak, jelikož jsem si nemohl pomoci a protože jsem věděl, že Bree ta změna tématu neurazí, jsem se zeptal: „Tak o co jde?“

Kapitola 9

MÍRNĚ ŘEČENO to byla nepříjemná a matoucí změna tempa a prostředí. K věžáku Riwerwalk jsme dorazili ve 23:50, kdy už bylo místo činu asi šest hodin vychladlé. Bree nabídla, že mě vyloží doma v Páté ulici, ale já věděl, že je celá žhavá dostat se na místo. Oběma nám bylo jasné, že se tenhle případ dostane na titulní stránky novin.

Na místě panoval strašidelný shon. Bylo tam zhruba tolik reportérů a dodávek zpravodajských stanic, kolik jsem očekával. Ten případ měl přesně to, co z něj udělá trhák: bohatou oběť, slavnou spisovatelku, zabitou hrozným způsobem ve čtvrti považované za bezpečnou.

Breein průkaz nás dostal až k chodníku a ohraničené příjezdové cestě ve tvaru písmene U vedoucí k té vysoké budově. Technicky vzato šlo o součást místa činu, neboť tam oběť dopadla poté, co ji někdo shodil z terasy před očima desítek svědků. Skupina techniků v bílých kombinézách stále ještě zkoumala zničenou dodávku, na které přistála. Parkovala nedaleko vchodu. V jasných světlech reflektorů mi technici připadali jako duchové. Na protější straně ulice se za dvojitou policejní páskou

nahromadila asi stovka čumilů. Žádný z těch obličejů mi nebyl povědomý, ale to nic neznamenalo. Tohle není tvůj případ, připomněl jsem si.

Bree vystoupila z auta a došla k mým dveřím. „Co kdybys přespal u mě? Prosím, Alexi. Doma tě stejně nikdo nečeká. Třeba bychom mohli později navázat tam, kde jsme skončili.“

„Nebo bych mohl počkat tady a odvézt tě co nejdříve zpátky,“ navrhl jsem a sklopil sedadlo dozadu, abych ji uklidnil. „Vidíš? Tady se pohodlně vyspí i pět lidí. V autě mi bude dobře.“

„Opravdu?“ Věděl jsem, že se Bree musí kvůli dnešnímu večeru cítit provinile. Sám jsem to mnohokrát zažil, jenomže teď jsem konečně poznal, jak se asi cítila moje rodina.

„Už bys měla jít. Po místě činu ti už nejspíš dupe polovina metropolitní policie.“

Když se Bree naklonila dovnitř a políbila mě na rozloučenou, dvojice uniformovaných policistů pohlédla naším směrem. „To, co jsem předtím řekla,“ zašeptala, „jsem myslela vážně.“

Pak se obrátila na patě k policistům. „Co tady vy dva děláte? Vraťte se do práce. Počkejte! Někdo mi ukažte, kam mám jít. Kde je moje místo činu?“

Proměna, kterou Bree prošla, byla pozoruhodná.

Změnilo se i její držení těla, když kráčela k místu vraždy.

Vypadala zcela profesionálně, připomněla mi mě samotného, ale stále to byla ta nejatraktivnější žena, jakou jsem kdy potkal.

Kapitola 10

TÉ NOCI SE HLUBOKO v davu shromážděném na Connecticut Avenue naproti budově Riverwalk ukrývali muž a žena oblečení v běžeckých úborech. Sledovali přijíždějící policejní auta a obdivovali svou práci.

Geniální výtvor Júsef Kásim už neexistoval. Zmizel, avšak nebyl zapomenut. Ten muž zahrál Kásima dokonale a obecenstvo oslnil hned v okamžiku, kdy vystoupil na terasu, své jeviště. Většina z těch čumilů se zjevně ještě neprohrála z úžasu nad jeho bravurním výkonem a mluvila o něm posvátným šeptem.

Byl to zcela odpovídající aplaus. Od představení uplynuly celé hodiny a ti čumilové dále postávali před luxusním činžovním domem. Každých několik minut přicházeli noví obdivovatelé. Média dorazila v plné síle, CNN, další důležité stanice, noviny, rádia, lidé s videokamerami, bloggeři.

Muž dloubl do ženy loktem. „Vidíš to co já?“

Natáhla krk a rozhlédla se vlevo a vpravo. „Co? Ke koukání je tady toho spousta. Napověz mi.“

„Na čtvrté hodině. Už vidíš? Tamhle vystupuje z auta detektivka Bree Stoneová. A ten druhý v autě, to je Alex Cross. Vím to jistě. Cross už dorazil, i když je to teprve naše první představení. Jsme hvězdy!“

Kapitola 11

BĚHEM PRVNÍ PŮLHODINY jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že jsem spokojený, jak tam tak sedím v autě a držím se stranou. Mercedes, napůl kombík, napůl SUV, byl pohodlný jako křeslo v mém obýváku. Na klíně mi ležel výtisk knihy Dějiny lásky od Nicole Kraussové, zatímco jsem střídal stanice v satelitním rádiu a pak si poslechl místní zprávy. Kraussovou jsem si vychutnával, protože mi připomněla, jaké to bylo, když jsem se poprvé zamiloval do beletrie. Doma jsem měl další dobrou knihu, Zimní kost od Daniela Woodrella, ze které jsem byl podobně nadšený. Teď když jsem byl mimo hru, měl jsem spoustu času na čtení.

Ale byl jsem opravdu mimo hru?

Jak jsem poslouchal jedním uchem, zachytil jsem ve zprávách několik zjevných nepřesností, z nichž nejhorší byla informace, že v Riverwalku vraždil nějaký terorista. Na takový závěr bylo ještě příliš brzy. O případu však informovala všechna média včetně celonárodních a každý reportér se snažil o originální pohled na věc. To obvykle vedlo k omylům, což ovšem bylo médiím jedno, pokud

mohla připsat své teorie nějakému „expertovi“ nebo třeba i konkurenci.

Ne že by vrahovi záleželo na přesnosti. Zdálo se mi zjevné, že chtěl ze všeho nejvíce vzbudit pozornost. Napadlo mě, jestli byl někdo od metropolitní policie pověřený sledovat mediální pokrytí případu. Pokud bych na tom pracoval já, byla by to jedna z prvních věcí, o něž bych se postaral. Tedy pokud. Ale tohle můj případ nebyl. Já už žádné případy neměl a ani mi nechyběly, nebo jsem si to aspoň namlouval, když jsem ten shon sledoval z auta.

Přítomnost na místě však probudila mé instinkty. Začal jsem v duchu formulovat teorie a procházet různé scénáře od okamžiku, kdy jsem tam dorazil; nemohl jsem si pomoci.

Vrah zjevně toužil po obecenstvu, všichni svědkové vypověděli, že vypadal jako ze Středního východu, což mohlo znamenat… co? Mohl to být nějaký nový druh terorismu, něco jako podomní prodej? Nějaká návaznost tam být musela. Předvedl vrah brutální sadistickou scénu, kterou si mnohokrát předtím představoval? Bylo to kvůli něčemu, co ta spisovatelka napsala? Jaký psychopat mohl chtít svrhnout svou oběť z dvanáctipatrové budovy?

Zvědavost mě nakonec zvedla ze sedadla. Vystoupil jsem z auta a pohlédl k nejvyššímu poschodí. Bree ani nikoho jiného jsem nahoře neviděl.

Jenom se tu rychle porozhlédnu, řekl jsem si.

Připomenu si staré časy. Na tom nic není.

Kapitola 12

KOHO JSEM SE to ale snažil ukonejšit? Drakobijec znovu vyrazil na lov a cítil se naprosto přirozeně, jako by s tím nikdy nepřestal. Většina televizních kamer byla rozmístěna kolem velícího ústředí metropolitní policie na úrovni ulice.

Když jsem došel blíž, poznal jsem kapitána z oddělení násilných trestných činů Thora Richtera. Stál za trsem mikrofonů trčících z centra toho chaosu a osobně podával informace.

To nejspíš znamenalo, že je Bree nahoře, což samozřejmě svědčilo v její prospěch. Neměla ráda policejní politikaření ani Richtera samotného, stejně jako já. Richter se příliš řídil předpisy, byl to bezohledný parchant a nestydatý podlézavec. Kromě toho, kdo se vůbec mohl jmenovat Thor? Věděl jsem, že za své jméno asi nemůže, ale prostě jsem toho kapitána nesnášel.

Vstupní hala věžáku byla poměrně tichá a já poznal několik uniformovaných policistů, kteří jako by ani nevěděli, že už u policie nějakou dobu nejsem. Když jsem vyjížděl výtahem do dvanáctého patra, ani jsem nečekal, že

bych se dostal o moc dál než na vnější obvod místa činu.

Někdo tam určitě kontroloval odznaky.

Kdosi tam opravdu byl, můj starý kamarád Tony Dowell, se kterým jsem pracoval v Southeastu. S Tonym jsem se celá léta neviděl ani jsem o něm neslyšel.

„Podívejme se, kdo je tu. Alex Cross.“

„Ahoj, Tony. Myslel jsem, že poldy ve tvém věku posílají do důchodu. Je tam někde Bree Stoneová?“

Tony sáhl po vysílačce, ale pak si to rozmyslel. „Jdi rovně chodbou,“ řekl a ukázal. Pak mi podal latexové rukavice. „Budeš je potřebovat.“

Kapitola 13

TROCHU JSEM SE TŘÁSL očekáváním a pak mi zase běhal mráz po zádech. Bude opravdu tak snadné vrátit se na palebnou linii, nebo co to vlastně bylo? U dveří bytu 12F

snímal otisky prstů malý Asiat, v němž jsem poznal technika metropolitní policie. To mi prozradilo, že uvnitř bude relativní klid. Chemické látky, jako třeba daktyloskopický prášek, se nesmějí používat, dokud nedokončí svou práci tým sbírající důkazy.

Našel jsem Bree, jak stojí sama uprostřed obývacího pokoje. Tvářila se vážně a zamyšleně. Po koberci barvy slonové kosti se táhly tmavé cákance, nejspíš krev oběti.

Posuvné dveře na terasu byly otevřené a záclonami pohyboval jemný vánek. Jinak obývací pokoj vypadal celkem netknutý. Na všech stěnách byly police s knihami plné vázaných vydání, většinou beletrie, částečně díla samotné oběti včetně zahraničních edic. Proč spisovatelka detektivek? pomyslel jsem si. Nějaký důvod existovat musel, přinejmenším ve vrahově mysli. Byl tenhle směr uvažování správný? Možná ano, možná ne, ale já už každopádně opět analyzoval místo činu.

„Jak to jde?“ promluvil jsem konečně.

Bree vyletělo obočí nahoru, jako by se ptala: Jak ses sem dostal? ale jakékoli úvodní fráze hned přeskočila. Ještě nikdy jsem ji neviděl při práci, a musel jsem uznat, že je z ní úplně jiný člověk.

„Vypadá to, že se dovnitř dostal předními dveřmi.

Nikde žádné známky násilného vniknutí. Možná se vydával za údržbáře nebo něco podobného. Pokud ho tedy neznala.

Její šaty a kabelka jsou tady.

„Zmizelo něco?“ položil jsem logickou otázku.

Bree zavrtěla hlavou. „Na první pohled ne. Na loupež to nevypadá, Alexi. Když spadla přes zábradlí, měla diamantový náramek a náušnice.“

Ukázal jsem na šmouhy na koberci. „Co víš o tomhle?“

„Soudní lékař říkal, že oběť si odřela ještě před pádem kolena, poslechni si tohle: když letěla z terasy, měla na krku psí vodítko.“

„Někdo v rádiu říkal, že to byl provaz. Uvažoval jsem o oprátce, ale tohle mi absolutně nedává smysl. Psí vodítko?

To je zajímavé. Bizarní, ale zajímavé.“

Bree ukázala směrem ke klenutému průchodu do jídelny se spoustou prosklených skříní plných jídelního nádobí. „Ty krvavé šmouhy začínají tamhle a končí uprostřed pokoje.

Vrah ji nutil lézt po čtyřech.“

„Jako psa. Chtěl ji ponížit na veřejnosti. Co mu asi mohla udělat? Čím si tohle zasloužila?“

„Jo, zdá se, že to bylo osobní. Že by to byl její přítel nebo někdo, kdo o ní snil?“ Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. „Víš, kdybys byl ještě u policie, dostal bys tenhle případ nespíš ty. Má nejvyšší stupeň důležitosti a hodně neobvyklých prvků.“

Neřekl jsem jí, že to samé mě napadlo už nejmíň desetkrát. Podivné případy obvykle končily u mě. Takže Bree nastoupila na mé místo? Náhle mě napadlo, zda naše seznámení na onom večírku bylo opravdu tak „náhodné“, jak vypadalo.

„Bydlí tu ještě někdo?“ zeptal jsem se.

„Její manžel před dvěma lety zemřel. Je tady hospodyně, ale ta měla dnes odpoledne volno.“

Zhoupl jsem se na patách. „Třeba to vrah věděl.“

„Vsadím se že ano.“

Bylo zajímavé, jak jsme s Bree zapadli do běžné rutiny.

Nejdivnější na tom bylo, že mi to nijak divné nepřipadalo.

Stále jsem si všímal různých drobností. Polštářku s vyšitým nápisem Zrcadlo, řeknu to krátce: podobám se svojí matce. Přáníčko od firmy Hallmark opřené na krbové římse.

Obrátil jsem ho a zjistil, že není podepsané. Znamenalo to něco? Nejspíš ne. A třeba ano. Jeden nikdy neví. Vyšli jsme s Bree na terasu.

„Takže on ji klidně mohl zabít v soukromí, ale místo toho ji vyvedl na terasu a shodil dolů,“ řekla Bree spíše pro sebe. „To nedává smysl. Nevím, co si o tom mám myslet.“

Rozhlédl jsem se kolem, několik luxusních činžovních domů na protější straně ulice, Národní zoo kousek vlevo, více stromů, než bývá ve velkoměstech obvykle k vidění.

Byl to moc hezký výhled, teď v noci všude zářila světla a dramaticky osvětlovala pruhy zeleně. Přímo pod námi byla příjezdová cesta ve tvaru písmene U, stříkající fontána a široký chodník. A k tomu stovky čumilů. Pak mi něco došlo, nebo jsem se o tom spíš ujistil natolik, abych to mohl říct nahlas.

„On ji osobně neznal, Bree. O to tady podle mě nešlo.“

Bree se otočila a pohlédla na mě. „Pokračuj.“

„On ji nezabil sám za sebe, jestli to dává smysl. Chci tím říct, že to byla od začátku do konce veřejná poprava.

Potřeboval obecenstvo, co nejvíc lidí, kteří se budou dívat, jak ji zabíjí. Vrah sem přišel sehrát představení. Když to plánoval, stál možná tam dole a vyhlédl si tuhle terasu pro vraždu.“

Kapitola 14

A NAJEDNOU JSME BYLI TŘI. Do obývacího pokoje vešel můj dávný kamarád John Sampson, celých jeho sto pětadevadesát centimetrů a sto kilo. Bylo mi jasné, že ho překvapilo, že mě tam vidí, ale jako obvykle na sobě nedal nic znát.

„Hledáš byt k pronajmutí?“ zeptal se. „Slyšel jsem, že je to tady volný. A po dnešku možná sníží nájem.“

„Jen jsem šel kolem. Tahle čtvrť je trochu nad moje finanční možnosti.“

„Jít kolem ještě neznamená poskytnout konzultaci, hochu. Budeš si muset vymyslet něco jiného.“

„Tak co máš, Johne?“ zeptala se Bree. Oslovila ho Johne, zatímco já mu od dětství říkal Sampson. Obě jména však fungovala dobře.

„Nikdo zřejmě našeho chlápka neviděl vstupovat do budovy ani vycházet ven. Zatímco tady spolu mluvíme, pouštějí si naši lidi dnešní záznamy všech kamer. Vypadá to, že tenhle barák je docela slušně zabezpečenej. Pokud neumí procházet zdí, určitě se objeví na jedný z pásek.“

„To k ničemu nebude. Nemyslím, že tomuhle chlapovi vadilo, že si ho někdo natočí,“ poznamenal jsem.

V tom okamžiku zavolal z druhé strany místnosti uniformovaný policista. „Promiňte, detektive.“

Všichni tři jsme se otočili.

„Tedy… detektivko Stoneová. Technici v zadní místnosti by se vás chtěli na něco zeptat.“

Všichni tři jsme policistu následovali úzkou chodbou do pracovny. Stěny lemovaly další police s knihami a francouzské litografie v drahých rámech doplněné několika prázdninovými fotografiemi. Celý byt byl zařízený velmi kvalitním nábytkem, naleštěným, naolejovaným a nadýchaným. U dveří stála papírová krabice s alkoholem dovezeným z Cleveland Parku. Přinesl ji tam vrah a vydával se za poslíčka? Takhle se dostal dovnitř?

V rohu stálo křeslo pro dva, hned vedle skřínky s televizí. Její dvířka byla otevřená a odhalovala DVD

přehrávač postavený na videorekordéru. Na jedná polici jsem zahlédl další přání od firmy Hallmark. Prohlédl jsme si ho a zjistil, že je také nepodepsané.

„Někdo by ta přání měl asi zabalit, Bree. Jsou nepodepsaná. Nemusí to nic znamenat, ale v obývacím pokoji bylo ještě jedno.“

Vedle televize na nás čekala mladá žena ve větrovce oddělení pro průzkum místa činu. „Tady, detektivko.“

„Co tu máte?“ zeptala se Bree.

„Možná nic… ale v přehrávači je kazeta. Žádnou další není v místnosti vidět. Mám ji pustit, vyndat, nebo co?

Technická si zjevně nevěděla rady.

„Všechny latentní otisky už jsou sejmuté?“ zeptala se Bree laskavě.

„Ano, madam.“

„Byly dveře té skřínky otevřené nebo zavřené?“ chtěl jsem vědět já.

„Rozhodně jsme je našly otevřené, jak je teď vidíte. Vy jste doktor Cross, že?“

Mladá policistka mluvila trochu obranným tónem, ale Bree jako by si toho nevšímala. Zapnula televizi a pak videopřehrávač. Nejprve tam bylo jen zrnění. Pak obrazovka zmodrala. Už to bude, pomyslel jsem si. Konečně naskočil obraz. Zneklidňující, jako čertík z krabičky. Byl to záběr na tmavomodrou zeď se zavěšenou vlajkou, pod kterou stála obyčejná dřevěná židle.

„Poznáváte někdo tu vlajku?“ zeptala se Bree. Byl na ní červený, bílý a černý pruh a uprostřed tři zelené hvězdy v řadě.

„Irák,“ řekl jsem.

To slovo zadunělo v místnosti jako rána z děla. Pak se Bree zachovala rozumně. Zastavila pásku. „Všichni ven,“

přikázala. „Hned.“

U dveří postávala hrstka dalších policistů, zvědavých, co se v místnosti děje. „Detektivko,“ řekl jeden z nich, „jsem supervisor.“

„Přesně tak, Gabe, takže určitě víte, jak citlivá by tahle páska mohla být. Chci, abyste si promluvil se všemi, co tady teď byli. Postarejte se, aby se nic nedostalo ven.“

Zabouchla dveře pracovny, aniž by počkala na supervisorovu reakci.

„Mám taky odejít?“ zeptal jsem se.

„Ne. Chci, abys tu zůstal. A John taky.“

Pak Bree pásku znovu pustila.

Kapitola 15

ZE STÍNU VYŠEL do záběru nějaký muž. Vrah? Kdo jiný to mohl být? Nechal nám přece tuhle pásku! Chtěl, abychom ho viděli. Na sobě měl jednoduché světlehnědé roucho a na hlavě typickou arabskou pokrývku hlavy obtočenou šňůrou a zdálo se, že nenávidí celý svět. V ruce nesl AK-47, kterou si položil křížem na klín, když se posadil, aby promluvil do kamery.

Tohle bylo už opravdu podivné. Doslova mi to vzalo dech. Styl toho videozáznamu mi byl okamžitě povědomý.

Podobné jsme už viděli od al-Káidy, Hizbaláhu a Hamásu.

Žaludek se mi sevřel ještě víc. Měli jsem se dozvědět něco o vrahovi a já bych se vsadil, že to nebude dobrá zpráva.

„Přišel čas, aby lid Spojených států naslouchal změně,“

řekl muž anglicky se silným přízvukem. Kůži na tvářích, čele a velkém nosu měl posetou důlky jako po neštovicích.

Barva pleti, knír a zřejmá výška odpovídaly popisu svědků z odpoledne před Riverwalkem.

Tak tohle je náš muž? Ten, kdo shodil spisovatelku Tess Olsenovou z dvanáctého patra vstříc smrti? A předtím

považoval za nutné ponížit ji tím, že jí dal na krk vodítko pro psy?

„Každý z vás, kdo sleduje tento film, se provinil vraždou. Každý z vás je vinen stejně jako váš zbabělý prezident. Stejně vinen jako váš kongres a prolhaný ministr obrany. A samozřejmě stejně vinen jako ti směšní američtí a britští vojáci, kteří se potulují po mých ulicích a zabíjejí mé lidi, protože všichni věříte, že vám patří celý svět. A teď zaplatíte svými životy. Tentokrát bude krev Američanů prolita v Americe. Krev, kterou proliji já osobně. Nenechte se mýlit, jeden muž toho dokáže hodně. Stejně jako nikdo z vás není nevinný, není nikdo ani v bezpečí.“

Nato muž vstal, přiblížil se ke kameře a pohlédl na nás, jako by viděl přímo do pracovny. Pak se mu po tváři rozlil děsivý úsměv. Okamžik nato bylo už na obrazovce zase jen zrnění.

„Proboha,“ pronesl Sampson do hrobového ticha. „Co to sakra bylo za šílenost? Kdo byl ten magor?“

Právě když se Bree natáhla k tlačítku STOP, objevil se na obrazovce další záběr.

„Tak ono je to dvoudílný,“ řekl Sampson. „Zřejmě chce, abychom si za svý peníze užili.“

Kapitola 16

NEJPRVE TO BYLO rozmazané, někdo stál před kamerou.

Když ustoupil dozadu, uviděli jsme, že je to tentýž muž, jenže teď měl na sobě zelenou kombinézu a červenou baseballovou čapku. Ta scéna byla zjevně natočena v obývacím pokoji Tess Olsenové. Téhož dne. Paní Olsenová byla v pozadí na všech čtyřech, nahá a viditelně roztřesená.

Ústa měla přelepená páskou a okolo krku červené vodítko.

Celé to nafilmoval, aby mohl ukázat obecenstvu vše, co se odehrálo, když tam byl.

Všem v pracovně se ještě více přitížilo. Vrah, nebo terorista, jak jsem ho už začal pro sebe nazývat, přistoupil k Tess Olsenové. Trhl silně za vodítko a ona se pracně postavila na nohy. Neovladatelně při tom vzlykala. Možná věděla, co se bude dít. Znamenalo to, že vraha znala? Jak ho mohla znát? Kvůli nějaké knize, kterou psala? Byl to její poslední projekt?

Okamžik nato ji vrah vytáhl ven na terasu. Odloupl jí z úst kousek pásky a zbytek strhl. Na tu dálku jsme toho moc neslyšeli, dokud paní Olsenovou nepopadl a nepověsil hlavou dolů. Poté k mikrofonu kamery postavené asi šest

metrů daleko dolehl pronikavý jekot. Celou tu dobu se vrah každých pár vteřin ohlížel na kameru.

„Vidíte to? Jak se přesunul zpátky do záběru?“ řekla Bree. „On to celé nesehrál jen pro obecenstvo na ulici. Tohle mělo být i pro nás, tedy pro ty, kdo tu pásku najdou.

Podívejte se tomu parchantovi do obličeje.“ Teď se usmíval.

I na dálku byl ten strašidelný škleb zřetelný a nezaměnitelný.

Dalších několik vteřin se vleklo jako věčnost, určitě stejně jako pro Tess Olsenovou. Odtáhl ji zpátky dovnitř a posadil na podlahu. Myslela si, ze z toho vyvázne živá?

Ramena se jí znovu zachvěla a rozplakala se. Asi po minutě ji znovu odvedl ven na terasu.

„Teď to přijde,“ pronesla Bree pochmurně. „Nechci se na to dívat.“ Ale dívala se. Jako my všichni.

Vrah byl silný muž, asi metr osmdesát pět vysoký a dobře stavěný. Šokovalo mě, když zvedl Tess Olsenovou nad hlavu jako činku. Ještě jednou se ohlédl na kameru, Ano, ty parchante, díváme se, pak zamrkal a shodil ji z terasy.

„Proboha,“ zašeptala Bree. „To zamrkal na nás?“

Neodešel však z terasy. Ani ze záběru. Z úhlu jeho hlavy jsem poznal, že se nedívá přímo na místo, kam dopadla. Rozhlížel se po svém obecenstvu, po lidech dole na ulici. Riskoval, přestože nemusel. To pro nás bylo dobré znamení. Třeba toho parchanta dopadnou díku tomu, že je

lehkomyslný, a rád se předvádí před diváky. Pak jsem si rozebral svou poslední myšlenku: My, ne oni, my toho parchanta dopadneme.

Nakonec znovu promluvil do kamery a to, co řekl, mě vyděsilo ze všechno nejvíc. „Můžete se mě pokusit dopadnout,“ řekl, „ale nepodaří se vám to, doktore Crossi.“

Sampson, Bree a já jsme pohlédli jeden na druhého.

John a já jsme nemohli najít slova a Bree ze sebe vypravila jen: „Krucinál, Alexi!“

Ať jsem byl připravený, nebo ne, ocitl jsem se zpátky ve hře.

Kapitola 17

JENŽE JÁ PŘIPRAVENÝ NEBYL. Ještě ne. Čtyři dny po vraždě v Riverwalku jsem přemýšlel o svých pacientech, ale byl jsem už trochu rozpolcený. Snažil jsem se nesoustředit na vraždu Tess Olsenové, na to, kdo by mohl být ten šílený vrah, jak mě může znát a co by po mně mohl chtít.

Neubránil jsem se, abych nezahájil den nahlédnutím do nejnovějších zpráv na washingtonpost.com. Díky bohu se během noci nic nového nepřihodilo. Žádné další vraždy, takže aspoň neřádil jako utržený ze řetězu. Dopolední sezení mě plně zaměstnala. Byl to nejvýznamnější den v týdnu, na který jsem se těšil a zároveň se ho tak trochu obával. Vždy existovala naděje, že pro někoho udělám něco dobrého, dosáhnu průlomu. Nebo možná dopadnu přímo na zadek.

Začal jsem v sedm s nedávno ovdovělým hasičem, který trpěl konfliktem mezi pocitem povinnosti ke své práci a dětem a rostoucím pocitem marnosti, jenž vedl k denním myšlenkám na sebevraždu.

V osm jsem se sešel s veteránem z Pouštní války stále zápasícím s démony, které si přivezl z bojiště domů. Poslala ho ke mně moje vlastní terapeutka Adéle Finallyová a já

doufal, že mu nakonec pomohu. Nacházel se ale v kritické fázi léčby, takže bylo těžké poznat, zda se nám podařilo navázat správnou komunikaci.

Jako další přišla žena, jejíž poporodní deprese vyústily v ambivalentní pocity k její šestiměsíční dceři. Bavili jsme se o její holčičce a mluvili, přestože jenom krátce, i o mých pocitech z toho, že Damon možná odejde do přípravky.

Stejně jako při policejní práci jsem i při sezeních postupoval poněkud neortodoxně. Byl jsem tam proto, abych mluvil s lidmi, a většinu času jsem s nimi rozmlouval zcela volně.

Pak jsem měl půlhodinovou pauzu, během níž jsem zavolal

Bree

znovu

si

přečetl

zprávy

na

washingtonpost.com. Pořád nic nového, žádné další útoky ani vysvětlení smrti Tess Olsenové.

Posledním dopoledním pacientem byla studentka práv z Georgetownské univerzity, jejíž mysofobie, tedy hrůza ze špíny a bakterií, zesílila natolik, že každý večer pálila prádlo, které toho dne nosila.

Zajímavé dopoledne. Svým způsobem uspokojivé. A relativně bezpečné, alespoň pro mne.

Kapitola 18

BREE MI ZAVOLALA do kanceláře, právě když jsem v jednu hodinu jedl křupavý rohlík bez másla. „Podařilo se nám trochu zvětšit ten videozáznam,“ řekla. „Pověz mi, co si myslíš o tomhle, Alexi. Vrah má na čele jizvu ve tvaru půlměsíce, docela dobře viditelnou.“

Na okamžik jsem se zamyslel. „To by mohlo znamenat úraz hlavy. Je to výstřel naslepo, ale třeba si poškodil přední mozkové laloky. Lidé s takovým poškozením se vyznačují návaly špatné nálady a vznětlivostí.“

„Díky, doktore,“ řekla Bree. „Je fajn mít tě v týmu.“

Tak já byl v týmu? Odkdy? Souhlasil jsem s tím? To těžko.

Po obědě a milém rozhovoru s Bree o vraždě jsem měl posledního

klienta

toho

dne

a

zároveň

mého

nejoblíbenějšího, ženu kolem pětatřiceti jménem Sandy Quinlanová.

Sandy se nedávno přistěhovala do Washingtonu z maloměsta v severním Michiganu nedaleko Kanady. Přijala práci učitelky v Southeastu, čímž si ihned získala mou přízeň. Naneštěstí se Sandy neměla ráda ani co by se za

nehet vešlo. „Vsadím se, že máte alespoň tucet klientek jako já, Alexi. Těch osamělých, deprimovaných svobodných žen z tohohle velkého zlého města.“

„Budete se divit, ale nemám,“ řekl jsem jí pravdu, což je jeden z mých zlozvyků. „Jste má jediná šíleně smutná princezna.“

Sandy se pousmála a pokračovala. „No, je to vlastně…

k uzoufání. Skoro všechny ženy, které znám, hledají to samé.“

„Štěstí?“ zeptal jsem se.

„Chtěla jsem říct chlapa. Nebo možná ženu. Někoho, koho by mohly milovat.“

Rozhodně jsem v Sandy viděl jinou osobu, než jakou ona viděla v sobě. Zvolila si roli klasické staré panny a zakryla svůj půvab brýlemi s černými obroučkami a tmavými pytloví tými šaty. Jak si na mě postupně zvykala, ukázalo se, že když chce, dokáže být pohledná, zajímavá a zábavná. A velice jí záleželo na dětech, které učila. Často o nich mluvila těmi nejvřelejšími slovy. Ani stopa po ambivalenci.

„Mně jste nikdy k uzoufání nepřipadala,“ řekl jsem jí nakonec. „Promiňte, je to jen můj názor. Můžu se mýlit.“

„No a jak byste nazval člověka, jehož nejlepším přítelem je jeho psychoterapeut?“ Než jsem stačil odpovědět, nesměle se zasmála. „Nebojte se, není to tak šílené, jak to zní. Chtěla jsem jen říct, že…“

Měl jsem nutkání ji obejmout, ale jako terapeut jsem to nemohl udělat. V jejích očích však bylo cosi naléhavého, že jsem se neubránil soucitu. Chtěl jsem jí dát nějak najevo, že mi záleží na tom, jak se jí vede. A chtěl jsem se postarat, aby náš vztah zůstal zcela profesionální. Možná Sandyin tón a vyčkávavý pohled nic neznamenaly. Ale nakonec, všechno něco znamená, alespoň tak jsem to četl ve spoustě tlustých knih na Univerzitě Johna Hopkinse.

Musel jsem být se Sandy opatrný. Sezení proběhlo dobře, a jakmile odešla, byl jsem pro ten den hotový.

Opravdu hotový? Neměl jsem teď ještě druhou práci?

Právě jsem scházel po schodech ze své ordinace, když mi zazvonil mobil. To číslo jsem neznal. Co teď?

Přiložil jsem telefon k uchu.

„Volám místo Kylea Craiga,“ řekl mužský hlas. Trochu se lámal, ale získal si mou plnou pozornost. „Zrovna teď nemůže přijít k telefonu… protože sedí na samotce v Coloradu. Ale přál si, abyste věděl, že na vás myslí každý den a plánuje pro vás překvapení. Děsivé překvapení, přímo tady ve Washingtonu. Nezapomínejte, Kyle je mistr v plánování. A chce také, abyste věděl, že už čtyři roky neviděl slunce, a to ho posílilo a zdokonalilo v tom, co dělá.“ Telefon mi oněměl v ruce.

Kyle Craig. Proboha, co ještě? A co měl ten vzkaz znamenat? Naplánoval pro vás překvapení…

Kapitola 19

SNAŽIL JSEM SE přesvědčit sám sebe, že nemohu ztrácet čas přemítáním o vraždících maniacích, které jsem už dostal za mříže, zvláště teď, kdy se jiní procházejí na svobodě.

Kromě toho z věznice ve Florence zatím nikdo neutekl. A tohle nebylo poprvé, co mi Craig ze své cely vyhrožoval.

Také jsem už nebyl policista, i když jsem chodil s detektivkou vyšetřující mimořádně ošklivý případ.

Vražda ve věžáku Riverwalk se už stala mediální senzací. Mluvil o ní snad každý. Dokonce i mí pacienti se o ní zmiňovali. Některé hysterické plátky přicházely každou chvíli s nějakou novou absurdní teorií. Prodávaly strach čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu, slušně na něm vydělávaly a já musel přiznat, že sám pracuji se stejnou komoditou. Rozdíl byl v tom, že já se lidi snažil strachu zbavovat; vždycky jsem se pokoušel zastavit paniku tím, že jsem posílal vrahy clo vězení.

Zdálo se, že všechny teorie metropolitní policie nikam nevedou, nebo si to Bree aspoň myslela. Podobizna získaná z videozáznamu se neshodovala se žádným z teroristů v databázi FBI. Hlasový záznam byl zaslán stejné společnosti,

která spolupracovala s federály na nahrávkách Usámy bin Ládina po 11. září. Žádné výsledky zatím nepřišly, ale já si od toho moc nesliboval. Vrah se také neoháněl džihádem ani se neoznačil za člena nějaké skupiny. A nikdo o něm nepodal žádné informace, přestože se ve zpravodajství objevilo mnoho jeho fotografií pořízených očitými svědky.

Bree se o všechny informace dělila s federály, ale zároveň pokračovala ve vlastním vyšetřování. To pro ni znamenalo šestnáctihodinovou pracovní dobu. Ve čtvrtek večer jsem se zastavil v její kanceláři v naději, že ji vytáhnu na něco k snědku. Ústředí jednotky násilných trestných činů metropolitní policie je poměrně nenápadné, ukryté za obyčejně vypadajícím obchodním střediskem v Southeastu.

Je tam spousta místa na parkování, takže někteří policisté žertují, že to je ten pravý důvod, proč tam každý chce pracovat. Něco by na tom mohlo být.

Breeina kancelářská kóje byla prázdná. Počítač ještě běžel a na monitoru byl přilepený lístek se slovy Zavolat Alexovi napsanými Breeiným rukopisem. Celý den se mi však neozvala. Kde by mohla být?

„Hledáte Bree?“ Detektiv z vedlejší kóje na mě zamával napůl snědenou obloženou bagetou. „Zkuste konferenční místnost. Tou chodbou nalevo. Utábořila se tam.“

Když jsem vstoupil do místnosti, našel jsem Bree, jak sedí s nohama nahoře, v jedné ruce drží dálkové ovládání a druhou se drbe na hlavě. V televizi běžela vrahova

videonahrávka. Všude se povalovaly otevřené desky, listy s poznámkami a snímky z místa činu. A přesto mě jediný pohled na ni vzrušil víc, než jsem si byl ochotný přiznat.

„Ahoj! Kolik je hodin?“ zvolala, když mě zahlédla, jak se plížím do místnosti.

Zavřel jsem za sebou dveře a několikrát ji políbil na pozdrav. „Nejvyšší čas na věčeři, na pauzu. Máš hlad?“

„Jako vlk. Ale nepodíval by ses na to párkrát se mnou?

Už mi z toho jdou oči šejdrem.“

Byl jsem rád, že jí mohu pomoci, a nijak mě nepřekvapilo, že „párkrát“ znamenalo snad padesátkrát a večeře v restauraci Kinkeaďs se změnila na mexické plněné šátečky empanada zpoza rohu.

Děsivé video z Riverwalku na mne působilo stále stejně drtivě. Nijak nepomáhalo ani to, že jsem z něho stále poslouchal své jméno. Snažil jsem se na to nemyslet a soustředil se na vraha. Doufal jsem, že objevím v jeho chování nebo mluvě něco, čeho si ještě nikdo nevšiml.

Věděl jsem, že v téhle fázi vyšetřování nemůžeme čekat žádné velké skoky kupředu; šlo o odhalení drobných vazeb, jako třeba zda má nějaký význam, že Tess Olsenová psala detektivky, nebo jestli něco znamenají přání od firmy Hallmark v jejím bytě. Případně co vyplývá z vrahovy touhy po obecenstvu. Proto nás oba překvapilo, když jsme o pár minut později našli něco důležitého. Něco, co mohlo znamenat obrovský pokrok.

Kapitola 20

ZAČALO TO SOTVA postřehnutelným, skoro podprahovým zábleskem těsně před začátkem druhé poloviny záznamu.

Bree a já jsme se tolik soustředili na to, co nám vrah chtěl říct, že jsme se prakticky vůbec nedívali po ničem jiném.

„Zastav to na okamžik,“ řekl jsem.

Zvedl jsem dálkové ovládání a přetočil pásku o kousek zpátky. Pak jsem ji zarazil.

„Tady,“ řekl jsem Bree. „Vidíš to?“

Skoro nic to nebylo, jenom zlomek záběru příliš rychlý pro lidské oko, či dokonce pro zpomalené přehrávání videa.

Dalo by se tomu říkat duch. Ale zároveň to mohla být stopa.

Nechal ji tam vrah úmyslně?

„Na té pásce už předtím něco bylo,“ řekl jsem.

Bree si začala obouvat boty. „Znáš někoho z kybernetického oddělení v FBI?“ vyhrkla.

Policie se s rozbory videozáznamů obracela na FBI.

Několik jmen jsem tam znal, ale teď bylo už devět večer.

Ale Bree, která zrovna vstala a přecházela sem a tam, to zřejmě bylo jedno.

Nakonec zvedla telefon sama. „Dovol mi zkusit Wendy Timmermanovou. Často pracuje do noci.“

Zvedl jsem překvapeně obočí. „Tak Wendy Timmermanová pracuje do noci? Tady zřejmě někdo dával pozor.“

Wendy byla oficiálně vedoucí kanceláře oddělení, ale zároveň byla cosi jako tajná zbraň pro toho, kdo chtěl trochu obejít pravidla, aniž by porušil zákon. S každým se znala a zdálo se, že jí každý dluží nějakou službu.

Navíc nevedla skoro žádný soukromý život. Prakticky žila za svým stolem.

A opravdu, Wendy si chvíli povídala s Bree, pak jí zavolala zpátky a nadiktovala jméno a číslo.

„Jeffrey Antrim,“ řekla Bree, když zavěsila. „Bydlí ve čtvrti Adamse Morgana. Na tyhle věci je prý geniální. Asi dělá doma po večerech melouchy, ale Wendy říkala, abychom vzali balení piv a pustí nás do svého doupěte, než řekneme švec. Jo a připomeň mi, abych poslala Wendy kytku.“

„S tím se neobtěžuj,“ řekl jsem. „Sama ti zavolá, až od tebe bude něco potřebovat. A bude to víc než nějaká kytka.“

Kapitola 21

NA RADU WENDY TIMMERMANOVÉ jsme se cestou do čtvrti Adams Morgan zastavili v obchodě. V samoobsluze i v autě jsme si kradmo vyměnili několik vzrušujících polibků, ale pak už jsme byli znovu na cestě, zpátky v práci.

Jeffrey Antrim, který se zdál být spíš v Damonově věku než v mém, byl celkem přátelský, a když jsme mu ukázali pivo, hned nás pustil dovnitř. Dokud jsem neviděl jeho byt, trochu jsem pochyboval o jeho genialitě. V jeho malém bytě kombinovaném s laboratoří, či snad „doupěti“, bylo sotva místo pro nábytek. Napadlo mě, jestli si všechno to drahé vybavení, které se kolem kupilo, nepropašoval z laboratoří FBI.

Několik hodin jsme seděli na různorodých kuchyňských židlích a popíjeli pivo z druhého kartonu, který jsme přinesli, zatímco on pracoval ve vedlejší místnosti. Zavolal nás dříve, než jsme čekali, abychom se podívali, co našel.

„Tak tady to máme. Z předchozí nahrávky zbyly v podstatě jen stíny. Zachytil jsem vše, co šlo. Pak jsem to zdigitalizoval. Předpokládám, že vám nebude vadit kombinace jednotlivých rámečků zřetězeného záznamu?“

„To záleží na tom…“ řekla Bree.

„Na čem?“

„Na tom… co to sakra říkáte, Jeffrey? Mluvíte vůbec anglicky? Nebo aspoň španělsky? Španělsky bych se domluvila.“

Jeffrey se na Bree usmál. „No tak dobře. Podívejte se na to sami. Vždycky to můžu znova rozkouskovat, když budete chtít.“ Naťukal ještě několik příkazů. „Teď se to tiskne, ale můžete to vidět tady. Dobře se podívejte na tohle.“

Naklonili jsme se blíž k jednomu z malých monitorů ve věži přístrojů navršených na jeho stole. Obrázek byl opravdu rozmazaný a tmavý, ale stále zřetelný. Oběma nám byl okamžitě povědomý.

„Krucinál!“ zamumlala Bree. „Tak teď už je to jasné.“

„Není to Abú Ghraib?“ zeptal se Jeffrey, který nám stál za zády.

Ke skandálu ve vězení Abú Ghraib v Iráku došlo před několika lety, ale v mnoha washingtonských kruzích i leckde jinde to stále bylo bolavé místo. A zjevně se s ním nevyrovnal ani vrah z Riverwalku.

Jednalo se buď o fotografii, nebo o zastavenou videonahrávku. Na tom momentálně nezáleželo. Nezřetelné detaily jsem si mohl snadno doplnit zpaměti. Americká vojačka stála na široké chodbě lemované celami. Na podlaze u jejích nohou byl nahý irácký vězeň s kápí na hlavě. Ten

muž byl na všech čtyřech, přesně jako Tess Olsenová, a kolem krku měl obojek s vodítkem, které držela vojačka.

Aniž by spustila z fotografie oči, pokývala Bree pomalu hlavou. „Tak co, Jeffrey, máte v té své kuchyňce nějaké kafe, nebo pro ně mám zajet?“

Kapitola 22

DRUHÝ VRAHŮV příběh byl v jeho oblíbeném žánru, sci-fi.

No ano, bylo to úžasné. Plán zatím vycházel skvěle.

Vrah už nehrál iráckého vojáka, tohle byl lepší příběh, v němž měl mnohem výživnější roli doktora Xandera Swifta.

Který herec by nebyl ochotný pro takovou roli zabíjet?

Zvlášť když se hrála ve skutečném divadle. Delicioso!

Chodník před Kennedyho centrem se toho srpnového večera rychle plnil lidmi. Dav byl převážně mladý, městsky vybíravý, sebejistý, trochu odpudivý. Přesně takový, jaký se měl podle jeho představ dostavit na představení vědeckofantastické povídky, která byla už zfilmována v Hollywoodu. Rozdíl byl v tom, že v divadelním představení účinkovala velká hvězda. Proto ten dav, i když úplně vyprodáno nebylo.

Vrah, který hvězdou nebyl, alespoň zatím, uvažoval cestou ke Kennedyho centru o své roli doktora Xandera Swifta. Nikdy není moc brzy vžít se do role, že?

Řadou šesti lítacích dveří se z ulice vstupovalo do vykachlíčkovaných prostor s pokladnami. Čtvero vnitřních

dveří vedlo dál do vestibulu divadla s podlahou vyloženou koberci. Všeho si všímal a nezapomínal na sebemenší detaily.

Vrah, který teď už skoro věřil, že je opravdu doktor Xander Swift, jak se vžíval stále hlouběji do role, se nepohyboval rychleji ani pomaleji než dav, který jej obklopoval. Silné brýle se zabarvenými skly, prošedivělá bradka a bezvýrazné tvídové sako mu pomáhaly uniknout pozornosti. Jsem jen další milovník divadla, říkal si.

Přesto se před zkouškou nemohl zbavit jistých pochybností. Co když to pokazí? Co když bude dnes večer dopaden? Co když udělá v Kennedyho centru chybu?

Jeho pohled padl na kovově stříbrný plakát v prosklené vitríně, kterou míjel.

MATTHEW JAY WALKER

VE HŘE

PŘIPOMENEME TI TO VE VELKÉM

Tenhle populární hollywoodský herec, jehož jméno bylo napsáno černým písmem nad názvem hry, byl známý nekvalitními, ale vysoce úspěšnými filmy, absurdními oživlými komiksy, jejichž účelem bylo vytáhnout z diváků po deseti dolarech. Byl jediným důvodem pro tohle skoro vyprodané představení. Matthewa Jaye Walkera milovaly hlavně ženy, a to i přesto, že se nedávno oženil s krásnou

herečkou, s níž podle poslední hollywoodské módy adoptoval děti z třetího světa. Žili teď ve Washingtonu, aby mohli „upozorňovat vládu na záležitosti důležité pro děti z celého světa“. Bylo vůbec možné, aby někteří lidé mluvili, a co hůř, mysleli, takhle? Ale ano, bylo.

V hledišti udávala náladu večera hudba syntetizérů.

Doktor Xander Swift snadno našel své sedadlo 11A na levém konci uličky. Dokonale se vžíval do své role, výborně napsané, ale na to nemyslel. Seděl jen několik kroků od jednoho ze čtyř osvětlených nouzových východů, ale na tom mu vzápětí přestalo záležet. Náhle věděl, že lístek na stejné sedadlo, který si koupil na sobotu večer, nepoužije.

Bylo to špatné postavení! Zcela nevhodné! Doktor Swift to potřeboval vidět na vlastní oči, aby si uvědomil skutečnost, která mu teď byla nad slunce jasná. Symbolická vražda se musela odehrát ne tam, ale přímo na jevišti. To bude nejlepší, kvůli obecenstvu. A obecenstvo je přece na prvním místě, ne?

Pět minut po osmé světla v divadle pohasla. Hudba zesílila a těžká brokátová opona se zvedla. Jeviště zaplavila rudá záře, dost silná, aby osvítila i hlediště, kde bylo sedadlo 11A už prázdné. Doktor Xander Swift viděl všechno, co potřeboval, odešel tedy z divadla. Vražda byla v plánu na příští večer. Dnešek byl jen generální zkouškou. Chtěl přece hrát pro plný dům. Tak zněl požadavek. A samozřejmě, vše na jeho počest.

Kapitola 23

PORADA JEDNOTKY násilných trestných činů konaná následujícího dne měla z mého pohledu jen jeden důležitý bod jednání. Bree mě požádala, abych se jí zúčastnil, a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem o to nestál. Lidí se sešlo tolik, že bylo místo jen k stání a v zasedačce to hučelo nejrůznějšími fámami.

Kapitán Thor Richter zdržel začátek kvůli ohlášenému příchodu zástupce starosty, který měl dvacetiminutové zpoždění a po celou dobu, co tam byl, nepromluvil ani slovo. Avšak skutečnost, že se Lany Dalton na poradu dostavil, mluvila jasně: Všichni případ bedlivě sledují.

Přesně tohle si ten vraždící šílenec přál, ale nedalo se tomu zabránit. Zástupci starosty jsme těžko mohli přibouchnout dveře před nosem.

Bree zahájila poradu tím, že seznámila shromážděné se vším, co jsme v poslední době zjistili. Naše pozdní noční sezení s Jeffreym Antrimem nám vyneslo několik dalších snímků z Abú Ghraibu, ale jinak nic použitelného. Přesto jsem to považoval za dobrý začátek. Bral jsem to tak, že nám nechal vzkaz. Nebo mně?

„Pak jsme tedy trochu rozšířili oblast pátrání a hledali nepůvodní prvky, kde se dalo,“ řekla Bree a ukázala snímek v PowerPointu.

„Tohle je přepis řeči, kterou vrah pronáší v první polovině videozáznamu. A tohle,“ vyměnila snímky „je řeč z videa z roku 2003, které natočil někdo, kdo si říkal Americký šejk.“

„Je to stejný člověk?“ zeptal se někdo vzadu.

„Ne,“ odpověděla Bree. „To není. Ale náš pachatel si zjevně vypůjčoval z více než jednoho zdroje. Abú Ghraib a teď tohle. Statisticky vzato se ty dvě řeči podobají ze šedesáti procent.“

„Počkejte chvilku. Proč trváte na tom, že to není ten samý chlap?“ zeptal se Richter. Měl úžasnou schopnost položit otázku tak, že zněla jako obvinění.

Spatřil jsem v Breeině tváři krátký záblesk podráždění, který nejspíš všem ostatním unikl. „Protože Šejk byl vloni zatčen. Teď lepí pytlíky v jednom newyorském vězení,“

řekla. „Budeme pokračovat, ano?“

Další detektiv zvedl ruku jako školák. „Máte v téhle fázi tušení, jaké národnosti by mohl vrah být?“

Bree kývla mým směrem. Tohle byla moje narážka.

„Spousta z vás zná doktora Alexe Crosse. Požádám ho, aby prošel základní body profilu pachatele, tak jak se zatím jeví.

Vrah o doktoru Crossovi ví. Pro případ, že se to k vám nedoneslo, jeho jméno zaznělo na té pásce.“

„Jak bych mohl takovému pozvání odolat?“ řekl jsem a na několika místech v sále se ozval smích. Pak jsem šel přímo k věci.

Kapitola 24

KDYŽ JSEM STANUL v čele místnosti, skutečně jsem poznal asi polovinu přítomných. Nevím jistě, kolik z nich znalo mou pověst, ale nejspíš většina. Celá léta jsem pracoval ve Washingtonu na komplikovaných případech a teď jsem tam byl znovu. Má to být něco jako veřejně prospěšná práce? Pomáhám detektivce Bree Stoneové? O co vlastně jde?

„Jedna věc je celkem jasná,“ spustil jsem. „Pachatel bude zabíjet dál, ať už to sám chce, nebo ne. Jeho popis ukazuje na teroristu, ale jsou tu i sériové tendence. Už teď se dá rozeznat jistý vzorec, kterým se řídí.“

„Můžete to upřesnit, Alexi?“ požádal někdo. Pohlédl jsem na Bree, ale ta jen pokývla, abych pokračoval.

„Jeho zahajovacím gambitem, dá-li se to tak nazvat, byla vražda jedné osoby. Je možné, že se k něčemu rozehřívá, ale já si to nemyslím. Třeba si pokaždé vybere jen jednu oběť.“

„Proč?“

„Dobrá otázka, a domnívám se, že na ni znám odpověď. Tipoval bych, že se nechce nechat zastínit svým

dílem. Tady jde o něho, ne o jeho oběti. Navzdory tomu, co říká na té pásce, je to narcisista až do morku kostí. Touží se stát hvězdou. Zřejmě proto mne ‚přizval‘ k tomuto případu.

Možná dokonce nechal na místě činu několik přání, dvě nepodepsaná přáníčka od firmy Hallmark. Tohle stále ještě prověřujeme a snažíme se přijít na to, co tím asi myslel. A procházíme knihy, které napsala paní Olsenová.“

„Co jeho motiv?“ zeptal se Richter. „Pořád si myslíte, že by mohl být politický?“

„Ano i ne. Právě teď vycházíme z teorie, že je rozený Iráčan nebo potomek iráckých rodičů a má za sebou vojenskou nebo policejní minulost, případně obojí. FBI si myslí, že žije v USA už několik let, ne-li celý svůj život. Má nadprůměrnou inteligenci, je vysoce disciplinovaný a patrně silně protiamericky naladěný. Ale také si myslíme, že by ta politická agenda mohla být spíš jeho vyjadřovací prostředek než cíl.“

„Vyjadřovací prostředek čeho?“ chtěl vědět Richter, přestože mu bylo jasné, že dosud nemáme mnoho odpovědí.

„Například potřeby zabíjet. Zdá se, že si vychutnává to, co dělá. Ale hlavně se mu líbí být středem pozornosti.“

Stejně jako ty, Thore. A možná stejně jako já.

Kapitola 25

V PROHLUBUJÍCÍM SE a znepokojujícím tichu, které se pak rozhostilo, si několik lidí psalo poznámky do svých bloků či notebooků. Nechtěl jsem poradu vést a předal jsem znovu slovo Bree. Richter jí dával co proto, ale ona svému pánovitému šéfovi neustoupila ani o krok. Sampson ji odhadl dobře, když prorokoval, že to buď dotáhne u metropolitní policie daleko, nebo se jí zbaví nějaký závistivý nadřízený.

Když jsme si pak v prázdné zasedačce sbírali materiály, Bree se náhle zarazila a pohlédla na mě. „V tomhle jsi docela dobrý,“ řekla. „Možná dokonce lepší, než se o tobě povídá.“

S úsměvem jsem nad tím pokrčil rameny, ale její pochvala mě zahřála u srdce. „Podobných porad mám za sebou spoustu. Kromě toho, tuhle jsi vedla ty.“

„Nemyslím poradu, Alexi, ale tuhle práci. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by ji dělal lépe než ty. A jestli chceš znát pravdu, myslím, že nám to spolu docela jde. Nenahání ti to strach?“

Přestal jsem rovnat desky a podíval se na ni. „Tak proč mám pocit, že jsme se tady pustili špatným směrem?“

Má slova ji zjevně šokovala. „Cože?“

Trápilo mě to už od konce porady. Všechno se odehrávalo tak rychle. Tohle byla první příležitost předložit naše závěry podrobnému přezkoumání. A teď jsem cítil, že nám něco důležitého uniklo. Byl jsem si tím skoro jistý.

Věděl jsem, že na to není ta pravá chvíle, ale nemohl jsem si pomoci. Ta má zatracená slavná tušení! Něco mi říkalo, že musíme znovu projít všechno, co jsme dosud zjistili, přezkoumat to, co jsme už považovali za fakta.

„Třeba to všechno dává smysl proto, že pachatel chce, abychom si to mysleli,“ nadhodil jsem. „Je to jen předtucha, ale vrtá mi hlavou.“

Něco podobného jsem už zažil, celkem nedávno, v případu Pošta od Mary, kdy jsme místo skutečného vraha pronásledovali sice zcela zjevného, avšak nesprávného pachatele. Než jsme na to přišli, zemřeli další lidé.

Bree začala vytahovat papíry z kufříku, které právě zabalila. „No tak dobře. Znovu to celé rozházíme. Co potřebujeme vědět, abychom našli správnou cestu?“

Na tu otázku se dalo odpovědět jen to, že jedině další vražda nám poskytne nezbytné nové informace.

Kapitola 26

BYLO NAČASE ROZVINOUT druhý příběh.

Toho večera mířilo do Kennedyho centra devět set padesát pět statečných diváků, aby se usadili ve svých sametových sedadlech. Velkou vstupní halu osvětlovalo osmnáct tunových křišťálových lustrů, které připomínaly…

co? Obří stalaktity? Hala byla veliká, sto osmdesát metrů dlouhá.

V jejím středu se tyčila dva a půl metru vysoká socha Kennedyho, mnohem majestátnějšího a vážnějšího, než býval ve skutečnosti. Za scénou pracoval sedmatřicetičlenný tým. Působivé. A nákladné. Na jevišti se pohyboval sedmnáctičlenný soubor. A pod jevištěm tiše čekala osamělá postava. Doktor Xander Swift.

Ve tři odpoledne vstoupil dveřmi na scénu. Stačila mu přepravka s nářadím a několik nacvičených frází o bojleru.

V přepravce nesl své rekvizity: pistoli, sekáček na led (čistě pro jistotu), butanový hořák a zásobu etanolu.

Teď už bylo o pět hodin později a blížil se jeho výstup.

Hra nad jeho hlavou byla v plném proudu. Bylo vyprodáno, divadlo zcela zaplnili milovníci dramatu a napětí. Na scéně

mluvil Matthew Jay Walker hlasem připomínajícím robota s další postavou na monitoru. Walker byl výrazně pohledný, trochu menší, než si jeho fanoušci mysleli, a popravdě řečeno hrozně nafoukaný. Jeho agent pro něho požadoval čerstvé exotické ovoce, zásobu vody Evian a osobní maskérku. Teď přišel čas, aby se Matthew setkal se svým hereckým kolegou.

„Haló, Matthewe Jayi! Zdravím,“ řekl doktor Swift.

„Jsem tady…za vámi.“

Herec se překvapeně, ne, šokovaně, ohlédl právě v okamžiku, kdy se otevřel poklop propadliště obvykle používaného až ve druhém dějství.

„Co sa –“

„Dámy a pánové, omlouvám se za malé vyrušení,“

pronesl

doktor

Xander

Swift

hlasitým,

jasným,

rozkazovačným hlasem, který bylo slyšet až na nejlevnějších místech. „Prosím vás o naprostou pozornost. Tohle je otázka života a smrti.“

Kapitola 27

NEJPRVE SE V HLEDIŠTI ozvalo jen šustění papíru, jak desítky lidí hledaly v tištěných programech, kdo se to objevil na scéně.

Matthew Jay Walker se obrátil zády k divákům a šeptem řekl: „Co tady sakra děláte? Kdo kruci jste?

Vypadněte z jeviště! Hned!“

Doktor Xander Swift náhle zvedl pistoli, až se skoro dotýkala hercova obličeje. Předstíral, že se mu třese ruka, jako by byl nervózní, což ve skutečnosti nebyl. „Pšt,“

pronesl hlasitým šepotem, „v tomto výjevu nemáte žádné repliky.“

Přitlačil Walkerovi pistoli k hlavě a přinutil ho kleknout. „Prosím,“ řekl Walker do mikrofonu, „udělám, co budete chtít. Jenom se uklidněte.“

„Zavolejte policii!“ vykřikl někdo v přední řadě.

Obecenstvu to začínalo docházet.

Vrah oslovil diváky. „Jsem doktor Xander Swift z Imunizace a regulace. Musím vás informovat, že tento muž byl určen k likvidaci,“ vysvětlil. „Věřte mi, že jsem z toho stejně šokovaný a smutný jako vy.“

„On je cvok! To není herec!“ zaječel náhle Matthew Jay Walker.

„Já nejsem cvok. Tohle je velice rozumný plán,“ opáčil doktor Swift.

Následně sevřel pistoli v jedné ruce a druhou začal potírat Walkera etanolovým gelem z tuby. Nanášel ho herci na hruď, do vlnitých blond vlasů, pod bradu. Pach byl tak silný, že se Walker dusil. „Co to děláte? Přestaňte, prosím!“

křičel.

Diváci už byly na nohou a z portálů se ozývaly výkřiky: „Zastavte ho! Vylezte někdo nahoru! Kde je ochranka?“

Doktorův hlas opět zaduněl z jeviště. „Jestli někdo vyleze sem nahoru, zastřelím ho. Děkuji vám za vaši pozornost a trpělivost. A teď se prosím pozorně dívejte!

Tenhle pohled už nikdy nevymažete z mysli, nikdo z vás na něj nezapomene, proto mi pomáhej bůh!“

V ruce mu vzplál butanový hořák. Pak etanol explodoval v plamenech na celém těle Matthewa Jaye Walkera. Hercův obličej jako by se roztekl a muž začal řvát hroznou bolestí. Motal se v kruzích a snažil se udusit plameny, které mu škvařily kůži.

„Teď sledujete rychlý rozpad tkání,“ vysvětloval doktor Swift. „Ve válečných zónách se to stává často. V Palestině, Iráku a na dalších vzdálených místech. Tam je to běžná praxe, nic neobvyklého, ujištuji vás.“

Pak rychle přeběhl jeviště pryč od řvoucího herce, který se teď válel po zemi. Hořákem podpálil černé závěsy, které tam visely. Okamžitě vzplály s dramatickým zahučením.

„Zadržte potlesk! Prosím, zadržte potlesk!“ zavolal na diváky, kteří byli teď jenom jeho. „Mockrát vám děkuji!

Děkuji vám! Jste skvělí!“

Uklonil se a zmizel ze scény. Pak prakticky slétl po příkrém schodišti k požárnímu východu a odtud ven do zadní uličky. Za ním se rozječel pronikavý alarm. Doktor Swift zvedl prázdnou přepravku a vyndal zpod ní rozkládací silonovou tašku, kterou si tam předtím schoval. Uložil do ní pistoli, hořák a kabát. Pak přidal silné brýle, kontaktní čočky, bradku a výrazné čelo. Nakonec setřásl paruku prošedivělých vlasů, kterou si na tu roli nasadil.

Když byl opět sám sebou, vyšel z uličky na hlavní ulici, kde zabočil za roh právě ve chvíli, kdy dorazilo první požární auto. Splnil úkol, sehrál svou roli takřka dokonale.

Teď mohl doktor Xander Swift zmizet na věky z povrchu země stejně jako ten Iráčan poté, co zavraždil spisovatelku deteklivek před pozorným davem.

Bože, jsem tak dobrý, pomyslel si a hruď se mu dmula nelalšovanou pýchou. Po všech těch letech jsem konečně prorazil.

Několik bloků od Kennedyho centra na něho čekala žena v modrém sporťáku.

„Byl jsi úžasný.“ Usmála se a políbila vraha na tvář.

„Jsem na nás tak pyšná.“

Kapitola 28

„ALEXI, POJĎ SE PODÍVAT na tohle! To je neuvěřitelné, nebo spíš šílené! Podívej se na to, ano?“

Když jsem našel Bree se Sampsonem na jevišti divadla v Kennedyho centru, držela v ruce cosi v průhledném sáčku na důkazy. Celá jedna strana kulis shořela na uhel. Další tmavá skvrna označovala místo, kde zemřel herec Matthew Jay Walker před bezmála tisícihlavým publikem. Už cestou tam jsem usoudil, že se jedná o stejného pachatele jako v budově Riverwalk. Proč by mi jinak Bree volala?

„Ukaž mu tu kartu,“ řekl Sampson. „Našli jsme ji pod poklopem propadliště, kudy se dostal na scénu. Vypadá to, že se ten magor v devadesátejch letech moc koukal na televizi.“

Bree mi podala sáček na důkazy a já si ho váhavě vzal.

Uvnitř byla ručně vyrobená pohlednice. Jedna strana byla černá s velkým, jasně zeleným písmenem X, které vypadalo jako ze zjednodušeného starého fontu. Na druhé straně byla ze slov vystříhaných z časopisů složená věta Pravda je tam venku.

„Akta X,“ vyslovila Bree to, na co jsem myslel. „Slogan z toho seriálu. ‚Pravda je tam venku.‘ Nevíme, jestli je tahle vražda založená na konkrétní epizodě, ale nedá se to vyloučit.“

„Je to ten samý vrah,“ řekl jsem. „Musí to být on.“

„Předpokládáme, že tenhle chlap byl běloch. Taky byl starší, přes padesát nebo šedesát.“

Mávl jsem rukou po jevišti. „Máme tady dobrý tucet zkušených svědků, s nimiž si musíme promluvit. Jestli někdo i rozpozná líčení, tak herci. Vraždy se sice liší provedením, ale u každé nám pachatel nechal něco jako navštívenku.“

„Různé metody,“ řekla Bree. „Mohla by to být jen náhoda. Netvrdím, že je, ale vyloučit to nemůžeme. Třeba je pachatelů víc?“

„Jeden rys je tu společný, Bree. Jsou to veřejné popravy před diváky. Taky mu jde o zájem médií. Mohli bychom mu říkat Mediální vrah.“

„Mediální vrah? To je termín z manuálu psychických poruch?“ Sampson se nevesele usmál. Stejně jako mnoho jeho kolegů z oddělení vražd si při práci pomáhal humorem.

Bree se podrbala na hlavě. „Ve všem s tebou souhlasím, ale…“

„Ale co?“

„Jde o Richtera. Nenechá mě vyloučit žádnou možnost bez toho, aniž bych ji prověřila.“

„A co ty, které se dají vyloučit naprosto logicky?“

zeptal jsem se.

Podobné byrokratické obstrukce jsem měl spojené s FBI, a ne s metropolitní policií. Od mého odchodu se tam asi hodně změnilo. Nebo jsem to byl já, kdo se změnil.

Hlasitě jsem si povzdechl a rozhlédl se po jevišti. „Co ještě máme?“

Kapitola 29

TÉ HROZNÉ NOCI jsem si vzal práci domů, i když to ani nebyl můj případ. Zatím. Byly dvě hodiny ráno a já seděl nad revidovaným profilem, který jsem měl rozložený před sebou na kuchyňském stole. Nemohl jsem dostat Mediálního vraha, jak jsme mu teď říkali, z hlavy. A vlastně ani Kylea Craiga. Co po mně sakra chce? Proč mě kontaktoval?

Když se pod Naninými dveřmi objevilo světlo, obrátil jsem listy lícem dolů, aby do nich neviděla. Jak bych mohl tu noční sovu oklamat podezřele vypadajícím stohem lejster!

„Nemáš hlad?“ bylo první, co řekla. Už dávno se mě přestala ptát, proč vysedávám nad prací do noci.

Pár minut nato už na sporáku připravovala dva smažené sendviče s jablky a čedarem, jeden pro sebe a jeden pro mne. Otevřel jsem si pivo a jí nalil do sklenice trochu džusu.

„Co je na těch papírech, že nechceš, abych to viděla?“

zeptala se stále obrácená zády ke mně. „Sepisuješ poslední vůli?“

„To má být vtip?“

„Vůbec ne, chlapče, ani trochu.“

Položila na stůl talíře a posadila se proti mně ke kuchyňskému stolu tak, jak to dělá už celá léta. „To, co ti musím říct, tě asi moc nepotěší,“ pověděl jsem jí, „A to ti někdy vadilo?“

„Už nějakou dobu mám soukromou praxi. Ta změna mi prospěla. A většinu času mě to i baví.“

Nana sklonila hlavu a několikrát zamlaskala., Ach, Alexi. Tohle se mi nebude líbit ani trochu. Asi bych si měla jít zase lehnout.“

„Ale něco mi chybí,“ dodal jsem.

„Hm. Vsadím se, že to uhodnu. Riziko, že ti někdo vpálí kulku do těla.“

Nevěděl jsem, čím by mi to mohla usnadnit, ale rozhodně se o to nesnažila.

„K odchodu od policie jsem měl několik dobrých důvodů.“

„Ano, to jsi měl, Alexi. Všechny spí nahoře.“

„Nano, nikdy jsem nebyl z těch, co pracují jen kvůli výplatě. Moje práce je součástí mé osobnosti a já si teď připadám neúplný. Tak to prostě je.“

„Nebudu tvrdit, že jsem si toho nevšimla. Ale povím ti něco jiného. Doma to už taky není, co bývalo. Chybí nám třeba telefonáty uprostřed noci nebo starosti, kdy se vrátíš, jestli se vůbec vrátíš.“

Ještě chvíli jsme pokračovali ve stejném duchu a mě překvapilo, že čím déle jsme to probírali, tím pevněji jsem

byl rozhodnutý o tom, co musím udělat. Konečně jsem se odstrčil od stolu a utřel si ruce do papírového ubrousku.

„Víš ty co, Nano? Mám tě moc rád. Snažím se žít podle tvých představ, ale nefunguje to, i když to třeba není vidět.

Rozhodl jsem se, že se budu řídit tím, co cítím.“

„Proboha živého, co to vlastně znamená?“ zeptala se a rozhodila rukama.

Vstal jsem. Srdce mi divoce bušilo., Ať už to znamená cokoli, povím ti to, až přijde čas. Je mi líto, ale právě teď ti nemohu nic víc říct… dobrou noc.“ Posbíral jsem papíry, otočil se a odešel.

Zastavil mě její smích. Nejprve to znělo, jako by si jen odkašlávala, ale když jsem se ohlédl, něco v mém výrazu ji rozesmálo naplno.

„Cože?“ musel jsem se nakonec zeptat.

Nana se trochu ovládla a pleskla dlaněmi o kuchyňský stůl. „No to se podívejme, kdo vstal z mrtvých! Alex Cross.“

Kapitola 30

NÁSLEDUJÍCÍ DEN jsme se věnovali obvyklé rutině, i když pro mě to rutina vlastně být neměla. Zrovna jsme se Sampsonem pátrali v okolí Kennedyho centra, když mi zavolala Bree.

„Všeho nechte a přijďte sem. Nebudete litovat.“ Bez rozloučení zavěsila.

„Co se stalo?“ zeptal se Sampson, když viděl můj zmatený výraz.

„Něco. To je všechno, co vím. Jdeme.“

V kanceláři jsme našli Bree sedět u počítače.

„Jenom mi neříkej, že jsi nás sem vytáhla, abychom si zahráli solitér,“ poznamenal Sampson.

„Hádejte, kdo má svůj blog?“ řekla Bree. „Vlastně mi to zavolala jedna reportérka. Ani nevěděla, že to slyším prvně.“

Odsunula se na židli, aby nám udělala místo.

Webová stránka, kterou nám ukázala, byla jednoduchá a působivá zároveň. Pozadí bylo černé a písmo bílé. V levém horním rohu se nacházel obrázek televize se zrnící obrazovkou. Nápis MOJE REALITY SHOW z bílých

tiskacích písmen pomalu mizel a zase se objevoval jako filmové titulky. Pod ním bylo menu s volbami „Kanál 1“, „Kanál 2“ až „Kanál 8“.

Příspěvky v blogu zabíraly většinu stránky, ten nejnovější byl nahoře. Byl zaslán v půl jedné v noci, před pouhými čtrnácti hodinami. V nadpisu bylo jediné slovo, Díky.

„Smrt je mnohem univerzálnější než život; umírají všichni, ale ne každý žije.“, A. Sachs Děkuji za všechny komentáře. Jsem moc rád, když se mi ozvou lidé, kteří oceňují to, co dělám. Čtu i ty negativní, i když ty se mí tolik nelíbí. Většinu z Vás tedy prosím, abyste pokračovali. Ostatním vzkazuji, ať si trhnou. Někteří z vás se mě ptají, proč tohle dělám. Dělám to pro sebe.

Všichni, kteří tvrdí, že vědí, co udělám příště, jenom žvaní, protože to nevím ani já sám. Nenechte se oklamat policií! Ta nemá tušení, co si se mnou počít, protože se nikdy s nikým podobným nesetkala. Jediné, co mají pod kontrolou, jsou jejich vlastní vyjádření pro veřejnost. Buďte skeptičtí.

Povím Vám jen tohle: pokračování bude. Jestli Vás to potěší, mohu Vás ujistit, že nebudete zklamaní.

Žijte blaze, troubové.

Bree sjela po stránce dolů. „Příspěvků je tam hodně, ale nejsou takhle osobní. Někdy píše o tom, jak se měl, co si dal k obědu a tak podobně.“

„Mluví někdy o těch vraždách?“ zeptal jsem se.

„Jenom nepřímo. Z těch dnů je tam třeba ‚Dneska jsem si užil příjemný večer‘ nebo ‚Dívali jste se na zprávy?‘“

„A co tohle?“ ukázal Sampson na menu s očíslovanými kanály.

„Jo, to se vám bude líbit.“ Bree klikla na Kanál 1. Na malé televizi v rohu se místo zrnění objevil zrnitý statický obrázek. Poznal jsem v něm jeden ze snímků vraždy Matthewa Jaye Walkera pořízený mobilním telefonem z hlediště, který se už objevil v několika televizních zpravodajstvích.

„A pak je tam tohle.“ Klikla na další kanál a spustil se audiozáznam. Na malé obrazovce teď poskakovala a ježila se vodorovná zelená čára podle výšky ženského křiku.

Okamžitě jsem poznal hlas Tess Olsenové.

„To je ona,“ řekl jsem.

„Určitě?“ zeptal se Sampson.

„Určitě.“ Bree a já jsme to řekli současně. Videozáznam vraždy jsme viděli tolikrát, že jsme znali nazpaměť modulaci každého výkřiku jako nějakou hloupou odrhovačku. Uvědomili jsme si, že nahrávka, která teď běžela, musela být pořízena zvlášť, protože videokazeta

zůstala v bytě. To potvrzovalo autenticitu těchto webových stránek.

„Malej diktafon v kapse? Jednoduchý.“ V Sampsonově hlase bylo slyšet zdráhavý respekt. „Je to promakaný, ale snaží se to maximálně zjednodušit. Funguje to jako velkej efektivní stroj.“

„Jinak bychom ho už dávno měli,“ podotkla Bree. „Sám ví, jak je dobrý.“ Znechuceně si odfrkla.

Neubránili jsme se jistému obdivu. Jeho metody byly nepochybně smělé a dobře provedené. Na druhou stranu jsme vraha, a trochu i sami sebe, začínali nenávidět za každý den, který se mu podaří strávit na svobodě. Myslím, že jsme to cítili všichni tři.

„No, dobrá zpráva je, že si potrpí na zájem veřejnosti,“

poznamenala Bree.

„Myslel jsem, že to je špatná zpráva,“ namítl Sampson.

„Obojí.“ Pohlédli na mě. „Bude se snažit pracovat rychleji, ale na druhou stranu u něho sebedůvěra postupně přesáhne jeho schopnosti. Pak udělá chybu. Musí se to stát.“

„Protože to říkáš ty?“ zašklebil se na mě Sampson.

„Přesně tak,“ odpověděl jsem. Zmuchlal jsem nějaký papír a hodil ho přes celou místnost do koše. „Protože to říkám.“

Druhá část

NEBLAHÁ

PROSLULOST

Kapitola 31

PRÁVNÍK MASON WAINWRIGHT dorazil na schůzku s Kylem Craigem jako obvykle přesně ve čtyři. Kyle na přesnosti trval. Ale tahle návštěva se měla od těch předchozích zásadně lišit. Mělo to být jeho poslední setkání s Kylem Craigem, což byl důvod pro trochu smutku, ale také pro oslavu. Ve svých kovbojských botách, klobouku a saku z jelenice vypadal opět jako profesor z univerzity na dalekém Západě. Jakmile vstoupil do místnosti, padli si s Kylem do náručí. „Půvab rituálů,“ poznamenal Kyle.

„Všechno je připravené,“ zašeptal právník vězni do ucha. „Žádné kamery nejsou povolené. Jsme tady sami. Jak víte, ve Washingtonu se to už rozjelo.“

„Tak začneme i tady. Nikdo tomu neuvěří… nikdo. V

tom je ta krása, Masone.“

Muži se od sebe odtáhli a okamžitě se začali svlékat až do slipů. Kyle měl šedobílé vězeňské se žlutými skvrnami.

„To není od moči,“ ujistil právníka. „Spálili je v prádelně.“

„No, tyhle od moči jsou.“ Wainwright se zasmál a ukázal na svoje slipy. „To je vidět, jak moc se bojím.“

„Ani se vám nedivím,“ řekl Kyle Craig.

Pak právník otevřel svůj kufřík. Odtrhl vnitřní část víka a vyndal něco, co vypadalo jako složená kůže. Ve skutečnosti to byla na míru vyrobená protéza, realistická maska na tvář vyvinutá pro oběti popálenin a rakoviny a občas používaná v Hollywoodu ve filmech jako Mission: Impossible. Maska byla vyrobená ze silikonu a každý detail na ni namaloval přední maskér z Los Angeles.

Ve skutečnosti byly masky dvě: jedna s podobou Masona Wainwrighta, druhá s tváří Kylea Craiga. Jakmile si je oba nasadili, promluvil Kyle na právníka: „Vaše vypadá dokonale. Naprosto přesvědčivě. A co moje? Jak vypadám já?“

„Přesně jako já.“ Právník se pokřiveně usmál. „Myslím, že jsem na té naší dohodě vydělal.“

„Jsou s těmi maskami nějaké problémy?“ zeptal se Kyle, pečlivý jako vždy.

„Co jsem slyšel, mají jen jednu nevýhodu. Podoba je dokonalá, ale víčka nemrkají.“

„To je dobré vědět. Tak se dooblékneme.“

Kyle na sebe rychle hodil právníkovy šaty, čistě pro případ, že by tam nahlédl dozorce, což se během právních konzultací stávalo jen zřídka. Mason Wainwright si oblékl toho dne šaty o několik čísel menší včetně svého charakteristického kovbojského klobouku. Než si Kyle obul kovbojské boty, zasunul do nich pěticentimetrové podložky z kufříku. Teď měl asi metr sedmaosmdesát, čímž se

přiblížil právníkově výšce. Mason oblečený do vězeňské kombinézy byl stále vyšší než Kyle, ale při obvyklé shrbené chůzi trestanců to nemělo být poznat. Byli připravení, ale podle plánu spolu museli strávit celou hodinu jako pokaždé.

Všechno muselo proběhnout přesně stejně. Rituály je třeba dodržovat.

„Chcete mi položit svých osm otázek?“ zeptal se právník. „Nebo je mám položit já?“

Kyle prošel obvyklý seznam dotazů. Pak už po zbytek společně stráveného času ani jeden nepromluvil. Kyle Craig vypadal jako v tranzu, ale ve skutečnosti jen myslel dopředu, plánoval. Nakonec, když už jim zbývala asi jen minuta, vstal jako první Kyle, který teď vypadal jako právník. Poté vstal právník, jenž vypadal jako Kyle Craig.

Kyle rozevřel náruč a objali se. „Na vaši počest,“ zašeptal advokát. „Omlouvám se, že přípravy trvaly tak dlouho.“

„Mistrovské dílo chce čas,“ opáčil Kyle Craig.

Kapitola 32

KDYŽ DOZORCE OTEVŘEL dveře do malé návštěvní místnosti, stál tam Mason Wainwright, nahrbený, s

pohledem upřeným do země. „Jdeme, Craigu,“ přikázal dozorce. „Zábava skončila. Půjdeš zpátky do svého apartmá.“

Wainwright něco souhlasně zamumlal a vydal se chodbou před nevrlým žalářníkem. Byl skloněný a šoural se jako správný odsouzenec na smrt, kterým měl být. Jenom nedovol, aby tě viděl mrknout, připomínal si.

Tohle byla chvíle, kdy se celý plán mohl zhroutit jako domeček z karet. Během několika minut mohlo být vše ztracené. Jeho role byla snadná, zachovat klid, mlčet, nechat hlavu skloněnou, pokud dozorce nepostřehne nějakou změnu v jeho chování. Právník celé měsíce studoval Craigovy charakteristické pohyby a gesta a věřil, že je dokáže přesvědčivě napodobit. Přesto si nemohl být jistý, dokud to neskončí.

Náhle ho do zad dloubl dozorcův obušek. Co to má být?

Sakra! Zjevně udělal chybu a snažil se přijít na to, jakou.

Kde šlápl vedle a zmařil tak plán na útěk, který Kyle Craig připravoval ode dne, kdy přišel do tohoto přísně střeženého vězení? A možná už předtím, protože se zdálo, že Génius počítal se vším, co se mohlo stát.

„Tudy, Craigu. Zapomněl jsi cestu do své vlastní cely, ty jeden génie?“ řekl žalářník a pohrdavě se zasmál. „No tak, pohni sebou! Musím se vrátit ke svému přenosu ze soudní síně!“

Právník se na dozorce ani neohlédl, nedal nijak najevo, že ho slyšel, jen zamířil směrem, který mu muž ukázal, a šoural se dál. Zbytek cesty do Craigovy cely už naštěstí proběhl hladce. Dozorce konečně zabouchl dveře a Wainwright zůstal sám. Dokázal to!

Až teď právník zvedl zrak a odvážil se rozhlédnout kolem sebe. Tak tady a takhle žil Génius v několika uplynulých letech. Jaká hanba, že byl ten dokonalý mozek polapen v prostoru postrádajícím jakékoli stimuly, v němž musel Kyle snášet vrtochy bestiálních žalářníků a slabomyslných vězeňských úředníků.

„Na vaši počest,“ zašeptal znovu právník a připravil se splnit zbytek pokynů Kylea Craiga.

Advokát si prohlédl malou celu s betonovými stěnami.

Postel, stůl a stolička byly z bezpečnostních důvodů přišroubované k podlaze. Toaleta splachovala po dávkách tak, aby se cela nedala zaplavit. Kyle si „vysloužil“

černobílou televizi, ale v té šly jenom náboženské pořady, takže se na ni nedalo dívat. Právníka se zmocnila silná klaustrofobie a pomyslel si, že muselo být velmi těžké neztratit v téhle díře zdravý rozum. Nakonec se tomu musel zasmát. Většina lidí si bude myslet, že on ztratil zdravý rozum už dávno, ještě předtím, než se stal jedním z Géniových učedníků.

Když dozorce v šest hodin před večeří prováděl kontrolu, nemohl uvěřit svým očím. Okamžitě stiskl

poplašné tlačítko na opasku. Pak počkal, až dorazí pomoc.

Po celou tu dobu však nedokázal odtrhnout zrak od průzoru do cely.

Kyle Craig se oběsil!

Kapitola 33

SLUNCE SVÍTILO Kyleu Craigovi do očí a on se toho nemohl nabažit. Slunce! Jen si to představte. Řídil auto Jaguár kupé Masona Wainwrighta rychlostí o trochu vyšší, než bylo povoleno, a mířil do malého nákupního centra u Denveru, kde na něj čekalo SUV Mercedes.

Těšil se, jak ohromí a zdrtí všechny pochybovače a potěší své příznivce. Jak splní sliby. Sliby napsané krví.

Sliby uveřejněné v majestátních plátcích Washington Post a New York Times.

Ano, uvidí znovu slunce a spatří toho ještě mnohem víc.

Cestoval do Washingtonu, ale napadlo ho, že to vezme oklikou, navštíví několik nepřátel a možná je zabije v jejich domovech. Hodlal se znovu proslavit a měl plán, jak toho dosáhnout. Ani slovo však nesvěřil papíru, všechno měl v hlavě.

„Ach bože, jen se podívejte na to slunce!“ zvolal.

Kapitola 34

BYL JSEM DOMA v Páté ulici a právě jsem s Nanou a dětmi dojedl pozdní večeři, když začal zvonit telefon. Většina z nás uklízela v kuchyni. Damon, Jannie a já jsme se starali o všechno; Ali dohlížel a Nana si četla v obývacím pokoji své oblíbené noviny, Washington Post a USA Today. Toho večera také běžel její oblíbený seriál Chirurgové. Nana ho milovala, protože v něm vystupovaly tři velice chytré a přesvědčivé černé postavy, což, jak se domnívala, bylo v televizi poprvé. Chirurgové byla jedna věc, na níž jsme se my dva shodli. Oba jsme byli fanoušky příběhů z nemocničního prostředí a tato série nás jen zřídkakdy zklamala.

Jannie se zamračila, když zvedla sluchátko a ke svému úžasu zjistila, že to není pro ni. „To je pro tebe, tati.“

„To je ale překvapení,“ řekl jsem. „A velké zklamání pro tebe.“

„Moc se netěš,“ odsekla Jannie. „Není to Bree, ale nějaký chlap.“

Nevím, co jsem vlastně čekal, ale to, co jsem se dozvěděl v následujících šokujících okamžicích, to rozhodně nebylo.

„Alexi, tady je Hal Brady.“ Brady byl současný velitel detektivů metropolitní policie, starý přítel, šéf Thora Richtera a nás ostatních.

„Zdravím, veliteli,“ vypravil jsem ze sebe, ale hlavně jsem byl jedno velké ucho. To, že mi Brady volal domů, nebylo dobré znamení.

„Nejde o Bree, že ne?“ vyhrkl jsem veden náhlou předtuchou.

„Ne, ne. Bree je v pořádku. Vlastně je tady se mnou v kanceláři. Za chvilku ti ji dám k telefonu,“ řekl Brady a pak pokračoval: „Alexi, volám ti proto, že Kyle Craig dnes uprchl z vězení ve Florence. Stále se ještě vyšetřuje, jak to dokázal, ale není to nic dobrého. Pro tebe ani pro nás ostatní.

Je na svobodě. Nikdo netuší, kam mohl zamířit.“

Neváhal jsem ani vteřinu. „Potřebuju, abys mi prokázal službu,“ řekl jsem veliteli. „Velkou službu.“

Kapitola 35

ZA DOBU, KDY TAM SEDĚL Kyle Craig, jsem věznici ve Florence navštívil několikrát. V letadle jsem si o něm vypsal několik poznámek z materiálů, které jsem za léta nastřádal.

Zatímco jsem psal, vybavovaly se mi některé příhody, které se mezi námi odehrály. Kyle kdysi býval mým přítelem, nebo jsem ho za něj aspoň považoval. Oklamal v životě spoustu lidí a já se pokaždé nechal nachytat těmi, kteří žili napohled dobrými životy.

Napsal jsem si do bloku:

Očekává, že bude považován za nadřazeného; má obrovský pocit vlastní důležitosti, je extrémně narcistický.

Využívá lidi ve svém okolí, dobře mu to myslí.

Má mimořádný šarm, který dokonale ovládá.

Rivalita mezi sourozenci (zřejmě zabil svého bratra).

Byl krutě zneužíván, fyzicky i citově, svým otcem.

Nebo to aspoň tvrdí.

Vystudoval Dukeovu univerzitu a práva. Nejlepší z ročníku.

IQ 145-155.

Žádné svědomí.

Otec William Hyland Craig, bývalý armádní generál, předseda dvou společností z předních míst seznamu časopisu Fortune, již zesnulý.

Matka Miriam žije v Charlotte.

Bývalý zástupce ředitele FBI školený v Quantiku, kde také školil nové agenty.

Vysoce soutěživý, zvlášť se mnou.

Do Florence v Coloradu jsem dorazil kolem poledne, den po Kyleově útěku. Zdálo se, že se v přísně střežené věznici skoro nic nezměnilo. První hodinu jsem strávil rozhovorem se dvěma dozorci, kteří znali Kylea Craiga nejlépe, pak jsem vyslechl ředitele Richarda Krocka.

Vypadalo to, že fakt, že z Florence někdo dokázal uprchnout, šokoval ředitele ještě víc než nás. Nikomu se to ještě nikdy nepodařilo, nikdo se tomu ani nepřiblížil.

„Jak už víte,“ řekl mi Krock, „ten právník se vrátil do Craigovy cely s maskou na obličeji a pak se tam oběsil. Co nevíte, je, že jsme několik jeho prvních schůzek s Craigem natočili na video. Chcete se na to podívat?“

Jistě že ano.

Kapitola 36

PO NĚKOLIK NÁSLEDUJÍCÍCH hodin jsem si pouštěl záznamy z prvních Kyleových schůzek s Masonem Wainwrightem. Na právo soukromí při konzultacích právníka s klientem se odvolal až po třetím týdnu. Proč to?

Protože Kyle chtěl, abychom něco viděli? Nebo to možná chtěl ten právník. Ale co?

První návštěva proběhla prakticky stejně jako ty ostatní, co byly natočené. Wainwright vstupoval do návštěvní místnosti ve velmi dobře zapamatovatelném úboru, což mělo zjevně pomoci při případném útěku: měl na sobě kovbojský klobouk a boty, sako z jelenice a brýle s rámečky z rohoviny, které se k tomu ostatnímu vůbec nehodily.

Jakmile se s Kylem setkali, objali se. Kyle řekl něco, co mikrofon kamery nezachytil. Pak následovala série otázek, pokaždé stejných nebo velice podobných. Že by nějaký kód?

Nebo si Kyle hrál? Či se snad zbláznili, on i jeho právník?

To jsem v té fázi nemohl určit, stejně jako cokoli jiného.

Jasné bylo jen to, že Kyle Craig byl první vězeň, který kdy z věznice ve Florence uprchl. Génius dokázal nemožné.

Nakonec se Kyle a jeho právník opět objali. Wainwright řekl

Kyleovi něco, co kamera nezachytila. Vyměňovali si snad takhle informace, ať už byli natáčeni, nebo ne?

Předpokládal jsem, že ano. Rozhodně jsme se to museli pokusit zjistit. Potom jsem zašel do Kyleovy cely, ale tam toho moc k vidění nebylo. Vězni ve věznicích s maximální ostrahou nesmějí vlastnit mnoho osobních věcí. Malá místnost byla uklizená a spořádaná jako Kyle sám. Pak jsem uviděl vzkaz, který nám zanechal. Na stole přišroubovaném k podlaze vedle postele bylo opřené přání. Od firmy Hallmark, nepodepsané, stejné jako ta ve střešním bytě Tess Olsenové. Pár minut nato jsem byl zpátky v kanceláři ředitele Krocka. Potřeboval jsem se dozvědět odpovědi na otázky, které se vynořily v posledních několika hodinách.

„Co návštěvy?“ zeptal jsem se. „Víme o tom právníkovi, i když nemáme tušení, jaký byl jeho skutečný vztah s Craigem. Přišel za ním ještě někdo? Kdokoli, kdo by se tu objevil víckrát než jednou?“

Krock se ani nemusel podívat do svých složek. „V

prvním roce to byl jeden vytrvalý reportér z Los Angeles Times jménem Joseph Wizan, se kterým se Craig opakovaně odmítal setkat. Několik dalších kontaktovalo Craiga prostřednictvím mé kanceláře, ale ti se sem ani neobtěžovali přijet, protože je odmítl také. Jediný člověk, který ho opravdu navštívil, a to před pouhými několika měsíci, byla spisovatelka Tess Olsenová. Však víte, ta žena, kterou nedávno zavraždili ve Washingtonu. Kyle nás překvapil.

Přišla sem třikrát. Měla v plánu napsat o Craigovi knihu, podle toho, co říkala, něco jako další Chladnokrevně.“

„Takže vy jste s ní mluvil?“ zeptal jsem se.

„Ano. Při všech třech návštěvách. Poprvé asi půl hodiny.“

„Jak na vás zapůsobila?“

Ředitel věznice pokýval hlavou, jako by zvažoval odpověď. Nakonec promluvil. „Připadala mi jako jeho fanynka. Dokonce mě napadlo, jestli s ní Craig něco neměl, než ho dopadli.“

Kapitola 37

DO WASHINGTONU jsem se vrátil druhý den brzy ráno, poté co jsem poslal dál informace o Tess Olsenové a přání od Hallmarku z Craigovy cely, a také o možnosti, že Kyle mohl mít s Olsenovou a možná i jejím vrahem nějaký vztah.

Ale především jsem přemýšlel, co má asi Kyle v plánu.

Bree dala dohromady malý vyšetřovací tým soustředící se na stopu, kterou představoval onen blog. FBI nám přidělila agenta Briana Kitzmillera z jednotky pro boj s počítačovou kriminalitou, který byl více než ochotný pustit se do práce; Mediální vrah už upoutal i jeho pozornost. Bree jej poprosila o co nejbližší schůzku, hned poté co si blog prohlédne. Kitzmiller nás požádal o čtyřhodinové strpení, což znamenalo, že bude rychlý. Další dobré znamení bylo, že se na ten případ upírala všeobecná pozornost.

Těsně před třetí jsme dorazili do Hooverovy budovy.

Samozřejmě jsem věděl, kudy mám jít, přestože jsem s jednotkou pro potírání počítačové kriminality nikdy moc nespolupracoval a s Kitzmillerem jsem se nikdy nesetkal, i když jsem už o něm slyšel a znal jeho pověst luštitele hádanek.

„Pojďte dál.“ I v sedě před počítačovým terminálem byl velmi vysoký a od pohledu nemotorný. Na hlavě se mu ježily ty nejryšavější vlasy, jaké jsem kdy viděl.

Tuto část jednotky tvořila místnost s nízkou střechou v prvním patře, několik poschodí pod mou starou kanceláří.

Všichni seděli v širokých kójích zády ke středu, kde stál velký osmiúhelníkový stůl posetý papíry, deskami a notebooky. Tady lidé opravdu pracují, dobré znamení. Od rušné chodby oddělovala jednotku skleněná přepážka. Bree, Sampson a já jsme si vzali židle a posadili se v Kitzmillerově kóji. Byl asi v mém věku, urostlý a jeho vlasy doslova oslňovaly.

„Zdroj žádné z těch audionahrávek určit nedokážu,“

řekl, „ale porovnal jsem výkřiky na tom, čemu vrah říká Kanál 2, s videonahrávkou z místa činu. Shoda je téměř stoprocentní. Ale jako důkaz spojující blog s vrahem by to neobstálo. Tu nahrávku tam teoreticky mohl poslat kdokoli.“

„Chcete říct kdokoli, kdo by k ní měl přístup,“

poznamenal jsem. „Takže se všichni shodujeme na tom, že to audio je originál, je to tak?“

„Jistě,“ odpověděl. „Takže autorem blogu je buďto náš podezřelý, nebo někdo, kdo k němu má přístup. Přesněji se to zatím nedá určit.“

„Vezmeme to postupně,“ ozvala se Bree. „Do telefonu jste mi pověděl, že ten blog byl dán na internet z Georgetownské univerzity, je to tak?“

„Ano, nebo alespoň přes ni. To je základní problém, před kterým stojím, Bree. Ten, kdo ten blog vytvořil, uměl slušně zakrýt stopy.“

„Takže proxy server?“ zeptal se Sampson. Těmihle drobnými ukázkami znalostí mě vždycky dokázal překvapit.

Kitzmiller se na Sampsona uznale usmál, ale pak zavrtěl hlavou. „To ne. Ve skutečnosti je to ještě horší. Použil otevřený proxy server. Univerzity jsou na tohle nejlepšími terči. Kdejaký moula se může odkudkoli připojit k jejich IP

adrese a ejhle, máme tu nevystopovatelnou stránku. Jediné, co vám můžu zjistit, je poloha. O identitě vám nepovím nic.“

„A co alespoň nějaké tipy?“ zeptala se Bree. „Opravdu potřebujeme, abyste nám s tímhle pomohl.“

„Jasně. Rozumím vaší frustraci, detektivko. Navrhuji, abyste se do toho pustila ze svého konce. Skočte se mnou do hluboké vody. Budete možná překvapená, co najdete.“

„Upřímně řečeno, o internetu toho moc nevím,“ přiznala Bree.

„Ani nemusíte. Nemluvím o luštění kódů, ale o prošetření jedné velké komunity. Celé blogosféry.“

„Blogosféry?“

Kitzmiller začal otevírat jedno okno po druhém a kladl je na monitoru přes sebe, aby nám ukázal, co má na mysli.

„Především tady máme všechny, kteří poslali příspěvky na původní blog. Stránka MOJE REALITA už nefunguje,

ale více než tři tucty lidí tam pod svými přezdívkami reagovaly nejméně na jeden příspěvek. To je docela slušný začátek. Pamatujete na tu starou reklamu na šampon?

‚Povězte o něm dvěma přátelům, oni povědí dvěma dalším a tak dále?‘ Tohle je totéž. Pár lidí si to přečte, pak o tom napíší na svých stránkách a počet návštěv roste exponenciálně. Stejně fungují i chatové místnosti. K tomu si přidejte skutečnost, že tu máme vraha, kterému se zjevně líbí v záři reflektorů. Existuje reálná šance, že zůstane součástí téhle komunity. Lidé se potkávají. Když najdete tu správnou křižovatku, třeba případ vyřešíte a dostanete se do detektivní síně slávy.“

„Je tu příliš mnoho kdyby“ řekla Bree. „A já nemám kdyby a třeba ráda.“

O kyberprostoru jako o nové frontě války se zločinem se mluvilo už léta. Teď to vypadalo, že se s ním seznámím i já. Kitzmiller zadal jednoduché hledání na Google, aby potvrdil svá slova. Naťukal Mediální vrah a dostal celou stránku odkazů.

„Páni,“ řekla Bree. „Tohle na mě udělalo dojem, ale taky mě to trochu vyděsilo. Dá spoustu práce se tím prohrabat.“

„Kruci! To je jako epidemie!“ ozval se Sampson.

„Všimněte si, že on tu přezdívku na svých stránkách nepoužívá. To je zřejmě důvod, proč jste ji nenašli už dřív.

Ale i tak tady máte více než osmdesát stránek, na kterých je

o něm zmínka, a dvě určené přímo jemu. A to ještě pravděpodobně nespáchal třetí vraždu.“

„Mohla skutečnost, že touží po pozornosti, tohle celé urychlit?“ zeptal jsem se.

„Jistě že mohla. Na podobné věci čeká na internetu nenasytné obecenstvo. Většina lidí tvrdí, že se jim zabíjení hnusí, a z velké části určitě mluví pravdu. Budete mít co do činění se směsicí vážných zájemců o detektivní práci, těch, co se chtějí dozvědět více z nějakého nepříliš čistého důvodu, a nakonec těch, které to prostě vzrušuje. Pro ty poslední je ten chlap splněný sen. Nikdo ještě nikdy nebyl tak snadno dostupný v době, kdy byl stále aktivní.“

Bree pomalu promluvila, jak se snažila srovnat si to v hlavě. „Takže on využívá ostatní lidi, aby z něho udělali to, čím si přeje být.“

Kitzmiller přikývl a otevřel další okno, stránku „oficiálního“ fanklubu Jeffreyho Dahmera. „O tohle mu jde.

Chce být jako Dahmer nebo Ted Bundy.“

„Ne. Chce se stát mnohem větší hvězdou,“ řekl jsem.

„Myslím, že to chce dotáhnout mnohem dál než ostatní.“

Včetně Kylea Craiga, napadlo mě. Jak do toho sakra Kyle zapadá?

Kapitola 38

UŽ TAK JSEM BYL z případu dost frustrovaný, a teď jsem navíc trpěl tím, že na mě Bree neměla čas. Obával jsem se, že se v tom týdnu nedokážu na práci správně soustředit, a tak jsem se rozhodl sezení nahrávat. Čistě pro jistotu.

Anthony Demao, ten veterán z Pouštní války, udělal něco pro něho neobvyklého, dopodrobna se rozpovídal o svých zážitcích z bojů. U oběda jsem si pásku přetočil a pustil. Zatímco jsem poslouchal, viděl jsem Anthonyho před sebou, drsně pohledného muže, stále ve formě, ale velice tichého.

„Neměli jsme dostatečnou pozemní podporu, ale velitel na to kašlal. Měli jsme úkol. To bylo jediné, na čem mu záleželo,“ řekl.

„Jak dlouho to tenkrát trvalo?“

Ticho. Pak řekl: „Pozemní útok začal koncem měsíce, takže asi dva týdny.“

Byl jsem čím dál víc přesvědčený, že se mu během Pouštní války stalo něco opravdu ošklivého, něco, co by mohlo být klíčem k jeho problémům, třeba k nějakému incidentu, který potlačil. V jeho případu jsem kolísal mezi

neochotou na něho tlačit a pocitem, že terapii brzy vzdá, protože mu připadá, že nedělá dostatečné pokroky.

„Udělal jsem si malý průzkum,“ řekl jsem na pásce.

„Vy jste sloužil ve dvacáté čtvrté pěchotní divizi, je to tak?

Tohle bylo těsně před tím, než jste vyrazili na Basru.“

„Jak to víte?“

„Je to součást historie, stejně jako vy sám. Tyhle informace se dají celkem snadno zjistit, Anthony. Stalo se tam něco, o čem nechcete mluvit? Se mnou… nebo s kýmkoli jiným?“

„Možná jo. Je pár věcí, do kterých se mi nechce pouštět.

Ale nikoho neviním z toho, co se přihodilo.“

Mluvil teď rychleji a úsečně, jako by to chtěl mít rychle za sebou.“

„Neviníte z čeho?“ zeptal jsem se.

„Z těch malérů, co se tam staly. Víte, já narukoval dobrovolně. Chtěl jsem tam jít.“

Čekal jsem, ale víc jsem se nedozvěděl.

„To je zatím všechno,“ řekl pak Anthony. „Vlastně už toho bylo víc než dost. Omlouvám se, ale ještě je brzy, doktore. Musím se do toho dostat postupně.“

Vypnul jsem přehrávač a zamyšleně se opřel na židli.

Věděl jsem, že na tom v poslední době není dobře finančně, i přes dotované bydlení. Další měsíc nebo dva bez práce by pro něho mohly znamenat skutečný problém. Lidé jako Anthony Demao propadají sítem v jednom kuse. Promnul

jsem si oči a nalil další hrnek kávy. Měl jsem toho hodně k přemýšlení, možná až příliš. Čekal mě další klient, a v podvečer schůze na policejním ústředí. Důležitá schůze.

Kapitola 39

PŘIŠLA CHVÍLE, abych využil své pověsti a vavřínů tak, jak jsem to ještě nikdy neudělal. Věděl jsem, že policejní velitel Terrence Hoover svolá schůzi, když ho o to požádám, zvlášť když to předtím projednám s velitelem detektivů. Už méně jsem si byl jistý, že bude Hoover souhlasit s tím, co jsem se mu chystal navrhnout.

„Alexi, pojďte dál. Posaďte se,“ řekl, když jsem zůstal stát jako trouba ve dveřích jeho kanceláře. Fotografie ze zápasnického ringu ukazovala mladšího Hoovera na Marylandské univerzitě a vysvětlovala, odkud pochází jeho drtivý stisk ruky. „Dlouho jsem o vás neslyšel.“

„Vážím si toho, že jste si na mě udělal čas, veliteli.

Nemusím snad ani říkat, že mám něco na srdci.“

Hoover se usmál. „Takže plané tlachání přeskočíme, co?

Dobře. Co byste rád, Alexi?“

„Nic zvláštního. Jenom práci.“

Hoover zamrkal a sklonil hlavu, až se mu udělala druhá brada. „Práci? Krucinál, Alexi, to je ale překvapení! Myslel jsem, že jste mě přišel o něco požádat a vy mi zatím něco nabízíte!“

Ulevilo se mi. „Díky, že to říkáte, veliteli. Tak já tedy budu nabízet dál.“

„Jen do toho. Rozhodně to chci slyšet celé.“ Tak jsem mu to vysypal.

„Někteří policisté by na to chtěli jít trochu jinak.

Myslím, že bych mohl být prospěšný. Chtěl bych se vrátit k policii, ale jenom na zkrácený úvazek. Rád bych pracoval v týmu vyšetřujícím závažné případy, ale mimo běžný systém služeb. Už jsem poskytl konzultaci v případech vražd v Kennedyho centru a Connecticut Avenue, a kdyby pro vás byl můj návrh přijatelný, dokázal bych se k vyšetřování hladce připojit. Znám tým a myslím, že bych mohl být přínosem.“

Hoover se hlasitě rozesmál. „Už jsem tady slyšel pár slušných projevů, ale tenhle patří mezi nejlepší.“ Ukázal na mě. „Dobře víte, že si můžete dovolit klást podmínky, protože víte, že budu souhlasit.“

„Prostě mě napadlo, že to zkusím.“

Postavil se a já také. „Dobře, odpověď zní ano. Řeknu Arlene, aby zavolala na osobní, a s velitelem to proberu sám. Něco vymyslíme.“

Věděl jsem, že velitel detektivů Ramon Davies bude můj šéf v oddělení řešícím významné případy. Davies byl nadřízený Thora Richtera, a kdyby se mi podařilo zbavit se Richterova dohledu, mohli bychom při vyšetřování postupovat mnohem volněji.

„Myslím, že jsem už vysypal vše, co jsem měl na srdci,“

řekl jsem a znovu potřásl Terrenci Hooverovi rukou.

„Bude skvělé mít vás v týmu,“ řekl. „Slyšel jsem, že mu říkáte Mediální vrah.“

Protože jsem s tou přezdívkou přišel já, byl jsem v pokušení se usmát, ale neudělal jsem to. „Tak Mediální vrah? No, to docela sedí.“

Kapitola 40

TOHO VEČERA JSEM SE setkal s Bree a Sampsonem v Dalyho budově. Už jsem tam měl přidělenou kancelář, která sloužila zároveň jako nervové centrum případu Mediálního vraha. Jak jsme se tam tak tísnili, připadal jsem si trochu jako v pokoji na vysokoškolských kolejích.

Ještě nikdy jsem při vyšetřování s nikým takhle úzce nespolupracoval. Nepanovalo tam ale žádné napětí ohledně našich rolí, nedohadovali jsme se o pracovních postupech.

Šlo nám jen o případ samotný. To ale neznamenalo, že jsem nevnímal blízkost Breeiných dlouhých nohou a dalších částí jejího těla, její okouzlující pohledy, a tak podobně. Když jsem vešel dovnitř, hledala právě něco v zásuvkách.

Sampson stál za ní a četl jí přes rameno nějaká lejstra na stole.

„Podívej se na tohle.“ Podal mi policejní snímek.

„Seznam se s Ashtonem Cooleyem.“

„A co je s ním?“ zeptal jsem se a nahlédl do složky z místa, kde jsem stál.

„Ashton je umělecký pseudonym,“ vysvětlil Sampson.

Nazkoušel roli Matthewa Jaye Walkera v té vědeckofantastické hře, ale nedostal ji. Producenti dali přednost hollywoodskému jménu před místním talentem. Typické, ne?“

„To by jednoho pořádně naštvalo, nemyslíte?“

poznamenala Bree. „Aspoň mě určitě.“

Vzal jsem si snímek a pohlédl na něj. Herec byl běloch okolo pětadvaceti, tmavovlasý, od pohledu nevrlý.“

„Myslím, že na tu roli si brousila zuby spousta herců.

Čekalo se, že se dostane na Broadway.“

„Jasně,“ přitakal Sampson. „Ale kolik z nich bylo podezřelých už z dřívější vraždy?“

Kapitola 41

SAMPSON PRACOVAL na případu jiné vraždy na sídlišti a já s Bree jsme se vypravili za tím hercem. Přejeli jsme Massachusetts Avenue a pokračovali po Šestnácté ulici ke Cooleyho adrese v Mount Pleasant, čtvrti, kde se stále ještě vzpomíná na nepokoje z roku 1991 vyprovokované projevy antihispánského rasismu mezi černošskými policisty.

Jak jsem se dočetl cestou tam, byl Cooley podezřelý ze zastřelení své přítelkyně Amandy Diazové před dvěma lety.

Prokurátor nemohl vznést obvinění kvůli nedostatku důkazů, ale všechno zjevně ukazovalo na něho. Cooley stále bydlel ve stejném bytě, kde ke střelbě došlo. Sentimentalita zřejmě nepatřila mezi jeho povahové rysy. Byt se nacházel v prvním patře nad obchodem s potravinami Central America, v domě, kterého se dosud nedotkly snahy o zkrášlení okolí.

Bree a já jsme vyšli po schodech a zůstali stát v plesnivé vykachlíkované chodbě s oknem z mléčného skla na vzdáleném konci. Cooleyho oplechované dveře byly mezi dvěma podobnými. Zaklepali jsme a čekali.

„Ano, kdo je to? Mám práci!“

„Pane Cooley, jsem detektiv Cross a je tu se mnou detektivka Stoneová z metropolitní policie.“

K mému překvapení se dveře rozlétly a my byli pozváni dovnitř. „Pojďte dál, pojďte dál.“

Bree se podrbala na uchu a pohlédla na mě.

„Dělá vám nějaké zvláštní starosti, že někdo uvidí u vašich dveří policii?“ zeptala se.

„Myslíte proto, že pokaždé všechno vyřeší?“ řekl.

„Pokud vím, poldové za dveřmi neznamenají nikdy nic dobrého.“

Prošli jsme úzkou chodbou se dvěma zavřenými dveřmi na levé straně a řadou zarámovaných fotografických portrétů, možná Cooleyho kolegů, na protější oprýskané zdi.

Napadlo mě, jestli mezi nimi je i mrtvá přítelkyně.

„Můžeme se posadit?“ zeptala se Bree.

Nepohnul se. „To nemůžete. Co vlastně chcete? Už jsem říkal, že mám práci.“

Cooleymu už hrozilo, že záhy zjistí, jaké to je, když ztratím trpělivost. „Chceme se vás zeptat na sobotu před dvěma týdny. Pro začátek byste nám mohl povědět, kde jste tehdy byl.“

„Dobře.“ Zamířil k zadnímu pokoji. „Sedneme si na to.

Tu sobotu jsem byl tady. Vůbec jsem nevyšel z bytu.“

Když jsme vešli do obývacího pokoje, Bree zůstala stát.

Já se posadil proti Cooleymu na vysokou, vratkou stoličku.

Měl tam jedno velmi staré křeslo, kávový stolek, ucházející domácí kino a ještě jednu stoličku.

„Jak dlouho už tady bydlíte?“ zeptal jsem se.

„Od té doby, co jsem vyhrál v loterii,“ odsekl. Choval se povýšeně a ani na okamžik neuhnul pohledem.

Vložila se do toho Bree. „Pane Cooley, může vám někdo potvrdit, že jste byl toho večera tady?“

Opřel se v křesle. „Jasně. Ty milé dámy na čísle 1-900-FUCKYOU.“

Dvěma rychlými kroky byla u něho. Trhla bočním opěradlem jeho křesla a sklopila ho dozadu. Pak se nad ním sklonila. „Na tom není nic k smíchu, pitomče! Teď budeš mluvit, a na rovinu! V poslední době nemám moc smysl pro humor.“

Zašla dál, než bych to udělal já, ale zabralo to.

Herec posměšně zvedl ruce na znamení, že se vzdává.

„Jen jsem si dělal legraci. Klid, holka.“

Bree se napřímila, ale zůstala stát u něho. „Mluvte.

Zatím nemám důvod, proč bych se měla uklidnit.“

„Půjčil jsem si film a objednal činu z restaurace Hunan Paláce. Někdo mi ji přinesl. Můžete si s ním promluvit.“

„V kolik vám přinesli jídlo?“ zeptal jsem se.

Pokrčil rameny. „V sedm? V osm? Asi tak. Já už si to nepamatuju, sakra.“ Bree se jen pohnula směrem k němu a on sebou trhl. „Myslím to vážně. Nevím, kolik bylo hodin.

Ale na tom nezáleží. Celý večer i noc jsem byl tady.“

Neřekl jsem to nahlas, ale byl jsem nakloněný mu věřit.

Navzdory siláckému vystupování bylo z jeho pohybů, mluvy i toho, jak rychle se kryl, když Bree naznačila útok, znát, že je slaboch. Hledali jsme někoho, kdo se dokáže ovládat mnohem lépe než tenhle chlap, někoho po všech stránkách silnějšího. A nejspíš i lepšího herce.

Bree to zřejmě také vycítila. „Jdeme, Alexi,“ řekla.

Obrátila se k herci zády a usmála se. „Na tu roli se nehodíte.

Ale vsadím se, že tohle slýcháte často, chytráku.“

Kapitola 42

V NEDĚLI V PŮL DEVÁTÉ RÁNO, v době kostela, pohlédl David Hayneswiggle, nevýrazný, nepříliš dobrý účetní, dolů a uviděl, že se George Washington Memorial Parkway plní dopravou. Pruhy vedoucí na sever i na jih byly plné aut, i když jich nebylo tolik, aby to některým řidičům zabránilo vytáhnout to na devadesát a někdy i na sto dvacet. Jednou za čas auto jedoucí na sever hlasitě zatroubilo, když se přiblížilo k většinou opuštěnému nadchodu vedoucímu přes silnici. Hayneswiggle to plně chápal.

Lidem projíždějícím pod ním muselo vrtat hlavou, co tam nahoře dělá samotný chlap v příliš velké masce Richarda Nixona. Ale pokud je napadlo tohle, měli pravdu jen z části. Byla to Nixonova maska, ale nebyl sám. David Hayneswiggle měl spoustu společníků. Začal třetí příběh, výjimečný, velmi nápaditý a pekelně dramatický. A s ním přišla i další skvělá role. Postava účetního, který nemá pro co žít ani co ztratit. S velkým komplexem méněcennosti a touhou po odplatě.

Na betonu u jeho nohou ležel bez hnutí osmnáctiletý mladík. Ten chudák byl mrtvý, měl proříznuté hrdlo a už

vykrvácel. Nedokázal pochopit, že by měl spolupracovat a udělat, co se mu řekne. Vedle něho seděla mladá dívka opřená zády o zídku, také ukrytá před zraky řidičů projíždějících dole. Ta dívka ještě žila. Jednu ruku měla v klíně, druhá jí bezvládně visela nad hlavou, kde byla připoutaná želízky. Na horním rtu, těsně nad páskou obtočenou kolem úst a hlavy, se jí leskly kapičky potu.

David Hayneswiggle se podíval dolů na dívku, která měla vytřeštěné oči a třásla se jako feťačka. „Jak ti je? Ještě pořád mě vnímáš?“

Buď ho ignorovala, nebo nevnímala, co říká. Nezáleží na tom, co si ta holka myslí nebo jak se chová, pomyslel si David Hayneswiggle. Znovu se zahleděl na provoz pod sebou, odhadoval rychlost a vzdálenost, čekal na správný okamžik. Třetí příběh bude o něčem jiném.

Kdykoli na něho nějaký pitomec zahoukal, ukázal mu prsty mírový znak. „Nejsem žádný darebák,“ řekl skřehotavým Nixonovýn hlasem. Zcela se s Nixonem ztotožnil, s tím dalším zamindrákovaným ztroskotancem.

Když už toho viděl dost a zapamatoval si tu scénu pro budoucnost, klekl si vedle dívky. Vrtěla se a odsunula se asi o třicet centimetrů, maximum, co dokázala s pouty připnutými k zábradlí.

„Šetři síly,“ řekl. „Dokud jsi připoutaná k zábradlí, jsi v bezpečí. Uvažuj o tom. Všechno je v pohodě.“

Zasunul ruce pod chlapcovo tělo a zabral, aby se zvedl do dřepu. Kluk nemohl vážit víc než sedmdesát kilo, ale připadalo mu to jako tuna. Mrtvá váha, doslova. David Hayneswiggle napjal svaly na nohou a připravil se, zatímco bedlivě sledoval silnici. Pak spatřil svůj terč. Asi půl kilometru daleko se objevil bílý minivan Toyota. Nákladní auta tam nesměla, takže nějaký ten hummer nebo minivan bylo to největší, s čím se tam mohl setkat. Auto se drželo ve svém pruhu obklopené dalšími vozidly. Posunul se trochu doprava, aby minivan projel přímo pod ním. Když bylo auto asi sto metrů daleko, sevřel pevně chlapcovo tělo. Při padesáti metrech vstal. Jediným vzepjetím sil se vztyčil do plné výšky. Pak převalil mrtvolu přes zábradlí a díval se, jak padá jako těžký pytel. Tělo dopadlo na přední kapotu minivanu a čelní sklo ve spršce skleněných střepů následované kvílením pneumatik.

No páni!

Auto projelo smykem pod nadchodem na druhou stranu, a tam se převalilo. Plech zaskřípěl o asfalt a zazněly dva nárazy, jak další zasnění řidiči nestačili včas zastavit.

Doprava se téměř okamžitě zastavila. Pruh vedoucí na sever se brzy změní v parkoviště; vozidla jedoucí na jih brzy zastaví také, aby si jejich posádky mohly nerušeně prohlédnout, co se stalo.

Upoutal jejich pozornost. Konečně si Davida Hayneswigglea někdo všiml. Už bylo načase.

Kapitola 43

DAVID HAYNESWIGGLE teď oslovil tu dívku a musel mluvit hlasitě, aby přehlušil hukot dopravy stále směřující na jih. Vlastně mu nezbylo než křičet, aby ho slyšela.

„Připravená? Jsi připravená? Hej, mluvím s tebou. Nedělej, jako bych tu nebyl!“

Dívka škrábala podpatky bot do betonu, jak se snažila dostat se od něho dál, od šílence, který už zabil jejího přítele. Pouta na zápěstí se jí zarývala hluboko do kůže, ale vypadalo to, že bolest ani necítí. Soustředila se jenom na to, aby unikla tomu maniakovi v masce Richarda Nixona.

Byla docela hezká, takový ten typ roztleskávačky z předměstí. Podle řidičského průkazu se jmenovala Lydia Ramirezová. Bylo jí teprve sedmnáct, ale on ji ani trochu nelitoval. Adolescenti patří mezi ty nejhorší lidi. „Teď se nehýbej. Hned se pro tebe vrátím. A nech si ten pohled laně oslněné reflektory auta.“

Hayneswiggle znovu vstal a zkontroloval scénu pod sebou. Obecenstvo se už shromáždilo a zdálo se, že netrpělivě čeká, až bude představení pokračovat. Na silnici panoval naprostý zmatek. Řada stojících aut se táhla až k

řece Potomac. Převrácená dodávka na začátku řady zajistila, že téměř všechna stojící auta byla na jižní straně nadchodu čelem k němu. Z nabouraného volva pod ním syčivě unikala pára. Několik čumilů na něho křičelo, ale on jim nerozuměl.

Nejspíš je jen rozčílilo zdržení na cestě. Ať si trhnou.

„Neslyším vás!“ zavolal na ně. A to mu něco připomnělo.

Zvedl něco z chodníku, jednu z rekvizit, které si na představení přinesl, pětadvacetiwattový megafon s téměř kilometrovým dosahem. Namířil ho do davu. Několik pitomců tam dole se přikrčilo.

„Jsem zpět!“ oznámil. „Chyběl jsem vám? Jistě že ano.“

Ze svých aut vystoupilo několik dalších motoristů.

Jedna žena se zakrváceným čelem si ho zmateně prohlížela.

„Mysleli jste si, že tohle bude obyčejný den, co? To jste se spletli. Dnešek je výjimečný a nikdy na něj nezapomenete. Budete o něm vyprávět svým vnoučatům, tedy pokud ten váš prohnilý svět vydrží tak dlouho. Když už mluvíme o budoucnosti světa, kolik z vás volilo Ala Gorea?“

Odložil megafon a vytáhl z kapsy něco, co se zalesklo ve slunečním světle. Pak se sklonil a za okamžik se znovu napřímil, s dívkou v náručí.

„Tak tady ji máme, naši malou hvězdu, Lydii Ramirezovou!“ Pak ji se širokým úsměvem ledabyle

přehodil přes zábradlí. Jen tak, jako by nic. Dívčiny ruce a nohy vylétly do vzduchu následované zbytkem těla. Pak zařinčela o zábradlí kovová pouta, která ji zadržela. Diváci zalapali po dechu. Dívka narazila zády na most a nohy se jí kývaly nad silnicí.

„Napálil jsem vás!“ pronesl David Hayneswiggle do megafonu. „Teď se pozorně dívejte. Na ni, prosím. Ne na mě. Už jsem vám řekl, že ona je naší dnešní hvězdou.

Dělejte, jako bych tu nebyl. Tak to má být. Dívejte se na ni!“

Obecenstvo zíralo, jak se na dívčině holém krku objevila klikatá tmavá čára. Potom se jí krk a tričko začalo barvit doruda. Lidem dole konečně došlo, co se stalo, prořízl jí hrdlo. Pak už visela klidně, její tělo se jen mírně pohupovalo.

„Tak, a je po ní. Představení skončilo. Alespoň pro dnešek. Děkuji, že jste přišli. Šťastnou cestu.“

Lidé začali troubit na klaksony a ozvaly se vzteklé výkřiky. V dálce konečně zazněla policejní siréna, ale hlídka se nemohla prodrat dopravní zácpou. David Hayneswiggle se rozběhl směšnými skoky připomínajícími kachnu. Na konci můstku ostře zahnul a zmizel v křoví. Věděl, že nezáleží na tom, kolik lidí uvidí, kam zamířil. Ať si ho hledají, jak chtějí.

Koho vlastně budou hledat? Richarda Nixona?

Kapitola 44

TOHLE BYLO NEJSMUTNĚJŠÍ a nejznepokojivější ze všeho, na čem jsem za svá léta u metropolitní policie a FBI pracoval. Zemřeli dva mladí lidé a jejich vraždy se zdály být náhodnými ukázkami krutosti. Ty děti byly v tom, k čemu došlo, úplně nevinně.

G. W. Parkway byla uzavřena a auta jezdila objížďkou, ale nejméně kilometr a půl dlouhá řada vozidel zůstala trčet na silnici. Jejich řidiči čekali, až policie odstraní převrácenou dodávku. K tomu museli mít souhlas Bree, která zase potřebovala, aby policejní lékař dokončil ohledání obou těl. Prosadila, aby případ spadal pod jurisdikci metropolitní policie, čímž si znepřátelila policejní oddělení okresu Arlington. To jí ovšem bylo úplně jedno.

Nad hlavami nám přelétaly vrtulníky, policejní i televizní, z nichž ty druhé klesaly až příliš nízko.

Okolostojící, z nichž mnozí byli svědky obou vražd, projevovali nejrůznější emoce od vzteklé agresivity po otupělou hrůzu. Tvořili nedobrovolné obecenstvo. Některé z nich jsme potřebovali vyslechnout a pak se pokusit uvést všechny znovu do pohybu. Vybavil se mi název jedné staré

broadwayské show: Zastavte svět, chci vystoupit. Přesně to jsem cítil já.

Příslušníci virginské dálniční i státní policie se dostavili v hojném počtu a gesty i výrazy obličeje dávali najevo netrpělivost. Bree, Sampson a já jsme si rozdělili práci, jak nejlépe to šlo. Bree si vzala na starost samotné místo činu, kde zajišťovala všechny fyzické důkazy. Sampson prověřoval vrahovy přístupové a únikové cesty, což znamenalo pokrýt široký okruh od Potomaku až po Rosslyn ve Virginii. K dispozici měl tým arlingtonských policistů.

Já se soustředil na vraha a jeho duševní rozpoložení v době spáchání obou vražd. Abych ho zjistil, potřeboval jsem ty nejlepší svědky, které jsem mohl sehnat, a to rychle.

Nemohl jsem si být jistý, že se doprava každým okamžikem znovu nerozjede. Alespoň pro tu chvíli však vrah skutečně zastavil svět a nikdo nemohl vystoupit bez našeho dovolení.

Kapitola 45

RYCHLE JSEM OBEŠEL auta nejblíže nadchodu a hledal bílé muže, kteří tam byli sami. V naléhavých situacích, jako byla tato, jsem si musel vybírat na základě statistik, ze kterých vyplývá, že čím více toho má svědek společného se zločincem, jejž viděl, tím je jeho svědectví věrohodnější.

Tuto poučku jsem si sám mnohokrát ověřil v praxi. Pátral jsem tedy po běloších, kteří v ideálním případě dorazili na místo sami.

Zrak mi padl na černou hondu Accord asi pět aut daleko od mostu. Její řidič seděl bokem, aby se nemusel dívat dopředu, a tiskl k uchu mobilní telefon. Motor auta běžel a okénko bylo zavřené. Zaklepal jsem na sklo. „Metropolitní policie. Haló, pane! Haló!“ Konečně zvedl ukazováček, aniž by se na mě podíval. Za minutu? Nečekal jsem, otevřel dvířka a ukázal mu průkaz. „Hned, pane. Ukončete prosím ten hovor.“

„Musím jít,“ řekl komusi a vystoupil z auta, na první pohled pořádně naštvaný. „Policisto, může mi někdo říct, jak dlouho tady ještě budeme trčet?“

„Dlouho ne,“ odpověděl jsem, místo abych mu udělal kázání o těch dvou dětech, které právě zemřely. „Ale potřebuji, abyste mi přesně popsal, co jste viděl na nadchodu.“

Mluvil rychle s podrážděnou nonšalancí, ale jeho verze se shodovala s tím, co už jsme věděli. Řidič hondy zastavil několik vteřin poté, co bylo na silnici svrženo tělo toho mladíka.

„Nejdřív jsem ani nevěděl, co se vlastně stalo. Jenom jsem si všiml, že přede mnou najednou zastavila auta. Ale pak jsem uviděl toho mrtvého kluka.“ Ukázal na most. „A toho chlapa nahoře, i tu holku, co jí prořízl krk. Hrozná tragédie, co?“ Položil tu otázku, jako by si to stále nedokázal srovnat v hlavě.

„Přesně tak. Dokázal byste toho muže na mostě popsat?

Toho vraha?“

„Vlastně ani ne. Měl nasazenou nějakou masku na Halloween, gumovou, co se natahuje na celou hlavu.

Myslím, že to měl být Richard Nixon. Vím to docela jistě.

Dává to nějaký smysl?“

„Dává. Děkuji za pomoc,“ řekl jsem tomu muži. „Pošlu za vámi policistu, aby si poznamenal nějaké detaily.“

Další očitý svědek, s nímž jsem mluvil, byl řidič limuzíny, který mi řekl, že vrah vypadal vyšší a mnohem těžší než jeho ženská oběť. Také mi sdělil, že měl na sobě větrovku bez nějakého zřetelného nápisu. A přidal několik

úryvků z toho, co zaznělo z megafonu. „Ten parchant zařval Jsem zpět! To byla jeho první slova.“

„Nevšiml jste si, jestli tam nahoře neměl nějakou kameru nebo nahrávací zařízení?“ zeptal jsem se.

Řidič potřásl hlavou. „Je mi líto, opravdu nevím. Byl to hrozný zmatek.“

„A pořád ještě je,“ řekl jsem a poplácal ho po rameni.

„Vzpomínáte si ještě na něco?“

Šofér znovu zavrtěl hlavou. „Je mi líto.“

Podařilo se mi vyslechnout ještě čtyři svědky, než se doprava na G. W. opět rozjela. Jakékoli další úkony musely počkat na později; v kritických prvních hodinách jsem získal maximum možného. Doufal jsem, že to k něčemu bude, ale moc jsem tomu nevěřil. Na to, že vrah pořádal veřejná představení, zakrýval své stopy velice dobře. Pár minut nato jsem se sešel s Bree a Sampsonem na konci nadchodu, kde vrah podle několika svědků zmizel.

„Tamhle je podupaný křoví,“ ukázal Sampson na křoviny a vysokou trávu mimo dohled ze silnice. „Zjistili jsme jen to, že tam měl schovanou motorku. Jinak o něm zatím nic nevíme.“

„A nenašli jsme žádnou navštívenku,“ doplnila Bree.

„To je trochu zvláštní,“ řekl jsem. „Že by tentokrát zapomněl na podpis? Odkdy se tohle děje?“

„Co když změnil svoje návyky?“ nadhodil Samspon. „A jestli jo, tak odkdy?“

„Nebo,“ vyslovil jsem konečně to, co mi už chvíli leželo v hlavě, „to nebyl ten samý pachatel.“

Pak Bree zazvonil mobil. Poslouchala a zachmuřeně přikyvovala. Nakonec pohlédla na nás dva. „Udeřil znovu.

Došlo k další vraždě.“

Kapitola 46

TENTOKRÁT NEBUDOU vědět, co je potkalo.

Vrah dorazil na fotbalový stadion FedExField v marylandském Landoveru asi dvě hodiny před výkopem prvního zápasu sezóny. Koupil si limonádu a párek v rohlíku a porozhlédl se v obchodě se suvenýry. Neměl v úmyslu něco si kupovat, nebyl fanda Redskins a tohle nebylo jeho město, ale chtěl splynout s davem fanoušků. Tedy alespoň na chvíli. A pak chtěl vyniknout. Spáchat zasvěcovací vraždu. Sehrát svou roli ve čtvrtém příběhu.

Koutkem oka viděl, jak se několik fotbalistů zahřívá, trénovali výkopy a rozběhy. Bylo jasné, že stadion bude vyprodaný jako při každém domácím zápase Redskins. Na sezónní lístky byla čekací listina na třicet let. A on miloval, když bylo na jeho představeních narváno.

Skupinka

mimořádně

nabuzených

fanoušků

přezdívaných Hogettes zpívala poněkud falešně „Sláva Redskins!“ s textem prošpikovaným lechtivými výrazy, což bylo vzhledem k množství dětí v davu poněkud nevhodné.

Tito takzvaní superfanoušci měli na sobě paruky v jasných barvách, puntíkované blůzy a plastové prasečí rypáky.

Někteří kouřili dlouhé doutníky, které umocňovaly jejich prasečí vzhled.

On sám se svým úborem tak daleko nezašel, ale oblékl si čepici a dres Redskins a nabarvil si obličej na červenobílo, v barvách domácího týmu. Představoval nabručeného fandu jménem Al Jablonski. Byla to dobrá, poctivá role.

Stadion naplnilo jednadevadesát tisíc fanoušků a všichni čekali na Ala Jablonského. Jenom to ještě nevěděli. Chvíli před začátkem hry vyběhly na dokonale zelenou plochu první dámy amerického fotbalu v červených topech a bílých šortkách a ve vzduchu zavlály vlasy a pom-pomy.

Nejameričtější rodinná zábava, pomyslel si vrah.

„Jste připravení na trochu fotbalu?“ křikl ze svého místa k stání. „Trochu fotbalu!“ několik fandů kolem něho se k němu přidalo nebo se zasmálo povědomé replice z televizního pořadu Monday Night Football. Al Jablonski znal své obecenstvo a svoji hru. Kabina, odkud se ovládala tabule se skóre, se nacházela přímo pod tou obří tabulí. Znal cestu a dorazil právě včas na národní hymnu, kterou zpíval mariňák se sopránem ze základny v Quantiku.

Al Jablonski zaklepal na plechové dveře a řekl: „Mám několik vzkazů z kanceláře pana Snydera. Posílá je Vanessa.“

Vanessa bylo jméno jedné z asistentek majitele. Nedalo mu moc práce to zjistit. Dveře se otevřely. Uvnitř seděli dva muži, od pohledu staří troubové. „Zdravím, jsem Al Jablonski.“ Oba zastřelil a třesknutí pistole zcela přehlušil jásot davu po skončení hymny. Vlastně mu tak trochu vzal vítr z plachet. Sedl si tedy k počítači a napsal vzkaz na obří obrazovku, aby ho všichni viděli.

JSEM ZPĚT! ROZHODL JSEM SE, ŽE SE

POSTARÁM, ABYSTE NA TUHLE NEDĚLI NIKDY

NEZAPOMNĚLI. CHLAPI, CO OBVYKLE POSÍLAJÍ

TYHLE PROTIVNÉ VZKAZY A REKLAMY, LEŽÍ

MRTVÍ VE SVÉ KUKANI. UŽIJTE SI TEDY HRU BEZ

DALŠÍHO VYRUŠOVÁNÍ ZE STRANY VEDENÍ A SPONZORŮ. KRYJTE SI ALE ZÁDA. JSEM TADY NA STADIONU A MOHU BÝT KDEKOLI A KDOKOLI.

TOHLE

JE

MNOHEM

LEPŠÍ

NEŽ

FOTBAL,

NEMYSLÍTE? REDSKINS, DO TOHO!!!

Kapitola 47

KYLE CRAIG SE PRÁVĚ dozvěděl nejnovější dobré zprávy z Washingtonu, když jeho matka pomalu otevřela tři a půl metru vysoké dveře letního sídla poblíž Snowmassu u Aspenu. Když ta stará dáma uviděla, kdo přišel, omdlela, jako by jí vypadly pojistky. Kyle stačil svou drahou matinku zachytit dříve, než dopadla na kamennou podlahu, a usmál se pro sebe. Je fajn být zase doma, ne? Okamžik nato ji už křísil v obří kuchyni domu o rozloze více než tisíc čtverečních metrů. „Jsi v pořádku? Miriam? Mami?“

„Williame?“ zasténala, když pohlédla do obličeje nad sebou. „Ty jsi William?“

„Jak bych mohl být?“ zeptal se Kyle a zamračil se.

„Aspoň pro jednou použij inteligenci, kterou jsi byla obdařena. Tvůj manžel a můj otec, William, zemřel už dávno. Pomáhal jsem ti pohřbít generála v Alexandrii. Ty si nepamatuješ ten slavný den? Jasná obloha, svěží chladný vítr, pach dýmu ze spalovaného listí ve vzduchu. Proboha, mami, ty už jsi úplně mimo! Lidi ti poslali spoustu kytek, gratulovali ti, že ses konečně osvobodila od toho pokryteckého tyrana a parchanta.“

Náhle se Kyle chytil oběma rukama za obličej. „Můj ty bože, to je moje vina, mami! To ta maska! Tyhle masky jsou zatraceně realistické. V téhle vypadám jako otec, viď?

Konečně jsem se vyvedl k jeho obrazu.“

Jeho matka se rozkřičela a on ji chvíli nechal. Stejně ji tam nemohl nikdo slyšet. Otec jí nikdy nedovolil najmout pomocnici v domácnosti, když byl ještě naživu, a ona stále nikoho neměla. To bylo pro ni typické. Byla v balíku, ale za nic neutrácela.

Díval se, jak se ta stará ubožačka svíjí a pohazuje hlavou. Její tvář paradoxně připomínala masku víc než ta jeho. Masku rodinné tragédie.

„Ne, to jsem já, Kyle. Jsem znovu na svobodě. Chtěl jsem tě vidět. Ale jsem tady ještě z jednoho důvodu, potřebuji peníze, mami. Nezdržím se déle než pár minut, ale budeš mi muset dát čísla kont v zámoří.“

Když Kyle skončil u počítače v otcově staré pracovně, cítil se jako nový člověk. Byl zase bohatý, na svém účtu v Curychu měl skoro čtyři miliony, ale hlavně si konečně připadal svobodný. Nebylo to jen tím, že unikl z vězení.

Někteří vězni už nikdy nepoznají pocit svobody, i když se jim podaří znovu spatřit slunce.

„Ale já jsem svobodný, konečně svobodný!“ vykřikl k vysokým krovům domu v Coloradu. „A čeká mě důležitá práce. Musím splnit, co jsem slíbil.“

Kapitola 48

NEŽ SE VRÁTIL DOLŮ, aby se rozloučil s matkou, sundal si gumovou masku. Měl ji nataženou po většinu cesty z Florence do Aspenu, ale nejspíš nebylo moudré pokoušet štěstí příliš dlouho. To samé platilo o pobytu v tomto domě, jenže jen málo lidí vědělo, kde jeho matka bydlí, a on potřeboval peníze; potřeboval je, aby mohl provést svůj plán, přivést noční můry na denní světlo.

Ušklíbl se na Miriam, kterou svázal v otcově starém křesle v obývacím pokoji. Přímo před tři a půl metru vysokým krbem. Bože, kolik tam bylo vzpomínek! Na jeho otce, který na něho řval, až se zdálo, že mu popraskají žíly, na výprasky tak časté, že je přestal počítat. A na Miriam, která nikdy neřekla ani slovo a jen předstírala, že nic neví o bití, nadávkách a letech neustálého týrání.

„Baf, mami!“ řekl Kyle, když se za ni postavil. Napadlo ho, jestli si vzpomněla, že tohle dělával jako malý chlapec, pěti nebo šestiletý. Baf, mami! Všímej si mě, prosím!

„No, tady v Coloradu už jsem vyřídil, co bylo třeba.

Hledá mě policie, víš, takže bude nejlépe, když vyrazím na cestu. Ale drahá, ty se třeseš jako osika! Poslouchej,

zlatíčko, tady ve svém domě, ve své pevnosti, jsi v naprostém bezpečí. Všude jsou alarmy a pod chodníkem a příjezdovou cestou máš dokonce systém na rozpouštění sněhu.“

Naklonil se k ní, voněla levandulí, což oživilo noční můry jeho minulosti, události, které mu nenapravitelně zničily život.

„Já tě nezabiju, proboha. To si myslíš? Ne, ne, ne! Chci, aby ses teď dívala, co udělám. Jsi pro mě důležitý svědek.

To, co udělám, tebe i tatínka proslaví. Když už o něm mluvím, pověz mi jedno, věděla jsi, že mě jako kluka skoro každý den mlátil? Věděla jsi to? Klidně mi to řekni, zůstane to mezi námi. Nepovím to Oprah ani nikomu jinému. Ani se nechystám psát memoáry. Nejsem žádný James Frey nebo Augusten Burroughs.“

Trvalo jí snad minutu, než to ze sebe vypravila. „Kyle…

já to nevěděla, opravdu. O čem to vlastně mluvíš? Ty sis vždycky hrozně vymýšlel.“

Usmál se na ni. „Aha. To se mi ulevilo.“

Pak vytáhl berettu, jednu ze zbraní, které mu Mason Wainwright nechal ve svém autě.

„Rozmyslel jsem si to, mami. Promiň. Tohle jsem chtěl udělat už dávno. Toužil jsem po tom. Podívej se na tohle.

Sleduj tu malou černou díru na konci hlavně. Vidíš ji? Tu malinkou bezednou propast? Sleduj tu díru, sleduj tu propast a –“

Prásk!

Střelil matku přímo mezi oči. A pak ještě jednou, čistě pro radost. Pak po sobě nechal několik stop pro vyšetřovatele.

Stopa č. 1: V kuchyni poloprázdná láhev grilovací omáčky Arthur Bryanťs.

Stopa č. 2: V ložnici na prádelníku opřené přání od společnosti Hallmark.

Nebyly to jednoznačné stopy, ale mohly by lovcům naznačit, kudy se mají vydat. Pokud budou dělat svou práci dobře. A pokud mezi nimi bude i Alex Cross.

„Chyťte si mě, jestli to dokážete, detektive. Vyluštěte všechny hádanky a vraždění skončí. Ale pochybuji, že se to stane. Možná se mýlím, ale nemyslím si, že by mě někdo mohl chytit dvakrát.“

Kapitola 49

KDYŽ BREE STONEOVÁ dorazila v pondělí ráno do práce, už jí zvonil na stole telefon. Zahodila do koše prázdnou plechovku od nápoje Slim-Fast, cestou do kanceláře vypila dvě, a sáhla po sluchátku. Myslela předtím na Alexe, ale vyzvánění jí ty příjemné myšlenky vyhnalo z hlavy.

„Bree, tady Brian Kitzmiller. Chci ti ukázat něco senzačního.“

„Něco senzačního? Co by to mohlo být? Nová hra do tvého nintenda Wii? Ty jsi ale číslo, víš to?“

Hodila si kabelku zpátky na rameno. ‚Za chvilku jsem u tebe.“

„To není třeba. Zůstaň, kde jsi. Nemáš náhodou někde poblíž počítač?“

„Jasně že mám. Kdo dneska nemá?“

Jakmile se připojila na internet, navedl ji Kitz na stránku zvanou SerialTimes.net. Když se stránka načetla, obrátila Bree oči v sloup. Co teď? Stránka byla plná ledabyle rozházených miniatur obrázků, neoficiálních“ aktualizací a skutečných novinových článků. Nechutná směsice, jedna z

nejhorších, jaké kdy viděla. Nejvýraznější ze všeho byl červený rámeček s nadpisem:

Exkluzivní! Nenechte si ujít! Vzkaz od DCMV!

Klikněte zde.

„A já mám věřit, že je to skutečné?“ zeptala se a pak dodala: ‚ Je to skutečné, Kitzi?“

„Prostě na to klikni. Uvidíš sama.“

Otevřelo se okno s krátkým vzkazem na černém pozadí psaným stejným písmem jako původní vrahův blog, jenž byl jednou ze stovek stop, které je nikam nedovedly. Povědomý vzhled stránky však nebyl odpovědí na Breeinu otázku. Tou byly dva obrázky vložené v horní části stránky: malá irácká vlajka a jasně zelený znak Akt X, symboly prvních dvou vražd.

„Tyhle dvě věci jsme ještě nezveřejnili, ne?“ zeptal se Kitzmiller. „Je to tak?“

Bree zavrtěla hlavou, jako by ji mohl vidět, a pak zamumlala: „Ne, Kitzi. Nechali jsme si je pro sebe.“ Při tom si už četla vzkaz napsaný dole. Nenovější senzaci.

„Napodobování je ta nejupřímnější lichotka.“, Charles Caleb Colton

Uvedu to na pravou míru pro všechny, které to zajímá nebo by mělo zajímat. Jde o tu fušeřinu na George Washington Memoriál Parkway. To udělal někdo jiný, ne já.

Beru to jako lichotku, ale nesnažte se mi to přišít, protože o

to nestojím. “Nixon“ jenom okopíroval to, co jsem udělal v Riverwalku! Neměl ani kuráž ukázat svou tvář. Kromě toho to celé byla amatérská práce. Nehodná mě nebo toho, komu se chci podobat.

FedExField, to byla moje maličkost. Chtělo to kuráž dostat se tam a ven. Představte si, jaké to muselo být, vraždit na tak veřejném místě.

Nedopusťte se chyby. Je jen jeden DCMV. Až to budu já, poznáte to, protože vám to povím. A ta práce bude provedena s představivostí a stylem. Věnujte mi trochu úcty.

Myslím, že si ji zasloužím.

Aspoň má teď policie koho dopadnout, mého imitátora! Nemám pravdu, detektivko Bree Stoneová?

Protože ke mně jste se ještě ani nepřiblížili, že?

Žijte blaze, troubové.

DCMV

Bree tam chvilku jen stála a kroutila hlavou. Alex tu vraždu na silnici odhadl správně. A zřejmě měl pravdu i ve všem ostatním.

Kapitola 50

A DCMV NAVÍC POUŽIL JEJÍ JMÉNO.

Bree se konečně opřela na židli a snažila se srovnat si to v hlavě. Nemohla uvěřit, co je to za drzého, arogantního a úchylného parchanta.

„Bree? Jsi tam ještě?“ ozval se ve sluchátku Brian Kitzmiller.

„Jo. Jsem tady. Jenom se z toho snažím vzpamatovat.

To je fakt senzace.“

„Jsi v pořádku? Tedy úměrně okolnostem?“

Pohlédla na své ruce, které se trochu třásly. „Jo, Kitzi.

Dík za optání. Je to strašidelné, ale dává to smysl. Je zřejmě naprosto závislý na své publicitě. Samozřejmě že ví, kdo jsem. A pochopitelně ví i o Alexovi. On nás sleduje, Kitzi.“

„To je svým způsobem dobrá zpráva, ne? Chtěli jsme se postarat, abychom byli ve stejném komunikačním toku jako vrah. Myslím, že se nám to povedlo.“

„Opravdu?“ Bree se hlavou honily nejrůznější otázky.

„Kdy to bylo posláno?“

„Včera večer v jedenáct dvacet. Už jsou toho plné chatové místnosti. Internet je toho plný.“

„To by mohlo vysvětlovat tyhle telefonáty.“ Zvedla hromádku růžových lístků na vzkazy. Ten poslední byl z Kanálu 7. „Poslechni, potřebuji jméno, se kterým bych mohla pracovat. Něco konkrétního. Čí stránka to je?“

„Na tom ještě dělám. Mám IP adresu a prověřuji všechny hlavní registry. S trochou štěstí ti to jméno brzy dám.“

„Tak dobře. Ale čím dřív, tím líp. Díky, Kitzi. Bez tebe bychom se neobešli.“

„Jo, to je fakt. Napadlo mě, komu se asi chce ‚podobat‘?

Netušíš?“

„Ne, ale vsadím se, že Alex to bude vědět.“

Bree zavěsila a zkusila se spojit s Alexem a Sampsonem. V obou případech se dovolala do hlasové schránky, kde nechala stejný vzkaz: „Ahoj, tady Bree.

Máme něco nového. Další vzkaz na internetu od Mediálního vraha, který se teď podepisuje DCMV. Půjdu za tím, jakmile budu mít adresu. Doufám, že se jeden z vás ozve, ale zatím dám dohromady záložní tým. Zavolejte mi co nejdřív.“

Bree věděla, že by se jí lépe pracovalo se svými parťáky než s několika uniformovanými policisty, ale musela být připravená vyrazit, jakmile dostane jméno a adresu. DCMV

ji chtěl lépe poznat. Možná se jeho přání brzy splní.

Kapitola 51

VŠIML JSEM si, že mi na telefonu bliká kontrolka, ale během sezení jsem nikdy nepřijímal hovory. Snažil jsem si jí nevšímat, ale pak mi to začalo dělat starosti.

„Kdo byla ta žena, kterou jsem potkal cestou sem?“

zeptal se Anthony Demao. Musel jsem přeobjednat klienty, aby se vešli do mého nového denního rozvrhu. „Další cvok jako já?“

Usmál jsem se Anthonyho neobvykle neuctivé poznámce. „Ani jeden z vás není cvok. No, možná trochu.“

„No, třeba je cvok, trochu cvok, ale rozhodně vypadá dobře. Usmála se na mě, myslím, že to byl úsměv. Je nesmělá, že? To já poznám.“

Mluvil o učitelce Sandy Quinlanové, mé pacientce.

Sandy byla atraktivní a milá, možná trochu cvok, ale kdo dnes není?

Změnil jsem téma. Anthony ke mně rozhodně nechodil kvůli tomu, abychom si povídali o mých dalších pacientech.

„Posledně jste mi začal vyprávět o tom, jak vaše vojenská jednotka vyrazila na Basru,“ připomněl jsem mu. „Můžeme v tom dnes pokračovat?“

„Jistě.“ Pokrčil rameny. „Proto jsem tady, ne?“

Když Anthony Demao odešel, přehrál jsem si vzkaz.

Bree. Podařilo se mi dovolat se jí na mobil.

„Dobré načasování,“ řekla. „Jsem v autě se Sampsonem.

Dojedeme pro tebe. A víš co? Vypadá to, že jsi měl zase pravdu. Už tě to musí nudit.“

„V čem jsem měl pravdu?“

„Že na G. W. Parkway našeho vraha někdo napodobil.

DCMV to aspoň tvrdí. Hlásí se k FedExField, ale ne k těm dvěma vraždám na nadchodu.“

„No, on by to měl vědět nejlíp.“

Setkal jsem se s Bree a Sampsonem v Sedmé ulici a nasedl dozadu do její toyoty Highlander. „Kam jedeme?“

zeptal jsem se, když dupla na plyn.

Bree mi začala cestou všechno vysvětlovat, ale já ji přerušil. „Moment, Bree. On použil tvé jméno? Takže ví i o tobě? Co s tím budeme dělat?“

„Zatím nic,“ odpověděla. „Ale připadám si výjimečná.

Co ty? Cítíš se poctěn?“

Sampson na mě pokrčil rameny, jako by říkal, že už s ní probíral totéž se stejným výsledkem. Bree se nebála, nebo to aspoň nedávala najevo.

„Mimochodem,“ řekla Bree, „on tvrdí, že někoho napodobuje. Tušíš koho?“

„Kylea Craiga,“ odpověděl jsem bez váhání. „Musím si to trochu promyslet.“

Kitzmiller dal Bree jméno Braddena Thompsona, systémového analytika z firmy zvané Captech Engineering.

Zaparkovali jsme ve druhé řadě před bezvýraznou moderní budovou Captechu a vyjeli výtahem do třetího patra.

„Braden Thompson?“ zeptala se Bree recepční a ukázala jí svůj policejní odznak a průkaz.

Žena zvedla sluchátko, aniž by spustila zrak z Breeiných dokladů. „Zjistím, jestli má volno.“

„Ne, ne. On má volno, věřte mi. Jenom nám ukažte cestu. My už ho najdeme. Jsme detektivové.“

Rušnou kanceláří jsme prošli mlčky, ale i tak jsme vzbudili pozornost. Sekretářky se po nás ohlížely, dveře se otevíraly a zaměstnanci na nás zírali, jako bychom dovezli objednané jídlo.

Bílý plastový štítek s Thompsonovým jménem označoval kancelář s okny na severní straně budovy. Bree je otevřela bez zaklepání.

„Co si přejete?“ Braden Thompson vypadal tak, jak se u muže jeho profese dalo očekávat: pupkatý běloch něco přes čtyřicet v košili s krátkými rukávy a lacinou kravatou nejspíš na gumičku.

„Pane Thompsone, rádi bychom s vámi mluvili,“ řekla Bree. „Jsme z metropolitní policie.“

Pohlédl na mě a Sampsona. „Všichni tři?“

„Přesně tak,“ odsekla Bree neústupně. A pravda byla, že si ten výslech ani jeden z nás nechtěl nechat ujít. „Jste významný člověk.“

Kapitola 52

„BRADY, JE VŠECHNO V POŘÁDKU?“ ozval se za námi pronikavý ženský hlas.

„Nic se neděje, Barbaro. Nepotřebuji pomoc. Díky.“

Pokynul nám, abychom šli dál. „Zavřete za sebou, prosím.“

Jakmile jsme se s ním ocitli sami, jeho hlas vylétl o pár tónů. „Co tady pohledáváte? Proč za mnou lezete do práce?“

„Víte, proč jsme tady?“ zeptala se Bree.

„Vím přesně, proč jste tady. Protože jsem uplatnil svá práva zaručená prvním dodatkem ústavy. Neporušil jsem žádný zákon a chci, abyste odešli. Hned. Pamatujete si cestu ven?“

Sampson udělal krok kupředu. „Říkají vám Brady, že?“

Během řeči si prohlížel věci na Thompsonově stole. „Tak mě napadá, co by si asi vaši šéfové mysleli o tý vaší úchylný webový stránce. Myslíte, že by byli v pohodě?“

Thompson na něho namířil ukazováček. „Neudělal jsem nic protizákonného.“

„Jo,“ řekl Sampson, „ale na to jsem se vás neptal. Jen bych rád věděl, co by si vaši šéfové mysleli o SerialTimes.net.“

„Vzhledem k tomu, že jsem neporušil zákon, nemáte právo tu informaci použít.“

„Ale máme,“ vložil jsem se do debaty. „Jenže předpokládáme, že to nebudeme muset udělat, protože očekáváme, že nám řeknete, odkud ten příspěvek přišel.“

„Tak zaprvé, nemohl bych vám to říct, i kdybych chtěl.

DCMV není žádný idiot, jasné? To vám ještě nedošlo? A zadruhé, není mi patnáct. Budete se muset víc snažit. O

hodně víc.“

„Jako třeba získat povolení k prohlídce vašeho domácího počítače?“ zeptala se Bree. „To nebude problém.“

Thompson si narovnal brýle a pohodlně se opřel na židli. Poznal jsem, že si připadá na koni, a chápal jsem proč.

Nebyl jsem si jistý, zda by se nám to povolení podařilo získat, a už vůbec bychom ho nemohli zatknout. „To ani ne.

Vzhledem k tomu, že povolení nemáte s sebou, nejspíš proto, že jste moc spěchali, jak jste na mě byli zvědaví, dokážu hravě zařídit, aby na mém serveru nebylo nic jiného než obrázky pro děti, než se k němu dostanete. A ani kvůli tomu nebudu muset vstát z téhle židle.“

Klidně si nás změřil. „O přenosu informací toho zřejmě moc nevíte.“

„Máte sakra ponětí, co se děje venku ve skutečném světě?“ zeptal jsem se nakonec. „Copak nechcete, aby se toho vraha podařilo zastavit?“

„Jistě že mám,“ odsekl. „Přestaňte podceňovat mou inteligenci a zamyslete se. Snažte se to vidět v souvislostech. Ústavní práva, moje i vaše, závisejí právě na tomhle. Na všechno, co jsem udělal, jsem měl plné právo a nemyslím jen z hlediska morálky. Vaším úkolem je ústavu obhajovat, detektivové, a úkolem nás občanů je dohlížet na to, abyste to dělali. Chápete, jak to funguje?“

„Chápete, jak funguje tohle?“ Sampson skočil kupředu, ale stačili jsme ho včas zarazit. Všechno na jednom konci Thompsonova stolu vylétlo do vzduchu.

Brady se postavil, zatímco se na něho Sampson vztekle mračil. „Myslím, že jsme skončili,“ řekl jsem.

Ale Sampson ještě neskončil. „Víte co, vy –“

„Ano,“ ozvala se Bree. „Skončili jsme, Brady. Alespoň prozatím. Odcházíme.“

Když jsme se obrátili k odchodu, promluvil Thompson znovu, smířlivějším tónem než předtím. „Detektivové? Vy si zjevně myslíte, že ten vzkaz je pravý, jinak byste tady nebyli. Mohli byste mi to jen potvrdit?“ Ten chlap byl skutečný fanda, nefalšovaný fanatik. Nemohl si pomoci.

„To nebudu komentovat, pane. Ale můžu vás ujistit, že se o vaší stránce SerialTimes.net nezmíníme mimo tuhle kancelář, pokud to nebude nezbytně nutné.“

Bree se na Bradena Thompsona usmála a pak ztišila hlas. „Žij blaze, troubo.“

Kapitola 53

NAŠTVANÍ NA CELÝ SVĚT a hlavně na Bradena Thompsona jsme všichni tři dorazili do Dalyho budovy.

Hned za vchodem jsme narazili na superintendanta Daviese.

„Všichni tři ke mně,“ vyštěkl a zamířil do své kanceláře. „

Okamžitě.“

Podívali jsme se jeden na druhého. Vůbec se nám to nezamlouvalo.

„Proč mám pocit, jako bych měl zůstat po škole a propásnout fotbalový trénink?“ zamumlal Sampson.

„Jo,“ ozvala se Bree, „a já nácvik roztleskávaček. Ne, moment, já roztleskávačka nebyla.“

Měli jsme s Bree co dělat, abychom vstoupili do kanceláře s vážnými tvářemi.

„Můžete mi vysvětlit tohle?“ Davies k nám otočil na stole noviny.

V metropolitní sekci Postu byl článek Teorie o napodobiteli Mediálního vraha.

Nijak zvlášť mě ten titulek nepřekvapil, dobře jsem věděl, jak rychle se tyhle zprávy šíří a objevují v tisku.

Bree odpověděla za nás všechny. „Sami jsme se o tom dozvěděli teprve dnes ráno. Právě teď se vracíme od –“

„Nezahrnujte mě vysvětlováním, detektivko Stoneová.

To je jenom krok od výmluv. Prostě s tím něco udělejte.“

Několikrát zakroutil hlavou, jako by si chtěl uvolnit ztuhlý krk.

„Promiňte, pane,“ řekla Bree. „Informace tohoto druhu nemůžeme mít pod kontrolou. Ne jakmile se –“

Davies ji znovu přerušil. „Nepotřebuji přednášku o předcházení úniku informací. Potřebuji, abyste se vypořádala s následky. Tohle oddělení se zabývá velkými případy. Vaši nadřízení nejsou záchranná síť. Musíte reagovat na problémy dřív, než vás o to požádám.

Rozumíte?“

„Jistě že vám rozumím,“ odpověděla Bree. „Ani já nepotřebuji přednášku. A DCMV zjevně taky ne.“

Davies se náhle zcela nečekaně usmál. „Už chápete, proč ji mám rád?“ zeptal se Sampsona a mě.

Ano, byl jsem si celkem jistý, že to chápu.

Kapitola 54

TOHO DNE NEMĚL DCMV sehrát žádnou další roli, neměl naplánovanou žádnou další hrůznou vraždu. Mohl tedy být prostě jen sám sebou. Před večeří se rozhodl podívat na internet, nemohl odolat nutkání zjistit, co se o něm píše. A nebyl zklamaný. Diskusní fóra byla DCMV plná! Jistě, většinou šlo o smyšlené bláboly, ale na tom nezáleželo. Šlo o to, že se o něm mluvilo.

Na SerialTimes nebylo nic nového. Ani na stránkách Sicknet nebo SKcentral. To dávalo smysl. Fanoušci čekali na jeho další krok. Nakonec vstoupil do několika chatových místností. Bylo příjemné ocitnout se na konci dlouhého dne mezi svými. Použil dokonce své křestní jméno jako dárek pro ně. Ne že by o tom někdo věděl, ale cítil se tak s nimi v osobnějším kontaktu. Kromě toho po sobě rád nechával stopy. Na jeho počest, samozřejmě.

AARON_AARON: Co je nového, fandové DCMV?

GINSOAKED: Jenom že ho na tom mostě někdo napodobil. Kde jsi byl?

AARON_AARON: To je fuk. Co ještě, lidi?

REDRUM5: Neozývá se. Měl rušnej víkend. Zaslouží si odpočinek, ne? Vsadím se, že o sobě dá brzo vědět.

DCMV-FAN: Cože toho tolik víš?

REDRUM5: Nevím. Jenom tipuju. Stačí ti to?

AARON_AARON: Třeba už má napilno dneska?

DCMV-FAN: Napilno? A jak?

Vrah se napil bílého vína, které si sám nalil, dobrého chardonaye. Zasloužil si ho. Nerad se chvástal, ale tohle bylo něco jiného. Spíš jako vstoupit do světla. Nebo děkovačka před plným hledištěm po skvělém představení.

AARON_AARON: A co když napodobil sám sebe?

Zamyslete se nad tím.

GINSOAKED: Myslíš, jako že to na tom mostě udělal a pak to popřel?

AARON_AARON: Jo, přesně tak.

GINSOAKED: Zatraceně geniální.

ADAMEVE: Jo, taky myslím.

REDRUM5: Ani náhodou. Nečetli jste ten jeho příspěvek?

AARON_AARON: A co má být? To nemusí nic znamenat. Ten chlap je samé překvapení. Vsadím se, že neuhodneme, co udělá příště. Jo, mimochodem, co si myslíte o tom, že se Kyle Craig dostal z basy?

DCMV: K. C. je minulost, kámo. Koho zajímá?

Vrah zvedl hlavu od počítače. Volali na něj.

„Večeře je na stole! Pojď si ji sníst, nebo ji vyhodím.“

Kapitola 55

TISKOVÁ

KONFERENCE

NAPLÁNOVANÁ

na to

odpoledne byla první, kterou Bree vedla jako hlavní vyšetřovatelka takhle významného případu. Mluvila s reportéry už mnohokrát, jenom ne v místnosti plné snad všech zástupců médií z celého města a také z několika celostátních filiálek, což se dalo očekávat teď.

„Půjdeš tam se mnou?“ zeptala se. Pracovali jsme v její kanceláři na prohlášení pro tisk. „Reportéři tě znají a veřejnost tě už viděla. Myslím, že by to mohlo trochu zklidnit situaci.“

Vzhlédl jsem od konceptu ležícího přede mnou. „Jo, jasně. Jestli chceš…“

„Chci. No dobře, jsem nervózní,“ řekla Bree k mému překvapení.

„Zvládneš to skvěle,“ ujistil jsem ji a sám jsem tomu věřil. „Na začátku mě představíš a pak už mi můžeš kdykoli předat slovo. Budu tam jen jako záloha.“

Bree se konečně usmála. „Díky. Jsi nejlepší.“

Přesně tak, a proto jsem se taky zapletl do téhle polízanice.

Potom mě však objala a pošeptala mi: „Miluju tě. A těším se, až se ti za to budu moci odvděčit. Moc se na to těším.“

Do improvizované tiskové místnosti jsme vešli v půl páté, aby reportéři bez problémů stihli zprávy v šest, o což nám šlo. Všechna místa už byla obsazená a vzadu i po stranách se tlačili další žurnalisté a kameramani. „Doktore Crossi! Doktorko Stoneová!“ volali na nás fotografové a snažili se pořídit naše snímky.

„Nikdy nedovol, aby viděli, jak se potíš,“ řekl jsem Bree.

„Už je pozdě.“

Vystoupila na pódium, představila mě a bez nahlížení do poznámek se pustila do prohlášení. Jde jí to skvěle, je moc dobrá, pomyslel jsem si. Velice klidná a sebejistá. To mají média ráda. Když došlo na otázky, stál jsem bokem, jen tak daleko, aby mě mohla Bree zachytit periferním viděním.

Nejdříve přišlo několik pomalých míčů, které snadno odpálila. Bez zaváhání, bez chyby. První nepříjemný dotaz vznesl Tim Pullman z Kanálu 4.

„Detektivko, můžete teď potvrdit existenci dalšího vraha, který toho původního napodobuje? Nebo je to jen vaše domněnka?“

Napadlo mě, jestli vůbec poslouchal úvodní prohlášení, ale Bree to celé zopakovala.

„Time, důkazy tomu nasvědčují, ale zatím nejsme tak daleko, abychom mohli cokoli stoprocentně potvrdit nebo vyloučit. Stále probíhá prověřování vzkazu, který poslal.

Podílí se na tom i FBI. Všichni pracujeme přesčas, věřte mi.“

„Když mluvíte o vzkazu, máte na mysli ten příspěvek na stránce SerialTimesl“ křikl někdo zezadu.

„Přesně tak, Carle. Jak jsem řekla před okamžikem.

Poslouchal jste mě?“

Reportér ignoroval Breeino popíchnutí a pokračoval.

Byl to pomenší rusovlasý muž, kterého jsem znal z jednoho kanálu na kabelovce. „Detektivko, můžete nám vysvětlit, jak je možné, že je ta webová stránka stále v provozu i přes hlasité protesty rodin obětí?“

O protestech pozůstalých jsme neměli žádné informace, tak jsem pozorně sledoval Bree, připraven přispěchat jí na pomoc.

„Snažíme se nechat si otevřené dveře k možnosti dialogu se všemi podezřelými z těch vražd. Vítáme jejich přímou komunikaci a v zájmu co nejrychlejšího vyřešení případu jsme se rozhodli neuzavírat žádný ze stávajících kanálů. Včetně oné webové stránky.“

„Proč sakra ne? Proč ji nezablokujete?“ zazněl rozčílený výkřik ze zadní části sálu. Hlavy i kamery se za ním otočily. Zahlédl jsem muže jménem Alberto Ramirez. A sakra! Na nadchodu byla zavražděna jeho dcera Lydia.

Kapitola 56

HLAS TRUCHLÍCÍHO OTCE byl sevřený, ale pevný. „A co myslet na to, co by bylo nejlepší pro mou dceru Lydii? Pro její ubohou matku a tři sestry? Proč máme trpět takovou špínu po tom, co postihlo naši rodinu? Co s vámi je?“

Ani jeden z reportérů ho nepřerušil svou otázkou. Pro ně to bylo stejně dobré jako pro policii špatné.

„Pane Ramirezi,“ řekla Bree. Byl jsem rád, že otce podříznuté dívky poznala a oslovila jménem. „Hluboce s vámi soucítíme. Ráda bych se s vámi setkala a probrala celou záležitost hned po skončení tiskové konference –“

V tom okamžiku se prolomila jakási neviditelná bariéra sebekázně a slušnosti a Bree zasypaly otázky ze všech stran.

„Je ignorování pocitů pozůstalých součástí policejní praxe?“ ptal se nějaký chytrák z Postu.

„Jak chcete zabránit tomu, aby se objevili další napodobovatelé?“

„Je Washington právě teď pro všechny bezpečný? A pokud ne, proč?“

Bylo mi jasné, co bychom měli udělat. Naklonil jsem se k Bree a poklepal si prstem na hodinky. „Čas vypršel,“

zašeptal jsem. „Krmení v ZOO skončilo.“

Souhlasně přikývla a zvedla ruce, aby si zjednala pozornost. „Dámy a pánové, na další otázky vám už nemůžeme odpovědět. Budeme vás nadále informovat, jak jen to bude možné. Děkuji vám za trpělivost.“

„Má dcera je mrtvá!“ křikl Alberto Ramirez zezadu.

„Moje malá holčička zemřela a vy jste tomu nedokázali zabránit! Moje Lydia je mrtvá!“

Bylo to hrozné obvinění a já věděl, že je na něm něco pravdy, alespoň pro tisk. Většina reportérů věděla, že hledáme jehlu v kupce sena, že se jedná o velice komplikované pátrání, ale bylo jasné, že ve svých reportážích to tak nepodají. Dávali přednost svým vlastním blábolům, pokryteckým a hloupým.

Kapitola 57

KYLE CRAIG BYL ZNOVU NA CESTĚ a vzrušovalo ho pohybovat se rychle prostorem, časem a fantazií. Po určitou část jízdy autem na východ nechal kolem sebe míhat stále stejné obrázky polí a farem, které mu ochlazovaly přehřátý mozek. Potom konečně dorazil do Iowa City, malebného a oblíbeného univerzitního města obklopeného zvlněnými kopci a lesy. Přesně takové prostředí potřeboval pro další krok ve svém plánu, nebo svém „programu návratu“, jak ho s oblibou nazýval.

Další půlhodinu mu zabralo hledání hlavní knihovny Iowské univerzity, která se nacházela východně od řeky Iowa v Madison Street. Musel se prokázat jedním ze svých několika průkazů totožnosti a pak si vyhlédl počítač, u kterého by ho chvíli nikdo nerušil. Příjemná, tichá čítárna dokonale vyhovovala jeho potřebám.

V tom okamžiku znal Kyle dva způsoby, jak poslat vzkaz DCMV. Ten složitější vyžadoval použití stenografie, což znamenalo poslat zprávu skrytou v obrazovém nebo zvukovém dokumentu. Usoudil však, že si zatím nemusí tak komplikovat situaci. Nezdálo se, že o jeho spojení s

washingtonským vrahem, nebo vlastně vrahy, někdo věděl. Místo toho si vybral rychlejší, méně propracovanou metodu. Od Masona Wainwrighta, svého bývalého právníka a věrného fanouška, se dozvěděl, jak a kde DCMV najít.

Vyťukal adresu www. myspace.com a klikl na jedno jméno z kategorie nováčků. Tak to bylo snadné. Pak napsal zprávu, v níž se snažil vystihnout ten správný tón.

Je příjemné být znovu svobodný, svobodný v tom smyslu, jak to můžeme pochopit jen my dva. Naše možnosti jsou teď nekonečné, nemyslíte? Žasnu nad Vaším uměním a jedinečně komplexním myšlením. Každou událost jsem velmi bedlivě sledoval, tedy tak bedlivě, jak to bylo za daných okolností možné. Teď když jsem volný, bych se s Vámi rád osobně setkal. Nechte mi zprávu, pokud si to přejete stejně jako já. Věřím, že společně bychom mohli dokázat ještě skvělejší věci.

Co si Kyle Craig nechal pro sebe, bylo jeho skutečné mínění o DCMV. Nejraději by ho oslovil výrazem amatér.

Nebo možná imitátor, kdyby chtěl být hodně laskavý.

Kapitola 58

NIKDO, KDO NESTRÁVIL delší dobu ve vězení s maximální ostrahou, nemohl chápat jeho pocity. Toho večera v Iowa City se Kyle Craig, chráněný další maskou, procházel sem a tam, rozhlížel se kolem, vychutnával si, že tam je. Prohlédl si kampus, který se rozkládal na obou březích řeky. Škola byla vkusně zakomponována do centra města a v blízkosti jejích budov se nacházelo množství obchodů s oblečením, klenotnictví a knihkupectví a spousta podniků, kde se mohl člověk najíst a napít. Čirou náhodou objevil v Iowa Avenue jakýsi chodník slávy spisovatelů majících nějaké vazby na Iowu, mezi nimiž byla jména jako Tennessee Wiliams, Kurt Vonnegut, a dokonce Flannery O’Connorová, která patřila k jeho oblíbeným autorkám, protože to měla v hlavě tak pomotané.

Těsně po deváté se zastavil v baru zvaném Svatostánek, který působil dojmem, že ho navštěvují i nějací dospělí, nejenom univerzitní studenti, takže tam nebude tolik nápadný. Uvnitř byla spousta táflování a boxy připomínající staré kostelní lavice, ve kterých skutečně seděli i lidé jeho věku.

„Dobrý večer, pane. Co si dáte?“ uslyšel, jakmile se posadil u baru.

Barman vypadal na bývalého univerzitního studenta, který se rozhodl zůstat ve městě, což byla zřejmě rozumná volba. Blond vlasy měl ostříhané nakrátko s módní ofinou a mohlo mu být kolem pětadvaceti. Od výrazu v očích po široký, srdečný úsměv byl až depresivně nezajímavý.

„Ahoj, jak to jde?“ Nic menšího než srdečné uvítání.

Zeptal se na nabídku vína a pak si objednal Brunello di Montalcino, které se zdálo být nejlepší ze sortimentu červených vín v podniku.

„Brunello ale nerozléváme, pane. Nevím, zda jsem se o tom zmínil.“

„To není problém. Nejsem tady autem,“ odpověděl Kyle a přátelsky se zasmál. „Vezmu si celou láhev. Otevřete mi ji a nechte dýchat, prosím. A dám si brie s jablky jako předkrm. Mohli by mi je nakrájet čerstvá?“

„Já vám s tím vínem pomůžu, když budete potřebovat.“

Ten ženský hlas se ozval po jeho pravé ruce. Kyle se otočil a uviděl ženu sedící o několik stoliček dál. Byla sama.

Mile se na něho usmívala. Policistka? napadlo ho. Ne.

Ledaže by byla hodně dobrá v tom, co dělá.

„Jsem Camille Pogueová,“ řekla a věnovala mu úsměv, nesmělý a svůdný zároveň. Tmavé vlasy, drobná, v punčochách, ne o moc víc než metr padesát vysoká. Odhadl ji na pětatřicet až čtyřicet. Zjevně osamělá, i když s ohledem

na svůj vzhled by být neměla, což ho zaujalo. Přitahovali ho lidé, kteří byli o něco složitější než ostatní, alespoň dokud je neprohlédl.

„Myslím, že by mi společnost udělala radost,“ řekl Kyle a opětoval její úsměv. Nijak agresivně. „Jsem Alex… Cross.

Rád vás poznávám.“

„Dobrý den, Alexi.“

Kyle se posadil vedle Camille a přibližně půl hodiny si uvolněně povídali. Ukázalo se, že je chytrá a kupodivu ani ne moc neurotická. Učila umění na univerzitě, specializovala se na italskou renesanci. Nějaký čas žila v Římě, Florencii a Benátkách a teď byla zpátky ve Spojených státech, i když si nebyla jistá, jestli tam chce zůstat, tedy v Americe vůbec, ne jen v Iowa City.

„Protože Amerika není taková, jakou si ji pamatujete, nebo proto, že je přesně taková, jak si ji pamatujete?“ zeptal se Kyle.

Zasmála se. „Myslím, že od obojího trochu, Alexi.

Politická naivita a lhostejnost mě ve Státech někdy dohání k šílenství. Ale nejvíc mi vadí konformita. Šíří se jako rakovina, zvlášť v médiích. Zdá se, že se všichni bojí mít vlastní názor.“

Kyle přikývl. „Možná mě teď obviníte z téhož, Camille, ale nemohu než s vámi souhlasit.“

Naklonila se blíž, ale nijak vtíravě. „Takže vy jste jiný, Alexi?“ zeptala se.

„Ano, myslím, že jsem. Ne, vím to jistě. Jsme jiný, ale samozřejmě v dobrém.“

„Samozřejmě.“

Poté co dopili láhev vína, prošli se kolem náměstí. Pak ho vzala k sobě domů, do hezkého šedobílého domu v koloniálním slohu ve vedlejší uličce kousek od Clinton Street s výlohami překypujícími pestrobarevnými květinami.

Učitelka obývala celé přízemí zařízené evropským nábytkem a uměním, prostorné a útulné. Odhalila mu další milou stránku své osobnosti.

„Už jsi večeřel, Alexi? Něco jiného než jablka a sýr? Ta tvá čerstvě nakrájená jablka,“ zeptala se a přitiskla se k němu, ve svém domově o něco přímočařejší. Měla měkká ňadra, ale zbytek těla se zdál být pevný. Byla moc hezká a žádoucí a Kyle si náhle uvědomil, jak moc ji chce. Zalila ho neuvěřitelná vlna chtíče. Ale nejprve si strhl masku, a ona vytřeštila oči úžasem a hrůzou. „Proboha!“ vypravila ze sebe.

Kyle už nechtěl marnit čas a máchl dopředu sekáčkem na led, který skrýval v dlani pravé ruky. Hrot se zabodl Camille zepředu do hrdla a pronikl skrz. Modré oči se jí zvětšily na velikost stříbrných dolarů a pak jako by se obrátily dovnitř hlavy. Poté se bezvládně svalila do jeho otevřené náruče.

„Výborně, a teď se pomilujeme, ano?“ řekl Kyle mrtvé profesorce. „Říkal jsem ti přece, že jsem jiný.“

Než odešel z bytu Camille Pogueové, zanechal po sobě další stopu pro ty, kteří najdou její tělo. Byla to malá postavička představující poměrně slavnou sochu ze Středozápadu zvanou Zvěd. Do bytu profesorky umění se vůbec nehodila, ale pochyboval, že to někomu dojde. To však Kyleovi nevadilo, on to chápal. Jak Kevin Bacon výmluvně řekl v úžasném filmu Večeře, byl to „úsměv“.

Kapitola 59

NÁSLEDUJÍCÍ DEN mi přinesl dvě velice ošklivá překvapení, jak už to u překvapení často bývá. Prvním byla zpráva, že Kyle Craig zavraždil v Coloradu svou matku. A nechal nám tam nepodepsané přání od firmy Hallmark. To znamenalo, že měl buďto důvěrné informace ze zdroje uvnitř metropolitní policie, nebo nějak komunikoval s vrahem. Bylo to možné? A pokud ano, jaký vztah mezi nimi mohl být? Věděl jsem, že by to nebylo poprvé, co by Kyle komunikoval s jinými vrahy. Platilo to o Casanovovi, Gentlemanovi, možná i o panu Smithovi. A teď i o DCMV?

Možná byl vrahem i ten právník v Coloradu. Nebo to byl jen jeho oddaný stoupenec?

Později téhož dne přišel další šok od Briana Kitzmillera, který mi zavolal a řekl mi, abych se podíval na něco na internetu. Navedl mě na stránku, kterou měl na mysli.

Skvělá zpráva, někdo mi založil blog. Začal jsem číst a udělalo se mi zle od žaludku.

Tak vy si říkáte Drakobijec? Co to jako má být?

Přezdívka z nějaké fantasy hry? Jste hráč, Crossi? Co vás

vzrušuje? Žene kupředu? Vzbudil jste mou zvědavost.

Koneckonců jste to byl vy, kdo dopadl velkého Kylea Craiga.

Řekněme, že vás a vaši rodinu v posledních dnech bedlivě sleduji. A všiml jsem si, že pozdě večer trávíte hodně času v pokoji malého Aliho. Nebo se snad mýlím?

Myslím, že ne, ale máte možnost se hájit před obviněními a pomluvami. A Bree Stoneová, co si máme myslet o ní?

Kdy jste naposledy vydržel s nějakou ženou delší dobu? Vy trpíte nespavostí, že? Jistě že se nemýlím. No tak počkejte, co se bude dít dál. A den poté. A následující den.

Sladké sny, doktore Crossi.

A pak tam byly fotografie. Našeho domu v Páté ulici.

Aut na příjezdové cestě. Nany vycházející z domu s Alim.

Bree, Sampsona a mě na stadionu FedExField poté, co nás tam zavolali. On nás sledoval. Byli jsme pod dohledem.

Kapitola 60

NIKDO PŘESNĚ NECHÁPE, proč to máme se Sampsonem rádi U Zinnyho, což je pravděpodobně jeden z důvodů, proč nás to tam táhne. Je to budova v Southeastu podobná černé krabici, do které se vešel jen bar a několik boxů a kde jsme nikdy neviděli čistou podlahu. Sampson, Bree a já jsme tam pozdě večer vzali Briana Kitzmillera na jakési slavnostní uvedení do Southeastu, ale hlavně proto, že nikdo z nás nemohl pustit případ z hlavy.

Bylo to čím dál šílenější. Existovala možnost, že je v tom nějakým podivným způsobem zapletený Kyle Craig, a DCMV nás zřejmě sledoval. Možná právě teď. Některé dílky skládačky do sebe začínaly zapadat. Tess Olsenová psala o Craigovi knihu zvanou Génius. Stál Kyle za něčím z toho, co se stalo? Nebo za vším? Odpovídalo by to jeho profilu. Už dříve kontaktoval vrahy, a využíval je. Pokud on byl mozkem, jakou roli měli DCMV a právník Mason Wainwright? A podíleli se na té hře ještě další lidé?

Bree přinesla první rundu pití. „Tohle je na mě, pánové.

Díky za všechno, co jste pro mě zatím udělali. Jsem vaším dlužníkem. Hlavě ty“ dodala a políbila mě ze strany na

hlavu. To stačilo, abych dostal na Bree hroznou chuť. Přál jsem si, abychom mohli být spolu sami. U ní doma, v mém autě, kdekoli.

Posadila se vedle mě a pozvedla sklenici. „Připíjím na těch pár posledních mizerných dnů. Šla bych domů, ale vím, že by mě ve snech strašil pan Ramirez. A jeho mrtvá dcera i její tři sestry. A paní Olsenová.“

„Venku pobíhá nějaký šílenec, možná několik. To se stává,“ řekl Sampson. „Není to tvoje vina, Bree. Je mi Ramireze líto, ale trochu to přehnal.“

„Poslechněte,“ ozval se Kitz, „něco mě napadlo. Je to možná šílenost, takže by to mělo být dobré, ne? Už jste někdy slyšeli o Turné pomatenců?“

Postavil jsem pivo na stůl. „Viděl jsem pár zmínek na internetu. Co to má být?“

„Je to putovní představení o sériových vrazích. Ale jde o to, že se za pár dní odehraje v Baltimoru.“

„Představení?“ zeptal se Sampson. „Jako na jevišti?“

„Spíše se jedná o sraz,“ vysvětlil Kitz. „Říkají tomu ‚setkání lidí zajímajících se o forenzní psychologii‘.“

„Takže cvoků, který fascinujou sériový vrazi. A nech mě hádat, chodí tam i fandové komiksů, co?“ řekl Sampson.

Kitz s úsměvem přikývl a napil se piva. „Pochopils to správně.“ Pak pokračoval: „Budeme se muset trochu vnucovat, ale pochybuji, že by odmítli fundovanou přednášku o otevřeném případu sériových vražd, zvlášť o

tomhle. Mohl by ji udělat Alex, kdyby chtěl. Přinejmenším bychom získali celý sál svědků v terénu. To by samo o sobě umožnilo rozšířit vyšetřování a třeba otevřít několik nových kanálů.“

Bree se rozesmála. „To ty jsi cvok, Kitzi. Ale nemůžeme tím nic zkazit. Když budeme mít velké štěstí, přilákáme i samotného DCMV. Tvrdí přece, že nás rád sleduje.“

Kitz přikývl a zlomyslně se ušklíbl. „Kdo sakra ví, co se mu honí v hlavě? Takováhle akce by pro něj mohla být neodolatelná. Nebo pro jeho napodobitele. Tak co vy na to?“

Dívali jsme se jeden na druhého a snažili se vymyslet dobrý argument, proč Kitzův nápad zavrhnout.

„Tohle není zrovna sféra odborníků na počítačovou kriminalitu,“ řekla Bree nakonec. „Odkud to všechno víš?“

„Však to znáš, člověk se doslechne leccos,“ opáčil Kitz zvesela.

Sampson se zasmál. Plácl do stolu a ukázal na Kitzmillera. „Ty na podobný šílenosti chodíš, co? Ve svým volným čase.“

„Ne, ne.“ Kitz znovu zvedl sklenici a tiše dodal. „Už ne.“

Všichni tři jsme se rozesmáli, což bylo dobře.

Potřebovali jsme se uvolnit.

Bree se k němu naklonila a zapředla: „Ale, ale, Kitzi!

Takže ty jsi magor jako javor, co?“

„Pěkně se nám vybarvuje,“ poznamenal jsem.

„A co vy?“ zeptal se Kitz. „Připomněl vám v poslední době někdo, čím se živíte? To, že nechodíte na podobné srazy, ještě neznamená, že nejste ze stejného těsta jako lidé, kteří to dělají.“

Věnovali jsme mu asi pět vteřin uctivého ticha, než jsme znovu vybuchli smíchy.

Potom jsem ale dodal: „Lidi, myslím, že bychom do toho měli jít.“

„Ale ne dneska,“ prohlásila Bree, zavěsila se do mě a odvedla z baru. „Celá ta praštěná debata mě nějak rozpálila,“ pošeptala mi. „Kromě toho, jak jsem řekla, něco ti dlužím.“

„A já budu trvat na tom, abys mi to splatila.“

„Doufám, že i s úroky.“

Vydrželi jsme to celou cestu k ní domů, ale až do ložnice ne.

Kapitola 61

ZNOVU JSEM SE NECHAL ZASKOČIT. Toho rána jsem ve své celkem nové soukromé praxi utrpěl šok ještě dřív, než jsem vůbec stačil přijmout prvního pacienta. Dorazil jsem do ordinace o něco později než obvykle a cestou nahoru jsem srkal z kelímku kávu od Starbucks, zatímco jsem myslel na Bree, uplynulou noc a všechny další, které nás snad ještě čekají. Měl jsem začít v osm sezením se Sandy Quinlanovou, pak jsem očekával veterána z Pouštní války Anthonyho Demaa a po něm následovala Tanya Pittsová, zaměstnankyně Pentagonu, jíž se vracely myšlenky na sebevraždu a která by potřebovala pět, možná sedm sezení týdně, ale mohla si dovolit jen jedno, takže jsem jí každý týden poskytl jedno zdarma.

Když jsem vstoupil z chodby do čekárny, překvapilo mě, že už tam Sandy Quinlanová byla. A Anthony také. Měl na sobě černé tričko bez rukávů a přes klín přehozenou košili. Co se to tam sakra děje? Po několik vteřin, kdy jim trvalo, než si uvědomili, že tam jsem s nimi, se Sandyina ruka pohybovala pod košilí v Anthonyho klíně. Honila mu ho přímo v čekárně!

„Hej!“ přerušil jsem je. „No tak, to by stačilo. Co si myslíte, že děláte?“

„Proboha!“ Sandy vyskočila a zakryla si oči dlaněmi.

„Moc se omlouvám. Je mi tak trapně. Musím hned odejít, doktore Crossi.“

„Ne. Zůstanete tady,“ řekl jsem jí. „I vy, Anthony.

Nikdo nikam nepůjde. Musíme si promluvit.“

Anthonyho výraz byl někde na půli cesty mezi neutrálním a, nevím jak to jinak nazvat, vyrušeným. Ale na mě se ani nepodíval. „Omlouvám se,“ zamumlal do své bradky.

„Sandy, šla byste se mnou do ordinace?“ řekl jsem.

„Anthony, vy přijdete na řadu po Sandy.“

, Jo, jo,“ odpověděl. „Já to chápu.“

Poté co jsme vešli do ordinace nám oběma chvíli trvalo, než jsme se trochu vzpamatovali.

„Sandy, já ani nevím, co mám říct,“ prohlásil jsem nakonec. „Vy jste věděla, že přijdu a přistihnu vás, že?“

„Ano. Samozřejmě. Je mi to tak líto, doktore Crossi.“

Hlas se jí třásl a sotva byla schopná ze sebe vypravit slovo.

Bylo mi jí skoro líto.

„Proč myslíte, že se to stalo tady?“ pokračoval jsem.

„Tohle se vám nepodobá, že ne?“

„Vůbec se mi to nepodobá.“ Sandy potřásla nešťastně hlavou. „Vím, jak to zní, doktore Crossi, ale on je tak…

hezký. Pověděla jsem vám, že jsem sexuálně frustrovaná.

Ach bože.“ Oči se jí zalily slzami. „Jsem takový idiot. Tohle jsem celá já. Snažím se upoutat pozornost. Už je to tu zase.“

Rozhodl jsem se jít na to jinak. Vstal jsem a dolil si kávu z druhého kelímku, který jsem měl v sáčku. Pak jsem se zeptal: „Povězte mi tohle: Co jste z toho měla vy?“

„Co jsem z toho měla?“ nechápala Sandy.

„Myslím, že vím, co z toho měl Anthony.“ Znovu jsem se posadil. „Ale co vy?“

Sandy sklopila zrak a zároveň ho odvrátila. Možná na ni ta otázka byla příliš intimní. Bylo zajímavé, že dokázala Anthonymu poskytovat rozkoš v čekárně, ale pak se o tom styděla mluvit.

„Nemusíte mi odpovídat, ale také se nemusíte stydět,“

řekl jsem jí.

„Ne,“ vypravila ze sebe. „To je v pořádku. Budu mluvit.

Jenom se nad tím musím zamyslet. Zní to tak samozřejmě, když to řeknete vy… ale já o tom asi takhle neuvažovala.“

Trochu se napřímila a dokonce se na mě usmála.

Zvláštní, pomyslel jsem si. Tohle nepřipomínalo Sandy, kterou jsem znal. Větší starost mi dělalo to, co se stane mezi nimi dvěma. Měl jsem pocit, že Sandy a Anthony se jeden v druhém mýlí, ale nemohl jsem jim v ničem bránit. Osm deset ráno a já už měl zkažený den. A v devět bylo ještě hůř.

Anthony v čekárně nebyl. Utekl přede mnou a já pochyboval, že ho ještě někdy uvidím.

Kapitola 62

NĚCO PO DEVÁTÉ se Sandy Quinlanová setkala s Anthonym Demaem v kavárně v Šesté ulici. Dostaveníčko měli domluvené předem. Věděli, že je doktor Cross přistihne, protože tak to celé naplánovali. Anthony objednal latté a sladký rohlík, zatímco čekal na Sandy, která nejdříve olízla šlehačku a poté promluvila: „Ani mi nenabídl kafe,“

postěžovala si zamračeně. „A to měl dvě.“

„Byl naštvaný, že jsi narušila jeho prostor. Pověz mi všechno. Co říkal? Chci slyšet ty směšné podrobnosti.“

Sandy si olízla rty a spustila: „No, doktor Cross byl jako vždy velmi empatický, možná dokonce soucitný. Ke mně, ne k tobě, ty hulváte. Nakonec přiznal, že je do mě blázen.

Kdo by nebyl? Ale to největší překvapení na konec, chtěl by ti vykouřit péro!“

Oba se zasmáli a napili z kouřících šálků. Nakonec se Anthony naklonil k Sandy. „A není sám, co? Myslíš, že tuší, co chystáme? A o co v tom celém jde?“

Sandy zavrtěla hlavou. „Nemá nejmenší ponětí. Tím jsem si jistá.“

„Opravdu? A to proto, že…?“

„Jsme moc dobří v tom, co děláme. Jsme prostě geniální herci, ty i já. Ale to ty už samozřejmě víš. A já to vím taky.

Kromě toho máme geniální scénář.“

Anthony se usmál. „Dobří jsme, copak o to. Oklamali bychom kohokoli.“

„Přinutíme je uvěřit čemukoli. Sleduj tohle.“

Sandy si sedla Anthonymu na klín tváří k němu. Začali se mazlit a líbat s jazykem v ústech toho druhého. Rukama si bloudili po tělech a pak začala Sandy přirážet k Anthonymu.

„Běžte si s tím do hotelu,“ řekla seriózně vypadající žena ve středním věku, která pracovala na počítači několik stolů od nich. Prosím. O tohle dnes ráno nestojím.“

„Souhlasím,“ přidal se někdo jiný. „Měli byste dospět a chovat se podle svého věku, proboha!“

Sandy pošeptala Anthonymu do ucha. „Vidíš? Myslí si, že jsme pořád ještě milenci.“

Pak vstala a zvedla za ruku i Anthonyho. „Abyste se nezbláznili!“ řekla nahlas. „Co si myslíte? Vždyť je to můj brácha!“

Smáli se, ještě když vyšli z kavárny.

„To byla psina!“ zvolala Sandy a převedla malý vítězný taneček. Pak zamávala lidem uvnitř, kteří je stále sledovali přes výlohu.

„Jo, to byla,“ souhlasil Anthony. Pak trochu zvážněl.

„Dostal jsem vzkaz od Kylea Craiga. Prý se nemůže dočkat, až se setká s DCMV.“

„Hm,“ řekla Sandy, „a já se nemůžu dočkat, až se seznámím s mistrem katastrof.“

Oba se tomu zasmáli a pak si vyměnili další francouzský polibek pro obecenstvo v kavárně.

„My jsme tak zkažení,“ zahiňala se Sandy.

Kapitola 63

DOUFALI JSME, ŽE TOHO VEČERA konečně dosáhneme nějakého pokroku; moc jsme to potřebovali. Lidé z Turné pomatenců s nadšením vyhradili čas pro přednášku policejního psychologa Alexe Crosse, přesně jak Kitz předpokládal. Co jsem nemohl odhadnout, bylo přijetí, jakého se mi tam mělo dostat. Akce se konala v omšelém hotelu Best Western v jihovýchodním policejním okrsku Baltimore kousek od dálnice 1-95, který se celkem případně nacházel naproti hřbitovu. Zaparkovali jsme vzadu, poblíž vchodu do hotelového konferenčního centra, a vešli společně dovnitř.

„Když je nás víc, nemusíme se bát vlka nic,“

poznamenala Bree a nervózně se zasmála.

Recepci zaplňoval hlučný dav lidí připomínající karneval. Většina z nich vypadá celkem obyčejně, možná trochu buransky, pomyslel jsem si. Ostatní, oblečení v tmavém a ozdobení tetováním, působili dojmem účinkujících, na které se zbytek přišel podívat. Prodejci u stolků podél zdi nabízeli všechno možné: od hrnků s policejními fotografiemi zločinců přes autentické artefakty z

míst činu až po CD skupin jako Death Angel a Whaťs For Lunch?

Bree, Sampson a já jsme právě vstoupili dovnitř, když mi někdo poklepal na rameno. Ruka mi sjela dolů k pažbě pistole. Chlapík za mnou, celý potetovaný a s velkými licousy, se usmál, a když jsem se otočil, dloubl loktem do své přítelkyně. „Vidíš? Povídal jsem ti, že je to on.“ Ti dva byli spojeni těžkým řetězem připojeným k černým koženým obojkům, které měli na krku.

„Alex Cross, je to tak?“ Potřásl mi rukou a já už tušil, jak si mě pro tohle budou Bree se Sampsonem dobírat. „Na plakátu je vaše fotka –“

„Na plakátu?“ podivil jsem se.

„Ale já si už dvakrát přečetl vaši knížku, člověče, takže vím, jak vypadáte.“

„Jenom starší,“ dodala dívka. „Ale pořád jste jako na té fotce.“

Zaslechl jsem, jak si Sampson odfrkl smíchy, který se snažil potlačit.

„Rád vás poznávám,“ řekl jsem. „Oba.“ Pokusil jsem k nim obrátit zády, ale ten chlap mě držel za paži.

„Alexi!“ zavolal na někoho na druhém konci místnosti.

„Víš, kdo je tohle?“ Znovu se otočil ke mně. „Jmenuje se taky Alex. Sranda, co?“

„Sranda,“ řekl jsem.

Ten druhý Alex, oblečený v tričku s Johnem Waynem Gacym nalíčeným jako klaun, přišel blíž, aby si mě prohlédl.

Pak se kolem nás, nebo spíš kolem mě, začal shromažďovat menší dav. Bylo to čím dál směšnější.

Rozhodně jsem si svou novou roli celebrity nijak nevychutnával.

„Vy jste ten machr na profily, co? Super. Můžu se vás na něco zeptat –“

„Půjdeme se ubytovat,“ řekla mi Bree zblízka do ucha.

„Necháme tě tvým fanouškům.“

„Na kterém nejhorším místě činu jste kdy pracoval?“

chtěl vědět ten druhý Alex.

„Ne, počkej –“ Natáhl jsem ruku, abych chytil Bree za loket, ale na zápěstí mi přistála ruka s černými nehty a zadržela mě. Patřila křehce vypadající mladé ženě, jejíž ruka vypadala jako namočená do světle žlutého vosku.

„Alex Cross, že? Jste to vy, že jo? Můžu se s vámi vyfotit? Moje máma by z toho byla celá pryč.“

Kapitola 64

S BREE A SAMPSONEM jsem se konečně sešel na útulném místě zvaném Hlavní taneční sál, kde jsem měl večer kolem půl osmé přednášet. Předpokládali jsme, že moje jméno bude velkým tahákem a způsobí také rozruch na internetu a zdálo se, že jsme měli konečně v něčem pravdu. Kitz a jeho lidé pomáhali rozšířit zprávu po síti, takříkajíc nastražili návnadu. Otázkou zůstávalo, zda DCMV přiláká. Na spoustu dalších pomatenců to zjevně zabralo.

Taneční sál byl dlouhá obdélníková hala, kterou šlo rozdělit shrnovacími dveřmi na tři menší místnosti. Na jednom konci se nacházelo pódium. Na parketu stálo několik řad židlí. Bree a Sampson postávali nedaleko pódia s podsaditým mužem v celkem normálním obleku, ale s brýlemi s červenými rámečky připomínajícími Eltona Johna.

Z hlavy porostlé krátkými prošedivělými vlasy mu visel dlouhý tenký copánek a přes košili měl přetažené tričko s logem akce. Magor jako vystřižený, pomyslel jsem si.

Bree se šibalsky usmála a řekla: „Alexi, tohle je Wally Walewski. Právě nás seznamuje s průběhem celého večera.

Poslechni si ho.“

„Jsem moc rád, že vás poznávám,“ řekl Wally Walewski, aniž by zvedl oči výš než k mým ramenům.

„Takže vaše diapozitivy máme, odškrtnuto. Dálkové ovládání tam bude, odškrtnuto. A laserové ukazovátko na pódiu, odškrtnuto. Chcete vodu? Něco jiného? Ať to bude cokoli, zařídím to. Mám to tu pod palcem.“

„Jaká je kapacita sálu?“ zeptala se Bree.

„Předepsaný limit je dvě stě osmdesát, ale budeme mít rozhodně vyprodáno.“

„Rozhodně,“ zopakoval Sampson, abych to dobře slyšel.

Počkali jsme, až Wally Walewski se svým copánkem zmizí, a poté prošli jednotlivé body našeho seznamu.

„Kde jsou teď naši lidé?“ zeptal jsem se Bree.

Pořadatelé akce neměli ani tušení, že jsme si s sebou přivedli posily v přestrojení. Baltimorská policie nám poskytla čtyři detektivy, kteří se vydávali za účastníky konference. Do hotelového personálu jsme navíc propašovali dva naše lidi z Washingtonu.

Bree nahlédla do programu. „Hoši z Baltimoru jsou teď buď na semináři o otiscích prstů, nebo, moment, na semináři ‚Propuknutí sklonů k sériovým vraždám‘, ať už je to cokoli. Později večer je budeme mít tady… a tady.“

Ukázala na obě strany hlediště. „Vince a Chesney se budou pohybovat mezi lidmi. A Sampsone, myslím, že my dva bychom měli zůstat tady. V pořádku?“

„Zní to dobře. Nerad bych tu zůstal sám.“

Zbytek baltimorské policie byl v pohotovosti a v blízkosti hotelu se neustále pohyboval jeden hlídkový vůz navíc. Hotelová ochranka byla instruována, aby nedělala nic neobvyklého a šla nám z cesty, kdyby šlo do tuhého. Měla to být klidná operace, i když trochu zoufalá, jejímž účelem bylo hlavně shromažďování informací. Ale pro případ, že by se vrah skutečně objevil, jsme byli připraveni ho zatknout.

Staly se už podivnější věci. Mně tedy rozhodně. Kromě toho jsme věděli, že nás DCMV sleduje.

Kapitola 65

„TOHLE JE MÉ OBECENSTVO,“ začal jsem a vysloužil si uvolněný smích podivínů roztroušených po celém hledišti.

Pak jsem mluvil o známých vraždách spáchaných DCMV, ale předal jsem pouze informace, které jsme už uvolnili tisku. Potom jsem se pokusil zpochybnit teorii o vrahu-napodobiteli a promítl několik snímků z místa činu, které obecenstvo zjevně zaujaly. Také jsem fanoušky seznámil s naším názorem na profil podezřelého. To bylo něco, co bych už dokázal odříkat i ze spaní a nejspíš jsem to i dělal. Když nic jiného, objeví se detaily z přednášky na internetu a možná se dostanou k někomu, kdo by mohl o vrahovi něco vědět.

„Jedná se pravděpodobně o psychicky narušeného muže s hluboce zakořeněnou potřebou uznání,“ sdělil jsem přeplněnému sálu.

„Vyjádření této potřeby dohání všechno v jeho světě do extrému, na psychopatickou úroveň. Když ráno vstane, pokud vůbec chodí spát, nemá jinou možnost než hledat další obecenstvo, posedle plánovat další vraždu, a tento rituál může snadno eskalovat.“

Naklonil jsem se k hledišti ve snaze prohlédnout si co nejvíce tváří v obecenstvu. Překvapilo mě, jak jsou zaujaté a pozorné.

„Ten šílenec si však neuvědomuje, a zřejmě si ani nemůže připustit, že nikdy nenajde to, co hledá. A to ho nakonec zničí. Pokud ho dřív nedopadneme my. Směřuje k sebezničení, ke svému prozrazení… a nemůže si pomoci.“

Vše co jsem říkal, byla v zásadě pravda, jen úmyslně trochu zkreslená. Kdyby byl vrah náhodou v obecenstvu, chtěl jsem ho co nejvíce znejistit. Vlastně jsem chtěl, aby se potil jako prase na rožni. Mezi diváky jsem zahlédl několik lidí, kteří odpovídali známému popisu DCMV: vysoký urostlý muž. Ale ani jeden nebyl natolik přesvědčivý, abych začal jednat nebo dal signál Bree a Sampsonovi. Začínalo mi dělat starosti, že náš malý plán vybouchne, i když mě to zas tak moc nepřekvapovalo. Blížil jsem se ke konci toho, co jsem chtěl na pódiu říct, a nikdo se nepokusil odvést mé obecenstvo, nahradit mě u řečnického pultu.

Pozoruješ mě, ty parchante? Nejspíš ne. Na to jsi moc chytrý, že? Mnohem chytřejší než my.

Kapitola 66

PO PŘEDNÁŠCE, OTÁZKÁCH DIVÁKŮ a nečekaně vřelém potlesku mě Wally Walewski usadil za rozviklaný karetní stolek u recepce. Odškrtnuto. Každý, kdo chtěl, se tam se mnou mohl setkat a nechat si podepsat knihu nebo něco takového. Dvacet minut jsem si potřásal rukou, vyměňoval společenské fráze a podepisoval všechno možné od knih až po dlaň jedné ženy. Skoro všichni byli příjemní a slušní.

Pokud jsem to mohl poznat, žádný sériový vrah mezi nimi nebyl. Jediná žádost, kterou jsem odmítl, byla na tričko s nápisy DCMV vpředu a Žijte blaze, troubové vzadu.

„Jak to jde?“ zaslechl jsem konečně ze sluchátka v podobě akustické trubičky, kterou jsem měl v uchu.

Podíval jsem se na konec fronty, kde stála Bree s desítkami fanoušků, kteří trpělivě čekali a povídali si spolu.

„Zatím je klid,“ odpověděl jsem. „Ti lidé jsou zvláštní, ale docela milí. Bohužel.“

Bree se obrátila zády k frontě a potichu řekla: „To je otrava. No, co se dá dělat… Sampsone, projdeme se znovu rychle mezi lidmi. Ozvu se ti, až budeme u předního vchodu. Snad najdu někoho, kdo není tak milý.“

V uchu mi zazněla Johnova odpověď. „To zní dobře.

Alexi, pojedeš domů s námi? Nebo doufáš, že budeš mít štěstí u některé ze svých fanynek?“ Jen jsem se usmál na dalšího člověka ve frontě.

„Brzy se vrátím,“ oznámila Bree a zmizela v davu.

„Nezlob tam.“

„Budu se snažit.“

Když jsem pár minut nato podepisoval další knihu, ucítil jsem, že někdo stojí za mnou. Ohlédl jsem se, ale už tam nikdo nebyl. Určitě jsem se však nemýlil.

„Nechala vám vzkaz.“

Žena proti mně u stolku ukázala na kousek papíru u mého lokte. Rozložil jsem ho a zjistil, že je to vytištěná stránka z internetu. Černý podklad, tučná bílá písmena.

Přečetl jsem si zprávu.

Hádejte znova, chytráci. Nejsem psychopat ani hlupák!

Uvidíme se ve Washingtonu, kde se to všechno odehrává.

Vlastně jste právě propásli další představení.

Kapitola 67

JAKÉ PŘEDSTAVENÍ JSEM PROPÁSL? pomyslel jsem si.

S bušícím srdcem jsem vyskočil od stolku.

„Kdo to tady nechal?“ zeptal jsem se lidí ve frontě.

„Neviděli jste, kdo sem položil tenhle papír?“

Žena, které jsem právě podepisoval knihu, ukázala někam do davu. „Šla tamtudy, šerife!“

„Jak vypadala?“ zeptal jsem se. „Víte jistě, že to byla žena?“

„No… měla rovné černé vlasy. A asi černé tričko a džíny. Jako všichni tady. Vypadala žensky.“

„A brýle!“ dodal někdo. „Na zádech modrý batůžek!“

„Alexi,“ ozvala se mi v uchu Bree, „co se to tam děje?

Stalo se něco?“

„Bree, hledáme ženu. Černé tričko, džíny, brýle, modrý batůžek. Potřebuji, abyste se Sampsonem obsadili východy.

Nechala mi vzkaz od DCMV.“

„Jdeme na to!“

Davem se rozšířila vlna vzrušení, když jsem se začal prodírat mezi lidmi. Ale ne každý mě nechal projít. Někteří

se shlukli kolem mě, snažili se zjistit, co se děje a kam jdu, kladli mi otázky, na které jsem neměl čas odpovídat.

Odbyl jsem je, jak nejlépe to šlo. „Tohle není žádná hra!

Neviděl jste tudy někdo jít ženu v černém tričku a brýlích?“

Nějaký kluk páchnoucí marihuanou se zahihňal: „Člověče, tak tady vypadá každej druhej!“

Dav se znovu posunul a mě se zdálo, že jsem ji zahlédl, na druhém konci haly. Odstrčil jsem kluka a několik dalších z cesty. „Uhněte!“

„Bree!“ Teď už jsem běžel. „Vidím ji. Je vysoká.

Běloška. Na zádech má modrý batoh.“

„Opravdu žena?“

„Asi ano. Ale mohlo by to být přestrojení.“

Než jsem se dostal k dalšímu rohu, byla už podezřelá v polovině dlouhé chodby a utíkala k východu na jejím konci.

„Policie! Stůjte! Okamžitě se zastavte!“ křikl jsem a vytáhl pistoli.

Ať už byla kdokoli, ani se neohlédla, když rozrazila dveře. Ty uhodily do zdi a vysypala se z nich skleněná výplň.

„Východní parkoviště!“ řekl jsem Bree a Sampsonovi.

„Je venku! Utíká! Je to žena!“

Kapitola 68

A SILNÁ ŽENA! Cestou ven úplně rozbila dveře. Co je to za ženskou? Je rozzuřená? Šílená? Spolupracuje s DCMV nebo někým, kdo ho napodobuje? Strčil jsem do dveří a posypaly mě střípky skla. Kde sakra je? Nikde venku jsem ji neviděl.

Těch několik lamp na parkovišti zdaleka nedokázalo rozehnat všechny stíny. V řadě aut přímo proti mně jsem však nespatřil žádné známky života. Nalevo ode mne chodník náhle končil a přecházel v prázdný trávník. Pak jsem uslyšel zařvat motor sportovního auta, které někdo nastartoval po mé pravé ruce. Upřel jsem oči do tmy.

Rozzářily se reflektory jako dvě ohnivé oči a rozjely se přímo na mě. Rychle! Glock jsem držel ještě v ruce a došlo mi, že mám čas jen na jeden výstřel. Stiskl jsem spoušť.

Kulka s třesknutím prorazila přední sklo. Rozjeté auto se řítilo dál. Uskočil jsem, narazil do zdi hotelu a svalil se na asfalt. Bolestivě jsem si narazil rameno a hlavu. Vypálil jsem znovu. Roztříštilo se koncové světlo. Teď už jsem viděl, že je to malé kupé, modrá Mazda Miata. Měl ji jeden můj soused, takže jsem ji poznal podle tvaru a velikosti.

Rychle jedoucí auto vyskočilo na obrubník a vylétlo do ulice. Pak se náhle zastavilo! Na asfaltu zakvílely pneumatiky taxíku, který se jen těsně vyhnul srážce s kupé.

Prchající zbývaly jen centimetry k havárii. A dopadení! Než jsem stačil vstát, byl už modrý sporťák zase v pohybu. S

odznakem v ruce jsem rozrazil dveře taxíku. „Policie!

Potřebuju vaše auto.“ Řidič neviděl nic víc než můj odznak, ale to mu asi stačilo. Okamžitě vyskočil ze sedadla a zvedl ruce nad hlavu. „Vemte si ho!“ Taxík měl šestiválcový motor. To se bude hodit. Vypnul jsem rádio a klimatizaci, abych získal větší výkon.

„Alexi? Kde sakra jsi?“ ozvala se ve sluchátku Bree, sotva slyšitelná přes řev motoru taxíku.

„Pronásleduju podezřelou, aspoň doufám. Na západ po O’Donell Street,“ zavolal jsem. „Řídí tmavomodrou mazdu Miata s marylandskou značkou. Jedno koncové světlo je rozbité. Právě ji hledám. Řidička je velká jako chlap a silná.“

„Třeba je to muž v ženských šatech. Rád hraje různé role.“

„Jo, to je fakt. Ale myslím, že je to opravdu žena.

Musíme ji dostat!“

Kupé se mihlo kolem nájezdu na 1-95 a prolétlo křižovatkou. Jelo víc než stovkou a zrychlovalo.

„Bree, pokračujeme na západ po O’Donell. Slyšíš mě?“

„Ano, slyším. Už jsme taky na cestě. Co ještě potřebuješ?“

„Sakra!“ vykřikl jsem. „Sakra!“

„ Co je?“ zeptala se Bree.

Strhl jsem volant, abych se vyhnul žlutému volkswagenu Brouk, který se pokusil odbočit doleva. Idiot.

„Hodila by se mi siréna. Nebo posily,“ odpověděl jsem Bree.

„Medailon 5C742, jaká je vaše poloha?“ zapraskal náhle vedle mě hlas dispečera taxislužby. „Ozvěte se, slyšíte?“

„Alexi, co se děje?“ chtěla vědět Bree. „Jsi v pořádku?

Alexi?“

Kupé skoro ani nezpomalilo, když objelo kamion UPS a zamířilo do protisměru. Auta uhýbala do stran, jak se sporťák řítil proti nim. Dupl jsem na plyn a vmáčkl se za něj.

„Má značku Maryland 451JZW,“ řekl jsem Bree. „Jsem v pořádku. Aspoň zatím. Pronásledování pokračuje.“

Sešlápl jsem plynový pedál až k podlaze, a podařilo se mi ťuknout mazdu do zadního nárazníku. Sporťák sebou trhl, ale ujížděl dál.

„Bree? Poznamenala sis tu značku? Bree? Bree, kde jsi?“

Nedostal jsem žádnou odpověď. Možná jsem se ocitl mimo dosah vysílačky. V uchu se mi už ozýval jen můj vlastní tep a hukot motoru taxíku.

Kapitola 69

VĚDĚL JSEM, ŽE BY MI SPORŤÁK na dlouhém rovném úseku ujel, ale takovou výhodu tady jeho řidička neměla.

Vlastně bych přísahal, že mě nechala přiblížit. Co se to děje? Je to past? O co tu jde? Jsem snad terč? Něco takového by mohl vymyslet jen Kyle Craig. Je Kyle tady?

Má v tom prsty?

Pak jsem to celé pochopil. Bez varování nebo bliknutí brzdových světel odbočilo kupé doleva do úzké vedlejší ulice, smýklo sebou ze strany na stranu a řítilo se dál jako raketa. Já tu odbočku zcela minul a nepřipadalo v úvahu, že bych se mohl otočit. Rychle se však přiblížila další a já do ní zahnul v naději, že se někde vpředu budu moci vrátit na tu předchozí. Po obou stranách ulice se tyčily vysoké obytné domy, takže jsem neviděl do vedlejšího bloku. Přímo přede mnou tvořila ulice T s další hlavní tepnou. Boston Street, pomyslel jsem si. Věděl jsem, že za ní se rozkládá přístav.

To aspoň trochu snižovalo možnosti a usnadňovalo situaci.

Podaří se mi ji dostat. A bude to největší průlom v celém případu.

Když jsem se přiblížil ke křižovatce, mihlo se kupé kolem a já na rohu slepě dupl na plyn. Teď se ukáže.

Pohybovali jsme se ve dvou pruzích vedoucích stejným směrem. Mazda se obratně proplétala mezi vozidly, předjížděla po obou stranách, ale nemohla mi uklouznout.

Držel jsem se jí jako klíště a pistoli jsem měl připravenou.

Když se řidička pokusila o další překvapivou odbočku doprava, byl jsem na to připravený. Vnější kola taxíku se sotva udržela na asfaltu, ale podařilo se mi zahnout za ní.

Před námi se objevila obytná čtvrť lemovaná stromy.

Zahlédl jsem chodce. Sevřel se mi žaludek. Za tak pěkného večera budou děti ještě venku. Kupé nezpomalilo. Řítilo se dál, dokonce nabíralo rychlost. Nalehl jsem na klakson v naději, že se mi podaří vyhnat lidi z vozovky. Sporťák se mihl kolem několika bloků a já se mohl jen držet za ním.

Když nejsi první, jsi poslední, jak říká Ricky Bobby ve filmu Talladega Nights.

Když se řidička pokusila znovu odbočit, byla jí ulice v té rychlosti moc úzká. Mazda ostře zpomalila, a já už to nestihl. Znovu jsem do ní zezadu narazil, ale tentokrát neúmyslně. Věděl jsem, že jsem taxík zrovna ošklivě pomačkal. Kupé vjelo smykem za roh, vylétlo na chodník a pak na něčí trávník. Ve tmě jsem uslyšel ženský výkřik. Dva lidé uskočili z cesty.

Zúžilo se mi zorné pole a zároveň zbystřily smysly.

Před sebou jsem uviděl hotel Best Western. Co to má

znamenat? Ke všemu jsem ještě udělal obrovský okruh kolem Baltimoru a přístavu. Došlo mi to, až když jsem uviděl dálnici. Řidička přišla na to, jak mi uniknout. A já jí to nesměl dovolit!

Kapitola 70

DO SLUCHÁTKA SE MI VRÁTIL Breein hlas. „Nechte všechny východy zabezpečené. Opakuji. Nechte všechny východy zabezpečené!“ Zjevně měla situaci pod kontrolou.

Přál jsem si, abych mohl říct totéž. „Alexi? Alexi? Slyšíš mě, Alexi?“

„ Bree! Tady jsem!“

„Co se děje? Mluv se mnou. Kde je to tady? Není ti nic?“

Kupé provedlo přesně ten obrat, který jsem očekával, a ujíždělo směrem k 1-95. Byli jsme teď jen blok od hotelu, odkud jsme předtím vyjeli. Celá ta honička byla jen další hra, že?

„Ať je to kdokoli, míří na dálnici! Ta mazda jede k 1-95! Pořád ještě bych ji mohl dostinout.“

„Kde, Alexi? Který nájezd?“

„Přímo u toho zatraceného hotelu!“

Sevřel jsem volant, připravený zabočit na nájezd, ale sporťák prolétl přímo kolem něho! Já ho vteřinu nato následoval.

Co teď?

Skoro ve stejný okamžik se rozsvítila brzdová světla kupé. Uslyšel jsem kvílení pneumatik a uviděl, jak se auto obrátilo téměř o sto osmdesát stupňů. Mihlo se kolem mě a než jsem sám stihl obrátit svůj vůz, bylo už na nájezdu a zrychlovalo. A zmizelo v oblaku prachu.

„Na sever po 1-95!“ křikl jsem na Bree. „Jsem stále za ní! Aspoň zatím.“

Vyjel jsem na dálnici a kus cesty hnal taxík skoro sto šedesátkou. Pak jsem sundal nohu z plynu a uhodil pěstí do sedadla spolujezdce. Na příštím nájezdu jsem to obrátil.

Bree a Sampson na mě čekali před vchodem do hotelu spolu s půltuctem baltimorských policejních aut, jejichž majáky blikaly do tmy. Většina účastníků kongresu byla také venku a vychutnávala si každou vteřinu toho zmatku.

Na parkovišti ke mně přiběhl tlustý motorkář s bílým plnovousem. „Hej, člověče, co se to tady stalo?“

„Zmizte,“ odsekl jsem, aniž bych zastavil. Motorkář se mi znovu postavil do cesty. Na sobě měl snad stoleté tričko Grateful Dead.

„Jen mi povězte –“

Stál jsem těsně před ním a měl jsem velkou chuť někoho praštit. Možná bych to i udělal, kdyby mě Sampson zezadu nechytil. „Hej, hej, hej!“ hulákal, na mě.

Potom k nám doběhla Bree. „Proboha, jsi v pořádku?“

zeptala se. „Alexi?“

„Nic mi není,“ odpověděl jsem a snažil se klidně dýchat. „Poslechněte, ten, koho jsem honil, mohl být DCMV. Byl to jeho další –“

„Nebyl to on,“ zavrtěla Bree hlavou. „A my musíme okamžitě vyrazit.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal jsem se, když jsme unikli před davem a jejich dotěrnými otázkami.

„Volal mi Davies. Někdo byl zavražděný v Národním muzeu letectví a kosmonautiky ve Washingtonu. Ubodaný před očima návštěvníků. Oblafl nás, Alexi. Tentokrát nás pořádně dostal. Tohle tady bylo celé naplánované.“

Třetí část

OBECENSTVO

NASLOUCHÁ

Kapitola 71

NÁRODNÍ MUZEUM letectví a kosmonautiky jsem navštívil už mnohokrát s dětmi, ale takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. Když jsme tam dorazili, byla celá budova zvenčí zlověstně temná, až na prosklené atrium se samoobslužnou restaurací. Uvnitř jsme našli desítky šokovaných lidí sedících u stolků a čekajících, až budou moci jít domů.

Věděl jsem, že jsou to svědkové. Toho večera viděli na vlastní oči hroznou událost. A co hůř, nejméně polovina z nich byly děti, některé jen dva nebo tři roky staré.

Rozrůstající se armáda reportérů a fotografů se tísnila za kordonem přehrazujícím Sedmnáctou ulici u Hirshhornova muzea. Aspoň jsme se těm supům mohli snáze vyhnout.

Sampson, Bree a já jsme vstoupili přímo z Independent Avenue. Gil Cook, jeden z našich detektivů druhého stupně, na nás čekal ve vchodu do restaurace. Rozběhl se k Bree a mával při tom rukou nad hlavou.

„Detektivko Stoneová, ředitel muzea by s vámi rád mluvil dřív, než –“

„Potom,“ odsekla Bree a šla dál. Soustředila se teď jen na práci a nehodlala se nechat rozptylovat. Líbilo se mi, jak

pracovala, jak organizovala práci na místě činu. Gil Cook ji následoval jako štěně vyplísněné za to, že okusovalo třásně ubrusu. „Mám vám vyřídit, že chce jít ven promluvit si s tiskem.“ Bree se zastavila a obrátila k detektivovi.

„Proboha živého! Kde je ten chlap?“

Cook jí ukázal směr a pak srovnal krok se mnou a Sampsonem. Všichni tři jsme prošli expozicí Milníky létání, kde od stropu visela letadla v životní velikosti připomínající hračky pro obry. Bylo to jako ve filmu, vzrušení se stupňovalo s každým krokem, jako by to tak vrah plánoval.

Čím dál víc mi připomínal Kylea Craiga, jeho teatrálnost a krutost. Že by studoval Kyleovy zločiny?

„Oběť se jmenuje Abby Courlevaisová. Dvaatřicet let, běloška, turistka z Francie. A nejhorší je, že byla v pátém nebo šestém měsíci,“ sdělil Cook Sampsonovi a mě.

K vraždě došlo v kinosále Lockeheed Martin s technologí IMAX, kde se přes den promítaly dokumenty tematicky spjaté s muzeem, ale občas večer i hollywoodské trháky. Odehrála se někdy uprostřed mého projevu v Baltimoru. A pak jsem dostal ten vzkaz: Hádejte znova, chytráci. Nejsem psychopat… Uvidíme se ve Washingtonu, kde se to všechno odehrává…

Udělal vše proto, aby nás zesměšnil, a podařilo se mu to. A zdálo se, že vrah přebíjí každý svůj čin dalším. Kdo byla ta žena v Baltimoru? Ta závodnice jako z

Indianopolisu, která mě přinutila k honičce, aby pak zmizela na 1-95?

Těhotná oběť, návštěvnice z cizí země, a „civilizovanější“, upoutá zájem médií novým způsobem; a to zdaleka nebylo všechno. Vrah právě provedl další veřejnou popravu uvnitř národní instituce. Ve světě po 11.

září to znamenalo nový stupeň intenzity naprosto všeho, informování v tisku, veřejné paranoie, tlaku na policii, aby dopadla vraha, než zemře někdo další. Jak dlouho trvalo, než byl dopaden vrah od Green River? A co Zodiak, který byl stále na svobodě? O tom, jak bude DCMV pokračovat dál, se mi nechtělo ani spekulovat. Právě teď jsem se musel podívat na tělo. Vlastně na dvě těla. Matky a dítěte.

Kapitola 72

„K ČERTU S TÍM PARCHANTEM!“ pronesl Sampson hlasem plným vzteku, který jen stěží držel na uzdě. „Ten hajzl! Zatracenej zkurvysyn!“

Jak to s místy vražd bývá, i tohle bylo mimořádně odporné a zneklidňující. Bylo to místo, kam se chodily bavit celé rodiny. Kino IMAX mělo vysoké stěny zdobené jen bodovými světly. Rady sedadel s vysokými opěradly se strmě svažovaly v oblouku sahajícím přes celé hlediště jako v moderním pojetí starého přednáškového sálu, přímo k mrtvole.

Oběť byla zjevně zavražděna na úpatí pět pater vysokého projekčního plátna. To mi přišlo divné, ale tak nám to cestou popsal Gil Cook a nikdo to dosud nezpochybnil. Tušil jsem, že bych to neměl dělat ani já, aspoň prozatím. Tělo té nebohé ženy leželo tváří dolů. Ruce měla spoutané za zády a už z dálky jsem viděl stříbrnou lepící pásku na jejích ústech. Jako v Riverwalku. Také jsem si všiml snubního prstenu na její ruce. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že na pásce v místě rtů jsou tmavé skvrny od prosáklé krve, která nemohla vytéct ven. Nejspíš po

vnitřních zraněních. Šaty paní Courlevaisové byly celé rezavě hnědé. Vrah ji zřejmě bodl… mnohokrát. Vedle zohaveného těla ležel veliký plátěný pytel. Okolo horního otvoru měl kovové kroužky, jímž byla provlečená silná šňůra, kterou se dal batoh stáhnout.

Další dárek od DCMV? Další stopa, která nás nikam nedovede?

Více krvavých skvrn a několik děr po noži mi potvrdilo, co jsem už tušil, že Abby Courlevaisová byla ubodána uvnitř vaku. Surový vrah ji tam pak nechal ležet, mrtvou nebo umírající. Zdravotníci ji vyndali v naději, že se jim ji podaří oživit, ale bylo už příliš pozdě. Když jsem pytel zvedl, abych si ho prohlédl, objevil jsem na jednom boku nápis U. S. POŠTA a dlouhou řadu čísel nastříkaných přes šablonu.

Má to být další navštívenka? Podle všeho ano. Ale co má znamenat? Co nám DCMV říká tentokrát? A spáchal tuhle vraždu on, nebo snad jeho napodobitel?

Svědci už popsali vrahovu modrou uniformu a čepici.

Třeba to DCMV myslel jako vtip, chtěl naznačit, že nám „doručil“ balík. Došel jsem na druhou stranu rovného prostranství, ke dveřím, kterými vstoupil vrah. Odtamtud jsem se snažil představit si sled událostí tak, jak je popsal detektiv Cook. Vrah musel paní Courlavaisovou překvapit, natolik, aby jí mohl spoutat ruce, zalepit ústa a přetáhnout jí plátěný pytel přes hlavu. Vlasy slepené krví naznačovaly

úder tupým předmětem, který však nejspíš nebyl dost silný na to, aby ji omráčil. Pro DCMV a jeho představení bylo lepší, když zůstala při vědomí. A svědkové navíc viděli, jak se vak hýbe, když ho přitáhl do kina.

Vrátil jsem se k ženinu tělu a rozhlédl se po prázdném hledišti. Tohle obecenstvo k němu mělo blíž než ta předchozí, takže musel pracovat rychle. Neměl čas na nějaké proslovy nebo obvyklé nechutné naparování. Tohoto večera se nestihl předvést jako opravdová hvězda. Co bylo tedy tak atraktivního na tomto konkrétním místě, na tomhle obecenstvu, na té Francouzce?

Zdálo se, že dopad byl hlavně vizuální. Vykřikl: „Zvláštní zásilka!“ a šel rovnou na věc, půl tuctu zuřivých máchnutí ostřím tak dlouhým, že ho bylo vidět i z posledních řad.

Pohlédl jsem dolů na paní Courlevaisovou a pak na prázdný vak vedle ní. Náhle mě napadla další možnost. Že by v tom pytli bylo ještě něco jiného? Opatrně jsem vak rozevřel s obavou, co bych tam mohl najít. Konečně se má ruka dotkla plochého kousku plastu. Něco tam rozhodně bylo. Ale co?

Vytáhl jsem ten předmět ven. Co to má znamenat? Šlo o identifikační štítek zaměstnance. Původní fotografie byla přelepená jinou. I jméno bylo změněné. Stálo tam Stanley Chasen. Snímek na štítku se shodoval s předběžným popisem od svědků: běloch něco přes sedmdesát, stříbrné

vlasy, baňatý nos, brýle s rohovinovými obroučkami.

Podsaditý a vysoký.

„Kdo je Stanley Chasen?“ zeptal se Sampson.

„Nejspíš nikdo,“ odpověděl jsem. Pak mi to došlo.

Pochopil jsem, co vrah dělá, začal jsem uvažovat jako on a vůbec se mi ten pocit nelíbil. „Je to výplod fantazie toho zatraceného parchanta. Vymýšlí postavy a pak je hraje, jednu po druhé. A všechny ty postavy v jeho hlavě jsou vrazi.“ A co dál? Chce snad, abychom je dopadli všechny?

Kapitola 73

Z NÁRODNÍHO MUZEA letectví a kosmonautiky jsem se dostal až v pět ráno, a to jsme tam zdaleka nebyli hotovi.

Bree a já jsme pustili Sampsona domů za manželkou a miminkem a pak jsme se vrátili do Baltimoru, kde na nás čekala ještě spousta papírování a situace, které jsme museli přijít na kloub, pokud to vůbec bylo možné.

Cestou jsme mluvili o té ženě, která byla komplicem DCMV v hotelu Best Western, řidičce modrého sporťáku.

Najal ji jen na ten jeden večer? Nebo se podílela na jeho vražedném řádění od začátku? Na to se zatím nedalo odpovědět, ale ten scénář vedl ke spoustě spekulací, z nichž několik souviselo s Kylem Craigem a jeho útěkem z věznice ve Florence.

Když jsme konečně dorazili do Best Westernu, chvilku jsme se s Bree objímali v autě, ale tím to také skončilo, objetím a polibky. Potom nás potřebovali uvnitř. Bylo příliš časně na to, abych zavolal domů, tak jsem to nechal na později, až na dopoledne, jak se později ukázalo. Když jsem konečně vytočil číslo, ozval se mi jen záznamník.

Rozhodl jsem se pro lehký tón, i když jsem se cítil právě

opačně., Ahoj kuřátka, tady táta. Musím ještě chvíli pracovat, ale odpoledne budu doma. Dnes večer bych to viděl na kino. Tedy pokud se mi vás podaří přesvědčit, abyste se ke mně přidali.“ A jestli se udržím vzhůru.

Bree odtrhla unavené oči od nějakých papírů a usmála se na mě. „Ty musíš být už taky utahaný. Jsi dobrý táta, Alexi.“

„Snažím se. Teď jsem hlavně provinilý táta.“

„Ne,“ trvala na svém. ‚ Jsi dobrý táta. Mně můžeš věřit, já měla špatného.“

Nakonec bylo po třetí odpoledne, když jsem se konečně vlekl domů do Páté ulice. Sprcha a něco malého z kuchyně a budu znovu připravený vyrazit. Jen si ještě hodinku nebo dvě zdřímnu.

Když jsem vystupoval z auta, uviděl jsem Jannienin vážný obličej. Stála na přední verandě a dívala se, jak přicházím po chodníku. Tvářila se bezvýrazně a nepohnula se ani nepromluvila, když se naše pohledy setkaly.

„Co se děje?“ zeptal jsem se, když jsem se vyškrábal do schodů. „Něco se stalo, viď?“

„Jo, tati, to se tedy stalo. Damon utekl z domova.“

Trhl jsem sebou. Cože? Třeba jsem byl tak unavený, že jsem Janelle špatně rozuměl.

„Utekl? O čem to mluvíš? Kde je?“

„Odešel z domova před pěti hodinami a nevrátil se.

Nikomu neřekl, kam jde. Ani slovo. Nana z toho šílí.“

Tohle nebylo Damonovi podobné. Ještě nikdy nic takového neudělal.

„Pět hodin? Jannie, co se děje? Uniká mi tady něco?“

Jannie mě probodla pohledem. „Dnes tady byl basketbalový trenér z Cushingu, aby si s tebou promluvil.

Tys tu schůzku propásl. Byl z té přípravky v Massachusetts, kdybys náhodou nevěděl.“

„Já vím, co je Cushing, Janelle,“ řekl jsem.

Vtom vyšla na verandu Nana. Krok za svou babičkou kráčel malý Ali. „Mluvila jsem s jeho kamarády a rodiči, které se mi podařilo sehnat. Nikdo ho neviděl,“ řekla.

Vytáhl jsem mobil. „Zavolám Sampsonovi. Můžeme –“

Nana mě přerušila. „Už jsem s Johnem mluvila.

Prohledává okolí.“

V tom okamžiku mi telefon zavibroval v ruce. Nevěděl jsem, že se mi celé hodiny nemohl nikdo dovolat. Na displeji se objevilo Sampsonovo jméno.

„Johne?“ řekl jsem do mluvítka.

„Alexi, mám Damona.“

Kapitola 74

„KDE JE? KDE JSI TY?“ zeptal jsem se s neblahým tušením. Kyle Craig vyhrožoval mé rodině. I DCMV tvrdil, že nás sleduje.

„Jsme ve škole Sojourney Truthové. Day se prošel po městě a pak přišel sem, hodit si pár košů. Dali jsme řeč a už je připravený jít domů. Za chvilku budeme u vás.“

„Ne. Přijedu za vámi,“ řekl jsem, aniž bych přesně věděl proč. Měl jsem jen pocit, že by to tak mělo být, že bych já měl přijít za Damonem, a ne on za mnou.

„Můžu jet s tebou, tati?“ Ali na mě upřel své zvědavé hnědé oči vždy připravené na další dobrodružství a natáhl ruce.

„Tentokrát ne, drobku. Brzo se vrátím.“

„To říkáš vždycky.“

„Říkám. A taky se vždycky vracím.“ Dříve či později.

Ke škole, kam chodili Damon i Jannie a bude chodit i Ali, jsem dorazil dřív, než jsem si to stačil uvědomit. Day se Sampsonem hráli jeden na jednoho a bušili míčem o popraskaný beton školního hřiště. Damon měl na sobě stále khaki kalhoty a hezkou modrou košili, kterou si zřejmě

oblékl na schůzku s trenérem z přípravky. Ze zadní kapsy mu visela červenočerná kravata. Když jsem došel ke kurtu, zrovna hladce skóroval nad Sampsonem.

Zahákl jsem prsty do drátěného pletiva. „Moc pěkný hod,“ řekl jsem. „I když jsi vlastně musel obehrát starého chlapa, abys ten koš dal.“

Damon se tvářil zarputile a ani se nepodíval mým směrem. Sampson se sklonil a padl na kolena. Z obličeje mu kapal pot, a nejen proto, že bylo ke třiceti stupňům. Damon byl dobrý, čím dál lepší. Větší, lepší a mnohem rychlejší než dřív. Došlo mi, že jsem ho už dlouho neviděl hrát.

„Vystřídám tě,“ zavolal jsem na Sampsona.

Zvedl ukazováček, jako by říkal Mám dost.

„To je dobrý. Hra skončila,“ prohlásil Damon. Prošel brankou blízko mého auta a já ho chytil za paži. Potřeboval jsem, aby se na mě podíval, což udělal. Dýky. Ostré, které se zabodávají hluboko.

„Damone, je mi líto, co se dneska stalo. Nemohl jsem nic dělat.“

„Jestli jste vy dva v pohodě, pojedu,“ řekl Sampson.

Cestou poplácal Damona po zádech. Ten velký chlap dobře věděl, kdy se zdržet a kdy se vytratit.

„Posadíme se.“ Ukázal jsem na kamenné schody před školou. Damon neochotně usedl vedle mě. Poznal jsem, že je naštvaný, ale možná byl také zmatený. K takovéhle

roztržce mezi námi snad ještě nedošlo. Damon byl hodný kluk, vlastně skvělý, a já na něj byl většinou velmi hrdý.

„Chceš začít?“ zeptal jsem se.

„Dobře. Kde jsi sakra byl?“

„Aha,“ řekl jsem. Vyrazil jsem mu míč z ruky a položil ho na schod. „Takhle se mnou v žádném případě mluvit nebudeš, Dayi. Probereme to, ale slušně.“

Nasadil jsem nesmlouvavý výraz; Day se nikdy nedozví, jak moc mě bolelo to, co mi řekl. Nejspíš si to se mnou chtěl vyřídit. Chápal jsem to, ale stejně…

„Promiň,“ zamumlal a znělo to zpola upřímně.

„Damone, kvůli tomuhle případu jsem se celou minulou noc a dnešní odpoledne doslova nezastavil. Vůbec jsem nespal, a zemřel další člověk. Není to nic, s čím by sis měl dělat starosti, ale stalo se to. Po Washingtonu umírají lidé a mým úkolem je to zastavit. Je mi to líto, ale myslím, že s tímhle problémem se musíme nějak vyrovnat oba.“

„Bylo to pro mě důležitý. Stejně jako je pro tebe důležitá tvoje práce,“ řekl Damon.

„To já vím. A udělám cokoli, abych to napravil. Když budeme muset jet na další schůzku do Cushingu, uděláme to. Dobře?“

Bylo toho tolik, co jsem mu chtěl povědět, počínaje skutečností, že pro mě není nic důležitějšího než jeho štěstí, i když to tak někdy zrovna nevypadá. Ale nechal jsem si to

pro sebe. Jen bych komplikoval situaci. Damon se díval do země, dlaň položenou na míči.

Konečně zvedl hlavu. „Dobře. To by bylo fajn.“

Společně jsme vstali a došli k autu. Když jsme nastupovali, řekl jsem to poslední, o čem jsem se musel zmínit. „Damone? Co se týká toho, jak jsi utekl, aniž bys o sobě dal vědět, a vyděsil jsi babičku…“

„Jo, je mi to líto.“

„To mě taky. Protože máš zaracha.“

„To je mi jasný,“ utrousil Damon a nasedl do auta.

Ještě než jsme se vrátili domů, řekl jsem mu: „Na domácí vězení zapomeň. Jenom se omluv babičce.“

Kapitola 75

TOHLE BYLA STOPA , kterou poldové tolik potřebovali, kousíček nefalšované reality, který nikdy nepochopí. A jestli ano, tak co? On už bude stejně mrtvý, ne?

DCMV použil telefonní budku ve Virginii, aby si odbyl stejný telefonní hovor jako každou neděli. Teď, když z něho byl úspěšný profesionální zločinec, nemělo cenu zbytečně riskovat s mobilním telefonem, zvlášť u tohoto čísla, které nějaký polda s dostatečnou inteligencí, nebo prostě jen štěstím, možná nakonec vysleduje, i když i o tom se dalo pochybovat. Existuje vůbec někdo takový jako inteligentní policajt?

Uslyšel známý hlas, ze kterého pokaždé skřípal zuby.

„V Meadow Grove je krásný den. Kam vás mám přepojit?“

„Do pokoje šedesát dva, prosím.“

„Žádný problém.“

Na lince to cvaklo a znovu se ozvalo vyzvánění. Ale jen jednou, volaný to hned zvedl. „Haló, kdo je to?“

„Ahoj mami. Hádej.“

„Proboha. Nemůžu uvěřit, že jsi to ty. Odkud voláš? Jsi pořád v Kalifornii?“

Takhle rozhovor začínal pokaždé, když jí volal. Svým způsobem to ulehčovalo situaci, činilo ji pro oba pohodlnější, zcela nezávaznou.

„Přesně tak. Vlastně zrovna stojím na rohu Hollywood Boulevard a Vine Street.“

„Vsadím se, že je tam krásně. To počasí, filmové hvězdy, Tichý oceán…“

„Je tu jako v ráji. Brzy tě sem vezmu letadlem. Jak se ti vede? Máš všechno, co potřebuješ?“

Ztišila hlas v šepot. „Znáš tu barevnou holku, co mi chodí uklízet? Myslím, že mi krade šperky.“

„Hm.“ Nebylo to moc pravděpodobné. Poslední matčiny šperky už dávno prodal. Peníze, které získal, pomohly odstartovat jeho hereckou kariéru a nějakou dobu ji udržet v chodu.

„Ale o mě se nestarej. Pověz mi o sobě. Úplně všechno.

Moc ráda si s tebou povídám. Tvůj bratr a sestra mi skoro nikdy nezavolají.“

Její přízvuk mu silně lezl na nervy, i kdyby jen proto, že jemu samotnému trvalo léta, než se ho zbavil. Na rozdíl od svých rodičů se vždycky chtěl vyšvihnout nad své skromné začátky. A teď byl na samém vrcholu, i když ne jako on sám, ale jako unikátní výtvor.

„No, už jsem ti povídal o tom velkém filmu, co se chystá? Lidi se na něj jen poženou. Aspoň ve studiu Paramount Pictures si to všichni myslí.“

Ve sluchátku uslyšel, jak zalapala po dechu. „No to je úžasné!“

„Přesně tak, mami. Hraju tam já, Tom Hanks, Angelina Jolie –“

„Ach, tu zbožňuju. Jaká je ve skutečnosti? Milá nebo nafoukaná?“

„Je vlastně docela prima. Miluje svoje děti, mami.

Ukázal jsem jí tvou fotku a vyprávěl o tobě. Vlastně to byla ona, kdo mi připomněl, abych ti zavolal.“

„No páni! Neděláš si legraci? Úplně mi z toho naskakuje husí kůže. Angelina Jolie! A ještě Tom Hanks.

Věděla jsem, že to dokážeš. Jsi tak odhodlaný.“

Tahle role byla až moc snadná a zahrát ji do telefonu bylo to nejmenší, co mohl udělat, nebo možná to jediné.

Neměl v úmyslu svou matku ještě někdy navštívit. Ne jako to udělal nedávno Kyle Craig v Coloradu.

„Nemůžu se dočkat, až to povím tvému otci. Víš, že bude mít brzo narozeniny, viď?“

Šílenství se v téhle rodině opravdu dědí, co? Pamatovala si manželovy narozeniny, ale ne fakt, že se asi před dvaceti lety střelil do obličeje. Ten rozhovor ho začínal deprimovat.

Bylo načase jít.

„Poslechni, musím být za chvíli na place, takže se budu muset zatím rozloučit.

„Jistě, drahoušku, to chápu. Ráda jsem tě slyšela. Ať se ti tvoje práce stále daří.“

Musel se tomu zasmát. „Ano, mami. Budu se snažit. Já jim ještě ukážu.“

Kapitola 76

VE ČTVRTEK KOLEM POLEDNE mi zavolala Bree a to, co mi řekla, nebylo přesně to, co jsem chtěl slyšet, dokonce ani na baseballovém hřišti. „Alexi, nezlob se na mě, ale tenhle víkend opravdu nebudu mít čas. Musím pracovat v kuse. Omlouvám se. Je mi to moc líto.“

Původně jsme doufali, že se nám podaří pokračovat v našem přerušeném výletu pod stan, ale měla samozřejmě pravdu. Nemohli jsem si vybrat horší dobu, vzhledem k řádění DCMV. Navíc byl znovu na svobodě Kyle Craig a nikdo netušil, kde by se mohl vyskytovat.

„Co kdybych ti to vynahradila dnes večer u skleničky?“

zeptala se. „Řekněme v devět v hotelu Sheraton Suites ve Starém městě? Víš, kde to je? Pamatuješ?“

„Samozřejmě že vím a přijdu tam. Sheraton Suites, devět večer.“

Tou dobou už byli všichni trochu frustrovaní, ale my dva zvlášť. Pracovali jsme na DCMV usilovněji než kdy předtím, ale neměli jsme nic víc než hromadu nezodpovězených otázek a několik mimořádně odporných vražd. Jak zvládl tu scénu v Baltimoru a zároveň vraždu v

muzeu? Kdo byla ta záhadná žena, která mu v Baltimoru pomohla? Co měla znamenat ta čísla na boku poštovního vaku? A co se stane, pokud se znovu pokusí trumfnout sám sebe? Tahle otázka visela nad našimi hlavami jako těžké závaží, které se mělo každým okamžikem utrhnout, a „pokud“ jsme mohli nejspíš rovnou nahradit „až“.

Hotel Sheraton Suites v Alexandrii měl být pro mě a Bree milým výletem do vzpomínek. Jednou jsme tam spolu prožili mimořádný večer. Sheraton se nachází přímo uprostřed oblasti historického Starého města, kousek od nábřeží Potomaku. Bylo to skvělé místo, kde zakončit den, a já se nemohl dočkat, až Bree uvidím.

Krátce před devátou jsem se posadil v hotelovém baru U ploutve a kopyta a objednal si točené pivo. Barman, podsaditý, přátelský mladík s hustým knírem, si mě prohlédl. „Nejste vy Alex?“

Srdce mi vyskočilo do krku. Cizí lidé málokdy přinášejí poldům dobré zprávy. „To ano,“ přitakal jsem.

„Něco tu pro vás mám.“

Podal mi obálku s logem hotelu. Poznal jsem Breein rukopis a otevřel dopis u baru. Přečetl jsem si: Alexi, změna plánu. B.

V obálce jsem našel klíč od hotelového pokoje.

„Přeji příjemnou noc, Alexi,“ popřál mi barman s úsměvem, který naznačoval, že mu Bree předala obálku osobně. „Jsem si docela jistý, že taková bude.“

Kapitola 77

VYJEL JSEM VÝTAHEM do druhého poschodí hotelu Sheraton Suites a zaklepal na dveře 2B. Všechno tam bylo přesně tak, jak jsem si to pamatoval. Ve vzduchu visela příjemná vůně. Když mi ale Bree otevřela v džínách a blůze, trochu mě to překvapilo. Vlastně jsem čekal méně.

„Doufám, že ti nevadí spontánnost,“ řekla a podala mi sklenici červeného. Mělo kořeněnou vůni, že by zinfandel?

Bylo mi ale celkem jedno, co je to za víno. Začal jsem Bree líbat a hned jsem jí vyhrnul na zádech blůzu. Náhle mě pevně objala pažemi. Uslyšel jsem, jak se za námi zabouchly dveře, a zůstali jsme obklopeni měkkými modrými a smetanovými odstíny hotelového apartmá.

Dobrý nápad. Ať zůstane celý svět za dveřmi, co nejdéle to půjde.

Závěsy už byly zatažené a postel rozesílaná, vše jak má být. „Ta postel vypadá lákavě. Taky se v ní dobře spí, pokud si dobře vzpomínám.“

„Svlékni se,“ řekla s úsměvem. „A na spaní ani nemysli, Alexi.“

Pohlédl jsem na ni přes okraj sklenice s vínem. „Ty snad spěcháš, nebo co?“

„Vůbec ne.“

Bree se usadila v pohodlném křesle, aby se dívala. Oči jí zářily. „Můžeš si dát načas, jestli chceš. Jenom si něco svlékni, Alexi. Já vůbec nespěchám.“

Tak jsem udělal, co chtěla. Postupoval jsem stylem jeden knoflík, jeden polibek, kalhoty, dva polibky, a tak dále.

Pak Bree vstala. Přistoupila ke mně a objala mě.

„Nevykládej si to špatně, já pořád nespěchám.“ Nakonec jsme se svalili na postel, která byla rozhodně pohodlná.

„A co ty?“ zeptal jsem se jí. Ona si zatím nesvlékla vůbec nic.

„Jen se neboj, já tě nakonec doženu. Nebo snad ty z nějakého důvodu pospícháš?“

Bree se natáhla přese mně a otevřela zásuvku nočního stolku. Co si tam dala?

Vytáhla to poslední, co bych čekal: dva kusy provazu.

Hm, zajímavý vývoj. Srdce se mi rozbušilo rychleji.

„Ty jsou pro tebe, nebo pro mě?“ zeptal jsem se.

„Řekněme že pro nás oba.“

Já Bree důvěřuji, že? Bez pochybností, bez podezření?

No, pár otázek se možná vynořilo. Několika pohyby mi připoutala levou ruku pevně, ale ne nepohodlně, k posteli.

Pak mě políbila. Byl to uklidňující polibek na rty následovaný dalším, pevnějším. Opravdu Bree dobře znám?

„Oteplilo se tady nebo se mi to jenom zdá?“ zeptal jsem se.

„Doufám, že se rozehříváš ty,“ řekla Bree.

Potom mi přivázala k posteli pravou ruku. Bree se v uzlech vyznala.

„Tak proto ses dala k policii?“ zeptal jsem se. „Ráda ovládáte lidi, detektivko Stoneová?“

„Možná, doktore Crossi. To brzo zjistíme. Vypadáte moc chutně.“

„Teď ty,“ řekl jsem. „Svléknout.“

Flirtovala se mnou svýma kaštanovýma očima a musím říct, že jsem si to začal užívat, ať už to bylo cokoli. „Řekni prosím.“

„Prosím. Ale můžeme si trochu pospíšit?“

„Takže ty přece jen spěcháš?“

„Teď trochu ano.“

„Takže trochu? Nevím, jestli trochu je teď to správné slovo. To, co chci já, chci hodně.“

Nejdřív šla dolů Breeina blůza, pomalu, pak džíny…

až nakonec zbyla jen pastelově modrá krajková podprsenka naplněná až po okraj a stejné kalhotky, které jsem ještě neviděl. Prádlo dokonale ladilo s výzdobou apartmá. Pokusil jsem se k Bree natáhnout, ale provazy mě zadržely.

„Pojď sem, Bree. Polib mě,“ řekl jsem. „Prosím, polib mě. Jenom jednu pusu.“

„Jenom pusu? A tomu mám věřit?“

Nakonec mě opravdu políbila, ale až poté, co mě chvíli celého ochutnávala. Kroutil jsem se a objímal ji nohama.

Nic víc jsem dělat nemohl. Hrozně rád bych se volně pohyboval, ale zároveň mi nijak nevadilo, že nemohu. Měl jsem na detektivku Bree Stoneovou hroznou chuť a začínal jsem mít hodně naspěch.

„No, no, no,“ řekla s úsměvem. „Funguje to mnohem líp, než jsem čekala. Měli bychom sem chodit častěji.“

„Souhlasím. Co třeba každý večer?“

Konečně si na mě lehla. Breeiny rty byly jen kousek od mých, její ňadra mě hřála na hrudi, její oči byly takhle zblízka překrásné.

„Chceš, abych ti odvázala ty ošklivé provazy?“ zeptala se.

Udýchaně jsem přikývl. „Ano.“

„Ano co?“ Nehty mi jemně přejížděla po hrudníku, pak po nohou a potom mezi nohama. Roztřásl jsem se při tom doteku, nemohl jsem tomu zabránit.

„Ano prosím! Takže ti jde o nadvládu?“ zeptal jsem se znovu.

„Ne, doktore Crossi. Jde mi o důvěru. Důvěřujete mi?“

„Měl bych?“

„Neodpovídej na otázku otázkou.“

„Jo, důvěřuju ti. Ale je to moudré?“

„Velice moudré. Je to podmínka, abychom mohli zůstat spolu.“

Zasmál jsem se. „Chci, abychom byli spolu. A hned teď.“

„Opravdu?“

„Koukám, že tě baví mučení.“

„Přesně tak.“

Potom se Bree konečně natáhla přese mně, dvakrát rychle zatáhla za provazy a uvolnila mi ruce. Její zručnost při zacházení s lany by na mě udělala dojem, ale v té chvíli jsem se soustředil na něco jiného. Překulil jsem Bree na záda, políbil ji a pak do ní vnikl. Hluboko, hodně hluboko.

„Nespěchej,“ zašeptala. „Ať nám to vydrží.“ Později mi došlo, že přesně to si Bree celou dobu přála. Aby nám to vydrželo. Vychutnávali jsme si situaci, v níž se nemohlo stát nic zlého. Noc daleko od všeho šílenství. Možná jsme byli dokonce připravení na všechno, co přijde. A nebo třeba vůbec ne. V tom okamžiku na tom však nezáleželo.

„Mají tady bezdrátové vysokorychlostní připojení.

Veškeré pohodlí, jaké bychom si mohli přát. Neměli bychom zjistit, co se děje ve světě?“ zeptala se Bree po prvním milování.

„To bychom rozhodně… neměli!“

Kapitola 78

ČASNĚ RÁNO NÁSLEDUJÍCÍHO DNE prošel velký Kyle Craig branami Chicagské univerzity. Byl oblečený tak, jak by se podle jeho mínění oblékl vysokoškolský profesor na výuku: v khaki kalhotách a mokasínech, modré džínové košili, šedé pletené vestě a pletené kravatě. Craigovi ten převlek připadal zábavný stejně jako samotná představa, že by on měl vzdělávat mladou generaci. Aspoň pobavil sám sebe, když nikoho jiného.

Měl prostudované webové stránky školy, takže šel přímo do velké Regensteinovy knihovny. Vzal si několik odborných publikací a za pár minut už usedl v čítárně vedle jedné z fakult, aby poslal další vzkaz pro DCMV.

Tentokrát se rozhodl, že bude opatrnější a ukryje zprávu ve fotografii. Stenografii se naučil ve vězení, když plánoval svou budoucnost.

Setkáme se znovu, drahý příteli. Doufám, že se brzy ocitnu ve Vašich končinách. Bude to pro mne příjemný výlet do vzpomínek. Kromě toho budu moci obdivovat Vaši práci z větší blízkosti. Koneckonců vytváříte dějiny, stejně jako já. Všechno vychází skvěle. Když se se mnou budete chtít

setkat osobně, najdete mě na místě označeném křížkem druhou sobotu ode dneška o půlnoci. Pokud tam nedorazíte, pochopím to. Jste přece pilný jako včelka. A velice nadaný umělec. Stojím v úžasu nad Vaším dílem a těším se na Vaši další hru.

Kyle Craig si po sobě přečetl, co napsal, a klikl na „odeslat“. Zašeptal si pro sebe: „Jestli nepochopí ‚místo označené křížkem‘, nezaslouží si setkat se se mnou tváří v tvář.“

Kapitola 79

CESTOU ZPÁTKY DO SVÉHO HOTELU, který byl kousek od Michigan Avenue, vystřídal Kyle tři taxíky. Byl nadšený, že je jako svobodný člověk v Chicagu, které bylo vždy jeho oblíbeným městem, o tolik čistším a veselejším než New York či Los Angeles, nebo dokonce Washington.

Svoboda je úžasná věc, říkal si za jízdy po rušné Michigan Avenue ve třetím a posledním taxíku. Hlavně po letech strávených v té betonové vězeňské díře ve Florence.

Pobyt ve vězení byl krutý a neobvyklý trest jako mnohaleté dušení, pomalé a bolestivé, končící smrtí. Věznice s maximální ostrahou vymačkávala z vězňů život, jako by byla živý organismus.

Ale teď byl venku. Měl na práci důležité věci, z nichž se na neposledním místě nacházelo provedení vzrušujícího plánu pomsty každému, kdo mu v minulosti nějak uškodil.

Každému! Pomsta, ubližování a někdy i mučení lidí, kteří ho urazili, byla pro něho vždy zásadní věcí a to se rozhodně nezměnilo. Bylo mu jasné, že bude trvat celá léta, než se mu ten plán podaří završit. Bylo to koneckonců jeho mistrovské dílo.

Chvilku uvažoval o DCMV. Kyle na toho vraha padl, když byl ještě u FBI. Byl to herec ze západního pobřeží, který dostával menší role a občas spáchal nějakou tu vraždu.

Kyle mu prokázal vraždy v Sakramentu, Seattlu a Los Angeles. Dvakrát ho kontaktoval e-mailem. Ale byl sám dopaden, což bylo něco, co ani v nejmenším neočekával.

Ironií osudu až ve vězení zjistil, kolik má fanoušků… a napodobitelů. Vlastně to dávalo smysl. Když seděl v cele, všichni věděli, kde mohou Génia kontaktovat, a několik chytřejších přišlo na to, jak to udělat.

Ale dost minulosti, je tak nudná. Jen se podívejte na ty zombie v Midwayi! pomyslel si při pohledu z jedoucího taxíku. Přál si, aby mohl zabít i několik z nich, ale bohužel měl už program, i když si ho udělal sám. V hotelu mu nikdo nevěnoval sebemenší pozornost. Nesetkal se s projevy úcty ani neúcty, což bylo dobře. Ne snad? Vlasy měl ostříhané na ježka a obvykle nosil jednu z masek, které měl uložené v kufru. Došel ke svému pokoji, cestou přemýšlel o DCMV a o tom, co pro něho naplánoval, zasunul klíč do zámku a uslyšel někoho uvnitř.

Co je to? Návštěva? Pověsil přece na dveře cedulku NERUŠIT. Vytáhl pistoli, malou berettu, kterou snadno ukryl pod volným oblečením. Ano, někdo tam rozhodně je.

Zajímavý vývoj. Kdo to je? Ne, to bylo vyloučené. DCMV?

Tady v Chicagu? O tom pochyboval. Policie? To bylo pravděpodobnější.

Zašel za roh a uviděl pokojskou, mladou černošku.

Poslouchala i-Pod a nevěděla o světě. Kdo jí to mohl mít za zlé? Nevypadala špatně. Byla prsatá, měla dlouhé, štíhlé nohy a bosa luxovala koberec. Měla hladkou pleť a vlasy stažené do ohonu. Bože, jak mu tohle chybělo, toužil po tom každý den ve vězení, několikrát denně.

„Promiňte,“ utrousila, když ho tam viděla stát. Pistoli měl schovanou za zády. Nemělo smysl vyděsit tu chudinku k smrti.

„Nic se nestalo. Klidně to dodělejte,“ řekl a zastrčil zbraň do pouzdra pod vestou. Místo ní vytáhl sekáček na led. Pevně ho sevřel v ruce.

„Moc vám to sluší, když takhle pracujete. Omlouvám se, jestli jsem se vás tím dotkl. V poslední době zapomínám na dobré způsoby.“

Dívka zakoktala, aniž by na něho pohlédla: „J-já se vrátím.“

„Ne,“ řekl Kyle. „Nevrátíte. Posmrtný život neexistuje.“

Pak zašeptal: „Na mou počest,“ a bodl pokojskou do hrudi, jednou, dvakrát, pro symetrii, pro umělecký dojem, pro radost. A pomyslel si: Připomíná mi jednu z přítelkyň Alexe Crosse. A bodl ji znovu. Dokonce nechal v pokoji jednu malou stopu, než odešel, figurku slavného psance Jesseho Jamese.

Jesse James! Pochopí tohle někdo? Někdo příčetný?

Kapitola 80

NANA TVRDÍ, že dobré, pozitivní věci přicházejí po dvou a po třech, i když si nevzpomínám, jestli se mi to někdy opravdu stalo. V poslední době se jen zřídka objevila třeba i jediná v řadě.

Dopoledne jsem si promluvil s redaktorkou Tess Olsenové z jednoho newyorského nakladatelství a se spisovatelčinou osobní asistentkou z Marylandu a podařilo se mi získat kopii náčrtu knihy, kterou chtěla Olsenová napsat o Kyleu Craigovi. Z celého třicetistránkového nástinu mě zvlášť zaujalo několik řádků.

Olsenová napsala:

Je důležité, abych získala Craigovu důvěru, aby uvěřil, že napíšu lichotivou knihu detailně popisující jeho lstivost a genialitu.

Po několika setkáních ve věznici jsem dospěla k závěru, že to dokážu. Kyle Craig si mě oblíbil.

Myslím, že už jsem poznala jeho zločineckou mysl.

Dle mého názoru Kyle Craig věří, že jednoho dne z vězení unikne. Dělá si plány do budoucnosti. Zašel

dokonce tak daleko, že mi tvrdil, že je nevinný. Je to vůbec možné?

Kyle Craig zjevně oklamal ještě někoho jiného… a co pak? Zařídil její vraždu? Nebo ji vrah ve Washingtonu zabil na Craigovu počest? Bylo to možné?

Ať už to bylo jakkoli, nějaká souvislost tam existovala a byla to jedna z mála stop, která nás mohla přivést k dopadení DCMV. A vlastně i Kylea Craiga.

Druhá pozitivní věc se stala, když jsem si znovu procházel všechno, co jsme k případu zatím měli. Náhle mi do skládačky zapadl další dílek související s tím, co jsme již dříve zjistili o Tess Olsenové. To přání od Hallmarku, konečně jsem to pochopil! Došlo mi, že firma Hallmark má ústředí v Kansas City, KC.

KC, Kyle Craig.

Rychle se tím objasnilo několik dalších stop. Kopie sošky Zvěda nalezená v bytě ženy zavražděné v Iowa City.

Kyle Craig byl z té vraždy podezřelý. Zvěd byla slavná socha nacházející se v Kansas City. Lahvička grilovací omáčky Arthur Bryanťs zanechaná v kuchyni jeho matky.

Arthur Bryanťs byla proslulá restaurace v KC. Konečně se nám podařil alespoň nějaký průlom, i když to byly stopy, které vrah chtěl, abychom našli.

Proč to udělal? Chtěl dokázat, ze je vážný protivník?

Nebo zjistit, že jsem dostatečně schopný, abych ho mohl pronásledovat? Byl jsem tak schopný?

Kapitola 81

O DALŠÍM TAHU DCMV jsme se dozvěděli ani ne o tři dny později. Poté co jsem odbyl své dopolední pacienty, včetně veterána Anthonyho Demaa, který se vrátil a předvedl během sezení menší zhroucení, jsem se připojil k Bree v Dalyho budově. Můj stůl na policejním ústředí přetékal materiály souvisejícími s případem DCMV, z nichž se většina bohužel týkala nikam nevedoucích stop. Toho dne jsme měli v plánu ty věci přebrat a uložit vše nepotřebné v archivu, abychom mohli soustředit své úsilí tam, kde mohlo být ku prospěchu. To se však nestalo.

Telefon na mém stole zazvonil kolem půl třetí. Zvedl jsem ho a okamžitě poznal hlas volajícího.

„Detektiv Cross? Jsem Jeanne Phillipsová z Postu. Ráda bych věděla, jestli jste viděl poslední e-mail a byl ochotný ho komentovat.“

„Nevím, o jakém e-mailu mluvíte, Jeanne,“ řekl jsem.

Jeanne mi v minulosti několikrát poskytla užitečné informace, což byl důvod, proč jsem s ní zůstával v kontaktu.

„Věřte mi, že vás bude zajímat. Co kdybych zůstala na lince, dokud se nepodíváte do pošty?“

Náhle jsem si uvědomil, že ať to bude cokoli, nechci mít na uchu reportérku z Washington Postu, až to zjistím.

„Zavolám vám zpátky,“ slíbil jsem jí.

Okamžik nato jsem utrpěl další šok. Byla to zpráva od DCMV, kterou poslal mě, Bree a zřejmě i do všech novinových redakcí a televizních i rozhlasových stanic v D.

C. Potvrdil jeho pravost svým typickým způsobem, fotografií své poslední navštívenky vloženou přímo do textu.

Byla to identifikační karta poštovního zaměstnance z Národního muzea letectví a kosmonautiky, kterou jsme dosud před tiskem tajili. Vzkaz byl napsán povědomě posměšným tónem.

Detektivové!

Myslí si ještě někdo kromě mě, že nevěnujete tomuto případu takovou pozornost, jakou si zaslouží? Jestli dobře počítám, skóre je zatím DCMV šest, policie nula. Přesně tak, řekl jsem šest. Nebo možná pět a půl, protože tahle oběť není ještě tak úplně mrtvá.

Dal jsem si tu práci a našel toho zatraceného napodobitele bez pomoci kohokoli z vás. Nebylo to těžké, chtělo to jen trochu se zamyslet. Víc než jste se zamysleli vy, nejspíš i víc, než jste schopni.

Ale něco pro vás udělám. Za hodinu dostanete další zprávu, s adresou. Na ní najdete svého pachatele, a pokud budete mít štěstí, bude ještě naživu. Ještě jsem se nerozhodl.

Je to jenom na mě. Mrtvý nebo živý? Mrtvý nebo živý? To se uvidí.

Už chápete, proč se mě veřejnost tolik bojí? Jsem lepší než vy a lidé to vědí. To je váš problém. Já budu stále váš problém. Znovu a znovu. Ještě celá léta, protože mám chuť v tom plánu pokračovat dlouhodobě. Vy můžete dělat, co nejlépe umíte. Sedět na zadcích a čekat, co se stane příště.

A zatím…

Žijte blaze, troubové.

Kapitola 82

BREE DOHLÉDLA NA TO, aby byla uvedena v pohotovost všechna volná hlídková auta v celém městě. Já zavolal Sampsonovi a řekl mu, aby si nechal volnou linku. Vytočil jsem Kitze, abych zjistil, zda by nemohl ten e-mail vystopovat, ale dostal jsem jen hlasovou schránku, stejně jako v případě jeho asistenta. Vyřídil jsem telefonáty od superintendanta Daviese z kanceláře velitele a dále vzkazy od starosty a od Nany. Vzkaz od DCMV byl už dávno v éteru. Nebylo divu, doručil ho až pod nos všem, které mohl zajímat.

Z recepce nám dali vědět, že na nás na ulici čeká rozrůstající se armáda reportérů. Měl jsem pocit, že se nic neodehrává, jak bychom si přáli, a bylo mi jasné, že se to hned tak nezmění. Nakonec jsme s Bree přestali úplně zvedat telefony. Zavřeli jsme se v kanceláři a čekali, přesně jak si ten parchant přál. Veškerou energii jsme věnovali tomu nejnovějšímu e-mailu, zkoumali ho ze všech úhlů a pátrali po skrytých významech, nějakých náznacích duševního rozpoložení, prostě po čemkoli, co by nám zabránilo vydat se špatným směrem.

Modus operandi byl v zásadě stejný. Všechny jeho projevy na síti byly jen dalším přestrojením, elektronickým, ale byly produktem téže narcistické mysli. Šlo o hluboce narušenou osobu, ale to neznamenalo, že se při tom dobře nebaví. Bylo nám jasné, že máme co do činění s metodickým a chytrým člověkem.

Hodiny ukázaly půl čtvrté… a nic. Pak čtyři hodiny.

Potom pět. Zjevně si s námi pohrával, nepokrytě nám dával najevo, že tady velí on. Bree a já jsme pomalu přestávali věřit, že ještě vůbec nějaký e-mail přijde.

Dorazil o půl šesté. Zpráva, na kterou jsme čekali, se skládala z osmi slov. Žádné zbytečné rozepisování.

Southeast, roh 19. ulice a Independence Avenue. Hned.

Kapitola 83

NEPAMATOVAL JSEM si, že bych měl někdy předtím sevřený žaludek tak pevně jako teď. DCMV byl sám o sobě dost velký oříšek, ale teď se k tomu přidal ještě Kyle Craig a já nemohl přijít na to, kam tenhle rychlík může mířit.

Rozhodně to nebylo nikam, kam bych chtěl jet já.

Jízda na křižovatku Devatenácté ulice a Independent Avenue byla noční můra pro paparazzi podobná té, která stála život princeznu Dianu a Dodiho AI Fayeda v temném strašidelném tunelu v Paříži. Vzali jsme to napříč městem směrem na Southeast, sirény kvílely a celou cestu nás provázela neuvěřitelná karavana. Byli jsme jako krysaři následovaní průvodem hlodavců, kteří nechtěli nic jiného než pořídit co nejvíc fotek, které by otiskl National Enquirer. Každopádně jim v tu chvíli nehrozilo, že bychom zastavili a začali je pokutovat za porušení dopravních předpisů. Když jsme dorazili na místo, bylo tam už šest jednotek metropolitní policie, které uzavřely křižovatku pro pěší i automobilový provoz.

Ale co tam na nás vlastně čekalo? Co se tam stalo?

Na první pohled nebylo nic patrné. Čtvrť byla napůl obytná a napůl průmyslová. Ze severozápadního rohu se po Devatenácté i Independent táhly řady zrekonstruovaných řadových domů. Vzpomněl jsem si, že jsem o nich četl v novinách, o jejich pestrých barvách a neobvyklých tvarech.

Byl to další detail ve vizuálním dramatu, na které si náš vrah potrpěl. Ten parchant točí film, co? Všechno to natáčí ve své hlavě.

Na jedné straně stála přes ulici nová škola svaté Coletty a na druhé budova zbrojnice Národní gardy. Čekalo nás prohledávání obrovské oblasti, gigantické kupy sena s něčí mrtvolou místo jehly. Nebo při troše štěstí tentokrát se živou obětí. Existovala taková možnost? Třeba si DCMV přeje změnit postup.

Dorazila další policejní auta, více než tucet, a pak jsem je přestal počítat. Pomyslel jsem si, kdy se tam asi dostane Kitz a jeho lidé. Potřebovali jsme tu techniky od FBI, veškerou pomoc, kterou jsme mohli sehnat. Rozdělili jsme se do dvojic a pustili se nejprve do prohledávání obytných domů, kde jsme chodili od jedněch dveří ke druhým, zvonili na nájemníky a vyptávali se. Vše ostatní muselo počkat, včetně snahy zvládnout dav. Panoval tam naprostý blázinec, kamery natáčely každý náš krok a sledovaly nás ze všech úhlů.

Nepracovali jsme dlouho, když jeden z uniformovaných policistů vykřikl: „Detektivové! Tady něco je. Detektivové!“

Bree a já jsme se rozběhli zjistit, o co jde. Dotyčný dům byl jasně žlutý s velkými okny obrácenými do Devatenácté ulice. Přední dveře byly pootevřené a hodně porýpané kolem kliky a zámku. Vypadalo to, jako by se tam nedávno někdo vloupal.

„Tohle mi stačí,“ řekla Bree. „Dostatečný důkaz vloupání. Jdeme dovnitř.“

Kapitola 84

OPATRNĚ A POTICHU jsme vešli dovnitř v doprovodu jednoho místního policisty, vyděšeného mladíka jménem DiLallo. Druhý muž v uniformě zůstal venku, aby držel zpátky mimořádně bezohledné reportéry a opovážlivé čumily.

V domě panoval naprostý klid. Vzduch byl zatuchlý a horký, žádná otevřená okna, žádná klimatizace. Vybavení bylo moderní stejně jako dům zvenku. V obývacím pokoji nalevo jsem zahlédl napodobeninu pohovky od Eamese, v jídelně za ním červený lakovaný stůl a vyplétané židle.

Nikde nic neobvyklého, ale já cítil, že se tam něco odehrálo.

Bree naklonila hlavu doleva na znamení, že si vezme na starost obývací pokoj, a pokynula policistovi, aby šel přímo dozadu, nejspíš do kuchyně. Já se vydal po schodech nahoru. Pevné dřevěné stupně se železným zábradlím pod mýma nohama ani nezavrzaly. V domě bylo až příliš velké ticho, jako v hrobě, napadlo mě, a já se bál, co tam asi najdeme.

Že bychom obecenstvo tentokrát představovali my? To byla ta zásadní změna strategie? Připravil vrah tohle všechno pro nás?

Vypouklé střešní okno propouštělo dovnitř spoustu slunečního světla a já cítil, jak mi po páteři stéká pot.

Nahoře se schodiště rozdvojovalo kolem otevřené chodby s výhledem do přízemí. Nalevo byly jedny zavřené dveře a jedny otevřené, kterými jsem viděl do prázdné koupelny.

Aspoň z toho úhlu vypadala prázdná.

Pořád žádní lidé, živí ani mrtví.

Zdola jsem slyšel vcházet další policisty, kterých jsme už měli k dispozici docela slušný počet. Nervózní šepot a praskání vysílaček. Pronikavý hlas policisty DiLalla, někdo ho oslovil Richarde a vybídl ho, aby se uklidnil.

Bree se znovu objevila v chodbě pode mnou. Dala mi znamení, že nic nenašla, a já jí pokynul, aby mě následovala nahoru.

„Stýská se ti?“ zeptala se.

„Po tobě vždycky.“

Když se ke mně připojila, ukázal jsem na dveře ložnice.„ Jediné zavřené,“ poznamenal jsem.

Obrnil jsem se proti tomu, co jsme tam mohli najít, a vtrhl dovnitř. Namířil jsem glock do protějšího rohu, pan nalevo a napravo. Nevěděl jsem, jestli mám cítit zklamání, nebo úlevu. Nebylo tam nic neobvyklého. V rohu stála na

vyvýšené plošině ustlaná postel. V otevřené skříni byly ženské šaty.

Co jsme sakra přehlédli? Byli jsme přece na rohu Devatenácté a Independent, ne?

V tu chvíli jsme oba uslyšeli hukot prvního vrtulníku, který se rychle přibližoval. Za okamžik už visel nad domem.

Z ulice pronikly další zvuky, které přehlušil hlasitý výkřik.

Dolehl až k nám.

„ Tam nahoře, na střeše!“

Zvedl jsem hlavu a náhle mi došlo, že střešní okno je také průlez na střechu.

Kapitola 85

„POTŘEBUJEME TADY nahoře žebřík!“ houkla Bree na policisty dole. „A rychle!“

Všiml jsem si černých škrábanců na zdi v místech, kde byl normálně nějaký žebřík umožňující přístup na střechu.

Někdo ho však odnesl. Střešní okno bylo bez něho nedosažitelné, nepomohlo by ani, kdybych se postavil někomu na ramena. Vyběhli jsme s Bree ven; stejně nebylo možné utajit tu situaci před médii. K prvnímu vrtulníku se přidaly další dva a kroužily nad domem jako supi. Sousedi, kolemjdoucí a víc lidí od tisku, než jsem dokázal spočítat, ucpali celou ulici. Vypadalo to na pořádný zmatek, a to jsme ještě nedospěli k pointě.

„Vykliďte celou oblast,“ přikázal jsem nejbližšímu policistovi. „Nedělám si legraci. DCMV byl tady!“

S Bree jsme se rozdělili a já se protlačil k první dodávce s vysílací věží, kterou jsem zahlédl. Parkovala před zbrojnicí, a jak se ukázalo, patřila Kanálu 4. Když jsem tam dorazil, reportérka už komentovala situaci na kameru.

Přerušil jsem ji uprostřed věty.

„Patří některý z těch vrtulníků vám?“ křikl jsem a ukázal k obloze.

Reportérka, atraktivní platinová blondýna něco přes dvacet, se okamžitě naježila. „A kdo jste vy?“ zeptala se.

Kameraman se okamžitě otočil, aby mě dostal do záběru.

Nepočkal jsem na odpověď reportérky, prošel kolem ní a odsunul dveře dodávky Kanálu 4.

„Policie!“ Ukázal jsem svůj odznak vyvalenému technikovi, který popíjel u svého pultu kávu od Starbucks.

„Potřebuju vidět přesně to, co vidí ten vrtulník.“

S kelímkem u úst ukázal beze slova na jednu z obrazovek. Na jasně modré pásce nalepené pod ní stálo ŽIVÝ PŘENOS.

Tady je obecenstvo, došlo mi náhle.

Přemýšlel jsem, jak DCMV sehraje svůj další plán. Teď jsem to věděl. Tohle uvidí každý, kdo se bude dívat na televizi. Ten parchant to přesně takhle naplánoval.

Podíval jsem se na hodinky, těsně po šesté večer, čas zpráv v 18:00. Proto tedy vrah čekal s odesláním druhého e-mailu.

Kamera ve vrtulníku nezabírala střechu dost zblízka, aby bylo možné rozeznat každý detail, ale rozhodně tam leželo tělo. Byl jsem si celkem jistý, že je to muž, ne však na sto procent. Tmavé kalhoty, světlá košile a cosi jako krev vytékající z krku. Jeho obličej vypadal divně, jako by byl nějak zdeformovaný, ale nepoznal jsem, čím to je. Nedaleko

od něho ležel na střeše skládací žebřík. „Řekněte vašemu člověku, aby přejel kamerou kolem,“ vyhrkl jsem. „Udělejte to, prosím.“

„Nenech si od něj rozkazovat.“ Mladá reportérka s přilbou blond vlasů se vecpala do dodávky také. Začínalo tam být přelidněno.

„Udělejte, pokud nechcete, abych vás zatkl,“ řekl jsem technikovi. „A já vás zavřu. Oba.“

Přikývl a promluvil do mikrofonu. „Bruci, zaber postupně celou střechu, jo? A jdi blíž, jestli můžeš. Na žádost policie. Rozumíš?“

Kromě toho těla byla střecha opuštěná, alespoň z pohledu kamery. „Fajn, to je ono,“ řekl jsem.

„ Vrať se k tomu tělu!“ vyštěkla za mnou reportérka.

„Ten člověk žije!“

„Alexi!“ volala Bree z chodníku. „Máme žebřík. Jdeme nahoru.“

Ještě jednou jsem pohlédl na obrazovku a v tom okamžiku jsem zahlédl, jak se paže oběti pohnula. Bylo to sotva vidět. Vyběhl jsem z dodávky, až jsem málem srazil „Miss Kanál 4“ z vysokých podpatků.

„Bree! Ten člověk žije!“

Kapitola 86

BYL JSEM NA STŘEŠE jako první. Bree vylezla za mnou následovaná dvěma velice nervózními zdravotníky ze záchranky. Poté co jsme se rychle rozhlédli kolem, zda je tam bezpečno, se zdravotníci rozběhli k oběti, která, jak jsme doufali, byla ještě naživu.

Vedle střešního okna se nacházela dřevěná plošina. Za ní pokrývala rovnou střechu lepenka, na níž oběť ležela.

Střecha byla rozpálená od slunce. Horký vzduch se zvedal i kolem oběti a já si všiml, že kaluž krve vytékající z krku se znatelně zvětšila.

„To nevypadá dobře,“ poznamenala Bree.

„To tedy ne.“

Nejotřesnější na tom všem byla maska na tváři zraněného. To proto vypadal na záběru z vrtulníku tak divně. Byla to další karikatura Richarda Nixona, stejná jako ta použitá při vraždě nad George Washington Memorial Parkway.

„Tak se mi zdá, že tohle není napodobitel,“ křikl jsem na Bree přes rachot vrtulníků nad našimi hlavami. „Je klidně možné, že nikdy žádný neexistoval.“

Přikývla. „To máš asi pravdu.“ Znovu jsme si mysleli totéž. Ten takzvaný napodobitel byla pocta DCMV jemu samému. A tohle byl okamžik, kdy nám to všem mělo dojít, s televizními kamerami nad hlavami. Celý svět měl sledovat, jak nad námi ten parchant znovu vyhrál.

„Žije?“ houkl jsem na nejbližšího zdravotníka. Od chvíle, co jsme přišli na střechu, jsem neviděl, že by se oběť pohnula.

„Krevní tlak neměřitelný. Tep sto dvacet,“ zavolal na nás. Jeho kolega mezitím volal vysílačkou dolů pro nosítka.

„Sundejte mu tu masku!“ řekla Bree.

To se snáz řeklo, než udělalo. Latex v týle jeho hlavy se zřejmě přitavil k horké střeše. Nakonec ji musel zdravotník vpředu rozříznout. Když byla maska dole, objevil se známý obličej. Bree zalapala po dechu a já ji chytil za paži, částečně proto, abych se měl sám o koho opřít.

Byl to Kitz!

Specialista FBI, který nám pomohl zorientovat se v internetové problematice, byl strašidelně bledý a pokrytý kapkami potu. Oči měl zavřené. Padl jsem vedle něj na kolena. Obvazy na jeho krku nedokázaly zastavit krvácení.

„Kitzi!“ Vzal jsem ho za ruku a trochu ji stiskl. „To jsem já, Alex! Pomoc je na cestě.“

Jeho prsty se mi ohnuly v dlani, sice jen slabě, ale byl stále při vědomí. Konečně otevřel oči a zmateně se rozhlédl.

Když mě poznal, pokusil se mi něco říct. Jeho oteklé rty

pokryté puchýři se pohnuly, ale pokud vůbec vydal nějaký zvuk, já ho neslyšel.

„Drž se,“ řekl jsem mu. „Už jsme u tebe. Budeš v pořádku, Kitzi.“

Znovu se pokusil promluvit, ale z úst mu nevyšlo nic srozumitelného. S velkým úsilím dvakrát zamrkal. Pak obrátil oči v sloup. Zdravotníci dělali, co mohli, ale než dorazila nosítka, bylo po něm. Kitz byl mrtvý. A zemřel před objektivy kamer, přesně jak to DCMV naplánoval.

Obrátil jsem se k Bree. Mozkové závity mi jely na plné obrátky. „Kitz dvakrát zamrkal. Že by vrazi byli dva?“

Kapitola 87

NEŽ DORAZILA POLICIE a vrtulníky televizních stanic, přešel DCMV dva úseky střechy. Pak slezl po vratkém lešení natěračů do parku za domy, kde byl v bezpečí.

Tentokrát cestoval s plnou polní, v brašně pověšené přes rameno měl notebook a kameru, ale nebylo to nic, co by nezvládl. Byl ve formě a doslova žil svou novou rolí a příběhem.

Stáhl si latexové rukavice a vyndal z kapsy stříbrný zapalovač. Pár vteřin nato byla z rukavic jen hromádka roztaveného latexu na betonu. Ať se z toho poldové pokusí sejmout otisky prstů. Vše ostatní na něm zůstalo, jak bylo: dlouhé blond vlasy svázané do ohonu, krátká bradka ladící s odbarveným obočím, hnědé kontaktní čočky, brýle s ocelovými obroučkami a čepice White Sox obrácená kšiltem dozadu.

Pro tento den si vybral jméno Neil Stephen. Měl být fotografem agentury Associated Press sídlícím v Chicagu.

Vyzbrojil se na to zbrusu novou leicou. Nepochyboval, že tam dokonale zapadne. Chtěl to celé sledovat až do konce.

Vidět všechny herce zblízka, prověřit jejich reakce pod

tlakem. Tohle by nikdo neprovedl lépe, dokonce ani Kyle Craig na vrcholu své slávy.

Když vyšel z ulice A, vypadal blok Devatenácté jako cirkus Barnuma a Baileyho. Postavil se na nárazník zaparkovaného auta a pořídil několik širokoúhlých snímků policejních aut parkujících podél celého bloku, záchranek, náklaďáku zásahové jednotky SWAT a více než tuctu televizních a rozhlasových dodávek na místě činu. A stovek místních obyvatel. Ti postávali všude kolem a snažili se přijít na to, co se tam děje.

Věděl to už někdo? Přišli už na to? DCMV brzy dostane tu jejich nudnou čtvrť na mapy. Brzy začnou všichni děkovat bohu za to, že se to nestalo jim.

Ano, dnes večer budou všichni v naprostém šoku. Byl teď nejlepší ze všech, stanul po boku Kylea Craiga.

Než přiletěly vrtulníky, dokázala se policie na zemi zorganizovat natolik, že se jí podařilo vytlačit dav do bezpečné vzdálenosti. Alex Cross už byl na místě, a Bree Stoneová také. Napadlo ho, že ta detektivka začala trochu přerůstat svou roli. Možná bylo načase s tím něco udělat. To by mohl být další příběh.

Kapitola 88

NEIL STEPHENS, AP, se tlačil bok po boku s ostatními reportéry, kteří soutěžili o nejlepší záběry žlutého domu na druhé straně ulice, kde se našlo tělo muže od FBI. On už měl samozřejmě svůj snímek za milion dolarů, detail obličeje Briana Kitzmillera. Vytřeštěné oči a krev stříkající z krku jako podříznutému praseti.

„Je to šílený, co?“ obrátil se k němu další fotograf, snědý chlapík s postavou jako požární hydrant.

„Neuvěřitelná story, co? Děláte na tom od začátku?“

Dalo by se to tak říct, pomyslel si DCMV

„Právě jsem dorazil do města,“ odpověděl a dával si pozor, aby zplošťoval samohlásky jako v nosovém chicagském přízvuku. Miloval takovéhle detaily. V nich byl půvab i ďábelská genialita jeho plánů. „Pracuju na reportáži o těch detektivech a vyšetřování na místě činu. Lidi takové věci milují. Tenhle malý zvrat událostí je prostě, no –“

„Šťastná shoda okolností?“

Vrah opětoval fotografův cynický úsměv. „Jo, přesně tak. Mám kliku.“

„Už jdou!“ vykřikl někdo a Neil Stephens z AP pozvedl fotoaparát spolu s ostatními.

Dveře na protější straně ulice se otevřely. Detektivové Cross a Stoneová vyšli ven jako první, ještě před tělem. Oba se tvářili, jako by snědli něco, co jim zůstalo ošklivě ležet v žaludku, a to vypadalo na snímcích moc dobře.

Cvakl Moc hezký dvojportrét protivníků. Zbitých do krve, ale ještě ne zcela porazených.

Cross vypadal obzvlášť naštvaně. Ruce a košili měl potřísněné Kitzmillerovu krví. Cvak!

Další klasický snímek.

Ti dva se připojili k dalšímu poldovi, Johnu Sampsonovi, Crossovu příteli, který čekal na chodníku.

Stoneová mu řekla něco do ucha, cvak!, a Sampson zavrtěl hlavou. Zjevně nemohl uvěřit svým uším. Zřejmě šlo o novinu, že ten na střeše byl Brian Kitzmiller.

Cvak, cvak, cvak!

Byla to paráda.

Ten mrňous vedle něho při práci ani na chvíli nezavřel pusu. „Povídá se, že Cross je na tuhle práci nejlepší. Vypadá to, že tady dostal kapku na prdel.“

„No jo, už to tak bude,“ přitakal Neil Stephens a cvakal dál, tak, aby zabral tváře každého ze tří detektivů co nejvíce zblízka. Žádné velké umění, ale nebyl to špatný materiál.

Vystihoval skutečnost. Pak se trochu stáhl dozadu a zachytil všechny tři v jednom mistrovském snímku.

Cvak, cvak, cvak!

Potom přestal fotit a chvilku jenom sledoval jejich obličeje v hledáčku. Takhle je tedy nakonec vyřídí? Všechny jednou ranou, kterou uslyší celý svět? Nebo to možná provede pěkně pomalu, jednoho po druhém. Stoneovou.

Sampsona. Crosse.

Ještě se nerozhodl. Neměl naspěch, je lepší vychutnat si cestu a dospět k cíli, až přijde čas. Ať už to skončí jakkoli, výsledek bude stejný, tři mrtví detektivové. A on se stane legendou, po boku těch nejlepších.

„Takže vy jste zrovna dorazil do města?“ blábolil ten mrňous o sto šest. „To asi znamená, že jste ani s jedním ještě nemluvil, co?“

„Ještě ne,“ odpověděl Neil Stephens. „Ale rozhodně se na to těším.“

Kapitola 89

POKAŽDÉ, KDYŽ SE STANE něco tragického a nečekaného, je to jako smutná malá smrt naděje a optimismu. Bylo to, jako by Kitzova vražda udělala v mém srdci o něco víc místa pro nenávist. Jediné, v co jsem teď mohl doufat, bylo, že dopadneme vraha, nebo vrahy, a nějak s tím vším skoncujeme.

Udělal jsem tedy opak toho, co jsem udělat mohl: pracoval jsem dál na případu, usilovněji než předtím. Pro začátek jsme s Bree a Sampsonem zůstali v domě v Devatenácté ulici dlouho do noci. Vysbírali jsme na místě činu všechno, co mohlo posloužit jako důkaz, ale popravdě řečeno jsme neměli moc čeho se chytit. Bylo tam čisto.

Ukázalo se, že majitelé jsou už několik měsíců pryč. Nikdo ze sousedů si nevšiml ničeho neobvyklého. Nikdo nezahlédl DCMV před ani po zavraždění Briana Kitzmillera.

Domů jsem dorazil o půl čtvrté ráno, pár hodin se prospal, pak se přinutil vstát a začít znovu od začátku.

Nejdřív jsem se musel sejít s pacienty, ale obvyklý ranní běh do ordinace jsem využil k tomu, abych si všechno ještě jednou srovnal v hlavě. Pak zase a znova.

Co mi stále unikalo? Vrah se vyvíjel, to bylo jasné, dělá to skoro každý úspěšný sériový vrah, záleží jen na tom jak.

Jeho metody se zjevně zlepšovaly a byly čím dál složitější.

Na včerejšku bylo vše o něco větší: mediální pokrytí, bravura a množství vysílacího času, který si vysloužil.

Šlo tam o nadvládu, že? V tom byla ta nejdramatičtější změna. Došlo mi to, když jsem sprintoval přes park National Mali a začalo mě pálit na plicích. S každou vraždou nad námi DCMV získával trochu víc nadvlády. Což paradoxně znamenalo, že čas nebyl na naší straně. Stále jsem o vrahovi uvažoval jako o muži, ale to nemusela být pravda. Zde nejspíš spolupracovali muž se ženou a nechávali za sebou řadu stop, které jsme měli sledovat.

Kapitola 90

V MNOHA SMĚRECH jsem se cítil, jako bych vedl dvojí život, nejspíš proto, že to tak bylo. Po Sandy Quinlanové jsem měl na programu Anthonyho Demaa, jemuž jsem chtěl po jeho zhroucení poskytnout co nejvíce sezení. Od scény v čekárně, jíž jsem byl svědkem, jsem stále nevěděl, jak to mezi nimi vypadá. Proto se mi ulevilo, když toho rána při jejím odchodu jeden druhého ignorovali. Sandy se tvářila zahanbeně, Anthony jen nezaujatě. Byl jsem rád, protože tohle nebyl vztah, který by ti dva potřebovali. Prostě mi na něm něco nesedělo.

Jakmile Sandy odešla, Anthonyho chování se změnilo.

Byl zjevně nervózní a roztřesenější než obvykle. I když bylo venku horko, měl na sobě dlouhé kalhoty a maskáčovou bundu, kterou měl zapnutou, když si sedal na pohovku v mé ordinaci. Hned poté zase vstal a začal přecházet po místnosti. Chodil rychle, ruce vražené do kapes, a něco si mumlal.

„Co se děje?“ musel jsem se nakonec zeptat. „Vypadáte nervózně.“

„Myslíte, doktore? Měl jsem další sen, několik nocí po sobě. Sen o Basře. O tý všivý poušti, o tý posraný válce.“

„Posaďte se, Anthony. Prosím.“ Už několikrát se mi pokusil o Basře vyprávět, ale neřekl mi toho dost, abych pochopil, kam tím míří. Došlo mi, že se mu za války přihodilo něco strašného, jenže jsem nevěděl co.

Když se Anthony konečně svalil na pohovku, všiml jsem si boule pod jeho bundou. Poznal jsem, o co jde, a napřímil se na židli. Ve spáncích mi bušila krev.

„Vy jste ozbrojený?“ zeptal jsem se. Položil dlaň na tu bouli. „Není nabitá,“ odsekl. „Žádný problém.“

„Dejte mi ji, prosím,“ vyzval jsem ho. „Tady nemůžete mít zbraň.“

Zamračil se na mě. „Povídám, že není nabitá. Vy mi nevěříte? A kromě toho mám zbrojní pas.“

„Ten tady neplatí.“ Vstal jsem. „To by stačilo.

Odejděte.“

„Ne, ne. Tady je, vezměte si ji.“ Anthony náhle sáhl pod bundu a vytáhl colt 9. „Vezměte si tu zatracenou zbraň!“

„Pomalu,“ řekl jsem. „Chyťte ji dvěma prsty za pažbu a položte na konferenční stolek. Druhou ruku nechte tam, kde je.“

Anthony se na mě podíval, jako by mu právě něco došlo. „Co jste zač, polda?“

„Prostě udělejte, o co jsem vás požádal, ano?“

Položil pistoli na stolek. Přesvědčil jsem se, že je prázdná a zamkl ji do zásuvky. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl.

„Tak, chcete teď mluvit o tom svém snu?“ zeptal jsem se ho. „O Basře a o tom, co se tam stalo?“

Přikývl. Pak začal vyprávět a znovu přecházet po místnosti. Ale aspoň už nebyl ozbrojený.

„Začalo to jako vždycky, ten sen. Dostali jsme zásah a já se doplazil do zákopu, jako to dělám pokaždý. Ale tentokrát jsem nebyl sám.“

„Mluvíte o Mattovi?“ zeptal jsem se. Do téhle části snu jsme se dostali už dřív.

„Byl tam se mnou, jo. Jenom my dva. Oddělili jsme se od naší jednotky.“

Matt byl jeho kamarád, o kterém jsem už slyšel.

Pracovali spolu na stejném náklaďáku s municí, ale jinak jsem toho o něm moc nevěděl.

„Byl vyřízenej, člověče. Obě nohy rozsekaný jako maso na hamburgery. Musel jsem ho odtáhnout za ruce. Nic jinýho se nedalo dělat.“ Pohlédl na mě pro pomoc.

„Anthony, mluvíte o svém snu, nebo o tom, co se té noci skutečně stalo?“

Jeho hlas přešel v šepot. „O to právě jde, doktore.

Myslím, že mluvím o obojím. Matt řval jako zraněný divoký zvíře. A když jsem ten řev uslyšel ve snu, bylo mi jasný, že jsem ho slyšel už předtím.“

„Dokázal jste mu pomoci?“ zeptal jsem se.

„Ne, nedokázal. Nemohl jsem udělat vůbec nic. Matt na tom byl tak špatně, že by mu nepomohl ani zdravotník.“

„Dobře. A co se stalo pak?“

„Matt začal říkat: ‚Já to nezvládnu. Nezvládnu to.‘

Opakoval to pořád dokola. A celou tu dobu všude kolem nás duněla palba. Nevím, jestli to byli naši, nebo ‚arabáď. My dva jsme neměli kam jít, zvlášť s jeho rozstřílenejma nohama. A pak spustil: ‚Zabij mě. Udělej to. Prosím.‘“

Poznal jsem, že se Anthony plně ponořil do svého snu, do hrůzy, kterou té noci prožil. Nechal jsem ho pokračovat.“

„Vytáhl svoji pistoli, ale sotva ji udržel v ruce.

Rozplakal se, že to nedokáže, a já brečel, protože jsem nechtěl, aby to udělal. A všude kolem práskaly minomety.

Nebe bylo osvětlený jako na čtvrtýho července.“

Anthony potřásl hlavou a odmlčel se. Oči se mu zalily slzami. Chápal jsem ho. Neexistovala slova, kterými by mohl popsat, co prožil.

„Anthony?“ zeptal jsem se. „Pomohl jste Mattovi zabít se?“

Po tváři mu stekla slza.

„Vzal jsem Matthewa za ruku a zavřel oči. Pak jsme vystřelili. Společně.“ Anthony na mě pohlédl. „Vy mi věříte, viďte, doktore Crossi?“

„Proč bych neměl?“

„Já nevím,“ řekl a v jeho hlase byl vztek. „Vy jste doktor. Vy byste měl poznat rozdíl mezi zlým snem a realitou. Poznáte ho, ne?“

Kapitola 91

PŘI POSLEDNÍM, VELICE ZVLÁŠTNÍM a emotivním sezení se mě Anthony Demao zeptal, jestli jsem policista, a mě později došlo, že jsem mu neodpověděl. Sám jsem to v té době nevěděl jistě. Usazoval jsem se zpátky v metropolitní policii, kde jsem měl výjimečné postavení.

Jedno jsem ale věděl jistě: nikdy jsem se na žádném případu tolik nenadřel a tenhle se každým dnem víc a víc komplikoval.

Při vyšetřování smrti Briana Kitzmillera jsme měli svázané ruce, což pro nás bylo frustrující, ale vzhledem k okolnostem nijak neobvyklé. Jednotka pro boj s počítačovou kriminalitou v FBI nám slíbila novou kontaktní osobu a kompletní zprávu o tom, co Kitz před smrtí dělal, ale zatím zůstalo u neutrálního „Ozveme se vám.“

Proto jsme den nato stanuli se Sampsonem u dveří Beth Kitzmillerové v marylandském Silver Springu. Nechtěli jsme obtěžovat truchlící rodinu, ale neměli jsme na vybranou.

„Díky, že jste nás přijala,“ řekl jsem, když nás Beth uvedla do haly domu.

Tvář měla strhanou a vypadala vyčerpaně, ale v jejím hlase byla síla a odhodlání. „Brian umřel při pátrání po strašném člověku. Udělejte všechno, co bude třeba. Zůstaňte tady, jak dlouho budete muset. Potřebujeme to uzavřít, Alexi. Já i děti.“

Na schodech stála šestiletá Emily a mlčky nás pozorovala velkýma očima. Zamrkal jsem na ni a usmál se a ona můj úsměv konečně opětovala. Byla to statečná holčička, ale z jejího smutku mě zabolelo u srdce. I já jsem potřeboval, abychom případ konečně vyřešili.

„Doufali jsme, že bychom se mohli podívat do jeho pracovny,“ řekl jsem Beth. „Vím, že hodně pracoval doma.“

A jestli někdo zkřížil vrahovi cestu na internetu, byl to Kitz, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to neřekl.

„Samozřejmě. Pojďte, dovedu vás do jeho doupěte.“

Beth nás provedla posuvnými dveřmi v zadní části útulného koloniálního domu, který Kitz už nikdy nespatří. Z

jeho pracovny byl výhled na zahradu s houpačkami a slunečnicemi. Život jde dál, alespoň pro některé z nás. Pro Kitze však ne.

Beth zůstala stát ve dveřích. „Nevím, jestli tady najdete něco užitečného, ale podívejte se, kam budete chtít. Nic v tomhle domě pro vás není uzavřené.“

„Tohle je jediný počítač, který doma používal?“ zeptal se Sampson ze židle u velkého přeplněného psacího stolu.

Všiml jsem si, že jeho pracovní jednotka byla na překvapivě nízké úrovni, jen počítač Dell a monitor.

„Měl ještě služební notebook,“ odpověděla Beth. „Ale ten tady, myslím, není. Nikde jsem ho neviděla.“

Pohlédl jsem na Sampsona. Notebook jsme nenašli ani v Kitzově kanceláři nebo v autě. „A co heslo? Neznáte ho?“

zeptal jsem se Beth.

Ztěžka si povzdechla. Bylo to obtížné, ale Beth Kitzmillerová nám to hodně usnadňovala. „Zkuste Gumídek s měkkým „i“. Občas tohle používal.“

Všichni tři jsme si vyměnili nesmělé, bolestné úsměvy.

„Byla to jeho přezdívka pro Emily,“ vysvětlila. „A někdy i pro mě.“

Sampson naťukal Gumídek.

Kapitola 92

BYLO TO SPRÁVNÉ HESLO, aspoň pro jeho domácí počítač, a zatímco Sampson divoce klepal na klávesnici, já se pustil do zásuvek psacího stolu. Probral jsem silný balík desek se spisy týkajícími se většinou otevřených případů sériových vražd. Byly plné ofocených materiálů. Napadlo mě, jestli si tyhle „neoficiální“ kopie nanosil domů z práce.

Kitz byl do těchto věcí fanda, že? Trocha posedlosti mu mohla pomoci v práci. V hloubi duše jsem se samozřejmě neubránil pomyšlení, že Kitz byl z FBI a Kyle Craig také.

Tahle úvaha však bohužel dělala podezřelého i ze mě.

O prvním případu, na který jsem se podíval, jsem už slyšel. Někdo se vloupával od předměstských domů v Marylandu a škrtil ve spánku ženy. Žádné loupeže, žádný vandalismus, jen kruté vraždy. Trvalo to už pět měsíců, každých sedm týdnů jedna.

Další složka měla kódové označení „Kartograf‘ a popisovala sérii útoků spáchaných pokaždé stejnou střelnou zbraní. Oběti byly podle všeho náhodné, jediným společným rysem byla místa, kde ke střelbě docházelo. K útokům –

zatím čtyřem, došlo na rozích ulic podél přímé linie táhnoucí se skrz Northwest.

Pak jsem objevil složku, kterou Kitz věnoval Kyleu Craigovi. Obsahovala dokonce i informace o tom, jak jsem Kylea dopadl. Kromě toho si Kitz prošel všechny Kyleovy poznámky o případech, které vyšetřoval, včetně těch, na nichž dělal v době svého zatčení.

Když jsem našel desky o DCMV, obsahovaly většinou staré informace o vraždách v oblasti Washingtonu: kopie policejních zpráv, mapy, laboratorní výsledky, záznamy výslechů, byly toho stovky papírů souvisejících se známými vraždami. Nic moc nového ani užitečného. A vůbec nic, co by spojovalo DCMV s Craigem.

„Jak to jde tobě?“ zeptal jsem se Sampsona. „Našel jsi něco?“

„Je toho tady spousta,“ odpověděl. „Má Technorati, Blodex, PubSub… to je stopovací software, Alexi. Při správném nastavení dokáže odhalit kohokoli, kdo pošle komentář na blog nebo navštíví nějakou stránku.“

„Jak tedy zjistíme, co Kitz věděl? Kam to uložil?“

Sampson zabubnoval prsty na desce stolu. „Mohl bych prohlédnout historii internetu, zjistit, na které stránky často chodil. Asi začnu tím.“

Pár minut nato se Sampson náhle u Kitzova stolu napřímil. Hvízdl mezi zuby. „Ať se propadnu. Pojď sem, Alexi.“

Podíval jsem se mu přes rameno.

„Není ti to povědomý?“ zeptal se Sampson. „Mělo by.“

Mnohé jsem znal ze svého vlastního internetového pátrání.

To však teď mou pozornost neupoutalo. Kromě adres stránek obsahoval seznam desítky číselných řad. Když jsem se podíval podrobněji, zjistil jsem, že je to vlastně jediné číslo opakující se znovu a znovu, jen různě rozdělené tečkami a lomítky.

344.19.204.411

34.41.920.441/1

34.419.20.44/11

344.192.04.411

Seznam pokračoval dál, ale nás zajímalo jen to záhadné číslo, to, které bylo napsané na poštovním vaku z muzea.

„To je IP adresa, Alexi. Webová stránka. Nebo si to Kitz aspoň myslel.“

„Proč nám o tom neřekl?“ zeptal jsem se. „O co tady jde, Sampsone?“

„Třeba nenašel tu správnou kombinaci. Nebo neprověřil všechny. Případně ta stránka nebyla aktivní.“

„Existuje jediný způsob, jak to zjistit,“ řekl jsem.

„Začneme nahoře a projdeme celý seznam.“

Kapitola 93

BREE STONEOVA STÁLA SAMA na střeše domu v Devatenácté ulici a zírala na místo, kde slunce speklo krev Briana Kitzmillera do popraskané černé skvrny. Hlavou se jí honily všechny ty nevhodné otázky: Trpěl jsi moc, Kitzi?

Měl jsi zavázané oči? Mohl ses vůbec bránit? Věděl jsi, kdo ti to udělal? Byly to nevyhnutelné otázky, lidské, ale pro vyšetřování zcela zbytečné. Potřebovala se soustředit na vraha a pak najít všechny důkazy, které tam mohl zanechat.

Večer měli dorazit lidé z firmy Bio-Tec, aby „žlutý dům“ uklidili. Jeho majitelé se měli příští den vrátit. Tohle byla poslední návštěva místa činu, poslední šance objevit nějaké zbytky důkazů, které brzy zničí každodenní život.

Všechno nasvědčovalo tomu, že se vrah dostal na střechu střešním oknem a odešel po lešení vzadu o dva domy dál.

Kitzova pitva ukázala modřiny v podpaží a vlákna na jeho košili v místech, kde byl obtočený nějakým silným silonovým provazem. V jeho krvi se našla neškodná dávka chloralhydrátu prozrazující, že byl v bezvědomí, což byla až dosud jediná dobrá zpráva. V domě se nenašla žádná krev, alespoň žádné významnější množství. Vrah prořízl Kitzovi

hrdlo až na střeše, nedlouho předtím, než dorazila policie.

Mohl si to zřejmě načasovat přesně tak, jak chtěl.

Ten parchant nám zavolal na poslední chvíli, co?

Všechno si naplánoval včetně toho, že Kitz umře těsně po našem příjezdu.

Bree si přitiskla klouby pěsti na zátylek. Tepající bolest hlavy, s níž se probudila, se protáhla na celý den. A tmavá košile, kterou si oblékla, rozhodně nebyla dobrý nápad. Byla už úplně nasáklá potem. Prošla k lešení kolem cigaretových nedopalků a velkých plechovek od piva, které tam předtím neležely, což znamenalo, že tam někdo byl. „Psychoturisti,“

jak říkal Alex těm směšným cvokům přitahovaným sériovými vraždami. A tohle byl nejspíš ten nejsenzačnější případ v posledních deseti letech, naneštěstí pro všechny, kdo s ním měli něco společného.

Bree pohlédla dolů ze střechy. Parkoviště pod ní bylo v této denní době skoro prázdné. Tam se také na místě jednoho z místních obyvatel našla Kitzova Toyota Camry.

Vrah buď odešel pěšky, nebo tam na něho čekalo další auto.

Tedy… pokud vůbec z místa činu odešel. Odešel? Nebo se zdržel, aby se díval a nasbíral suvenýry? Je možné, že se po každém činu potlouká nablízku?

Vražda samotná se odehrála v soukromí, což bylo pro DCMV neobvyklé. Obecenstvo bylo větší, ale také abstraktnější, usazené daleko u televizních obrazovek. Bree napadlo, jestli vrah nechtěl, nepotřeboval, obhlédnout

„živý“ dav shromážděný v Devatenácté ulici. Vsadila by svůj odznak na to, že právě tohle ten parchant udělal.

A co ta žena, která vystupovala jako jeho komplic v Baltimoru? Byla tady také? Byla součástí toho všeho od samého začátku? Jaký je mezi nimi vztah? Jsou milenci?

Pobývali spolu v psychiatrické léčebně? A co je spojuje s Kylem Craigem?

Bree se posadila na kraj střechy a pak se konečně spustila na lešení. Byla trochu roztřesená, příliš stresu, málo spánku, málo času stráveného s Alexem. Za chvilku byla na zemi. Odtamtud se vydala nejpravděpodobnější vrahovou trasou, uličkou do ulice A a zpátky do Devatenácté. Teď tam bylo ticho, zvlášť ve srovnání se zmatkem před dvěma dny. Před domem parkovalo jen jedno policejní auto. Howie Pearsall, policista, který ji tam přivezl, se rozvaloval na sedadle spolujezdce. Howie byl dobrý chlap, její přítel, jen nepatřil mezi nejctižádostivější lidi na světě. Vzala ho tam s sebou z bezpečnostních důvodů, i když možné riziko nebrala zase tak vážně. Nakonec by možná musela bránit spíš ona Howieho než on ji. Když ji uviděl přicházet, napřímil se a smetl si něco z košile.

„Jen klid, vojáku. Nic se neděje,“ řekla. „Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho.“

„Jak to tam šlo?“ zeptal se.

„Vlastně nijak, Howie. Ještě počkej, hned budu zpátky.“

Došla k domovním dveřím a strhla z nich oznámení policie.

A bylo po místě činu.

„Promiňte, detektivko!“ Muž, který stál za ní na trávníku, jako by spadl z nebe. O co mu sakra jde?

„Jsem Neil Stephens z Associated Pressu. Rád bych vám položil několik otázek.“

Kapitola 94

NEIL STEPHENS, tedy vlastně DCMV, by nejraději Bree Stoneovou prosťřílel jako řešeto přímo před domem. Vytáhl by z vesty svou.357. Prásk! A jedna hloupá policajtka by ležela na zemi. Pak by dostal i toho flákače v policejním autě.

Ale ne. Tohle nebyla ani zkouška, natožpak představení.

Mohla by to však být příprava na něco většího. A taky zábava. Koneckonců detektivka Stoneová byla kočka. A je to přítelkyně Alexe Crosse. To dodávalo celé věci na významu a pikantnosti.

Bree zamířila k autu. „Bez komentáře,“ řekla, aniž by se mu podívala do očí.

Takže ona není jen průměrná detektivka, ale taky pěkná mrcha! To se dalo čekat. Poldové nepředstavují velkou výzvu. Možná jen jako celek.

Zvedl leiku pověšenou na krku. „A co aspoň rychlou fotku?“

Jako kdyby mu na tom záleželo. Ve skutečnosti chtěl, aby ho Stoneová viděla, aby spatřila postavu, kterou toho dne hrál, Neila Stephense. Teď byla jeho obecenstvem

detektivka Bree Stoneová. Ale ona se na něj ani nepodívala.

Zvedla proti němu dlaň a nastoupila do auta. „Jedeme,“

řekla policistovi za volantem a odrazili od chodníku. Konec rozhovoru.

Neil Stephens za ní zavolal: „Měla jste špatný den, detektivko Stoneová?“

Odpovídalo to jeho postavě, byla to replika typická pro vlezlého novináře. Nevěděl ani jistě, jestli ji slyšela, dokud policejní vůz náhle nezabrzdil. Pak auto couvlo pár metrů k místu, kde stál. Bree Stoneová po něm zběžně přejela pohledem. Konečně upoutal její pozornost. Ale bylo to dobře?

„Jakže jste říkal, že se jmenujete?“ zeptala se.

„Nepostřehla jsem vaše jméno.“

„Stephens. Z Chicaga. Associated Press.“ To nejhorší, co teď mohl udělat, bylo stáhnout se. Místo toho tedy postoupil dopředu. Tohle by udělal Neil, šel by za svou reportáží.“ Dnes ráno jsem vám nechal na záznamníku vzkaz.“ Nic takového neudělal. „Vlastně jsem doufal, že až budu tady ve Washingtonu, napíšu článek o vašem týmu.“

Zvládal to docela dobře, ale jeho postavení nebylo pořád moc dobré. Logika trochu pokulhávala. Stoneová si to zřejmě myslela také. „Mohla bych vidět nějaký váš doklad?“

zeptala se.

A co udělal on? Přistoupil ještě blíž a podal jí svůj novinářský průkaz. Koutkem oka viděl toho druhého poldu

– obě ruce měl pořád na volantu. Stoneová měla pistoli v pouzdře na pravém boku vedle odznaku. Nepochyboval, že by ji mohl oddělat hned teď na místě. A věděl, že by to měl udělat.

Znovu na něj pohlédla a z tváře se jí vytratilo napětí.

„No tak dobře. Můžeme si rychle promluvit u mě v kanceláři. Představím vás každému, kdo tam zrovna bude.

Co vy na to?“

Byla skoro přesvědčivá. Málem jste mě oklamala, detektivko. Ale její tón DCMV prozradil vše, co potřeboval vědět, včetně toho, že musí okamžitě jednat, jinak bude vyřízený.

Jeho pěst vylétla a udeřila Bree Stoneovou do spánku.

Bože, na ženskou má ale tvrdou lebku! Sebral jí glock a střelil druhého policistu otevřeným okénkem. Pak pro jistotu vpálil do zhroucené postavy ještě jednu kulku. Potom se obrátil zpátky ke Stoneové. Ležela ještě na zemi, zjevně otřesená, ale při vědomí. Jednu ruku měla přitisknutou k čelu a mezi prsty jí tekla krev. Pokusila se po něm sáhnout.

Opřel se o ni botou a převalil ji na záda.

„Nehýbat!“ zařval jí do obličeje.

Podržel jí pistoli kousek před očima. „Podívej se na mě, Bree. Zapamatuj si můj obličej. A pokaždé, kdy se ti vybaví, si vzpomeneš, co jsi za břídila. Ty i ten tvůj frajer Alex Cross. Jo, právě ses seznámila s DCMV.“

Kapitola 95

SPĚCHAL JSEM, abych byl u Bree na pohotovosti, v tomtéž sále, kde byla prohlášena za mrtvou moje žena Maria, a nemohl jsem tu hroznou vzpomínku vyhnat z hlavy. Když jsem tam dorazil, Bree právě zašívali. Říkalo se, že ji na pohotovost museli prakticky odvléct. Policista jménem Howie Pearsall byl naneštěstí mrtvý.

Bree spustila, jakmile mě uviděla. „Dnes udělal velkou chybu, Alexi. Takhle to proběhnout nemělo, tím jsem si jistá.“

„Podle mne nečekal, že tě tam potká, ale nemůžeme si tím být na sto procent jistí, Bree. Ten člověk má všechno naplánované.“

Trhla sebou při šití. Doktor, který na ní pracoval, ke mně vzhlédl pro pomoc, ale Bree mluvila dál. „Ale vychutnal si to, jak nejvíc mohl. Posmíval se mi, Alexi.

Musíme se podívat na tu postavu, kterou hrál tentokrát, nějakého reportéra z AP. Představil se mi jako Neil Stephens. Dává to jméno nějaký smysl? Povídal, že je z Chicaga.“

„Probereme to, až tady budeš hotová,“ řekl jsem a stiskl jí ruku.

Několik vteřin vydržela v klidu, ale pak vybuchla: „Věděl jsi, že se Howie Pearsall nedávno oženil? Před pár týdny. Vzal si učitelku ze zvláštní školy.“

Přikývl jsem ve snaze udržet ticho, dokud nebude mít zašitou ránu.

„Nikoho jiného jsem neviděla, Alexi. V dohledu nebyla žádná žena. Třeba ji použil jen jednou, aby nás zmátl. Hej, opatrně s tou jehlou, ano?“

„Promiňte, detektivko,“ řekl doktor z pohotovosti.

„Neomlouvejte se. Buďte opatrný.“

Pak jsme si s Bree sedli do čekárny, abychom si promluvili. Musel jsem jí říct pár věcí, o kterých jsem věděl, že je uslyší nerada. „Bree, tahle záležitost právě nabrala nový směr. Víme to oba. Dneska tě nezabil jenom proto, že už naplánoval něco jiného, jinou roli, kterou chce hrát. Byl bych raději, kdybys po zbytek vyšetřování nepracovala sama. Dává to smysl?“

„Alexi, já v tom domě sama nebyla. Jela jsem tam s dalším policistou, a ten je teď mrtvý.“

Přikývl jsem. „Dobře. Rozumím. Omlouvám se, jestli to znělo blahosklonně. Mám ale na srdci ještě něco. Chci, aby ses nastěhovala k nám –“

„Ne. Díky, ale ne, Alexi. Kvůli němu se stěhovat nebudu. Už jsem toho parchanta viděla. Dostaneme ho.

Půjde k zemi, to ti slibuju. A v plamenech, jestli bude po mém.“

Bylo to celé velká ironie. Kolikrát jsem už byl v podobné debatě na opačné straně? Vlastně jsem ani nečekal, že Bree na můj nápad kývne, a vážil jsem si jí natolik, že jsem ani nenavrhl, aby ten případ předala někomu jinému. Stejně by to neudělala.

„Jsem v pohodě, Alexi. Nic mi není. Bylo to od tebe hezké. A teď odsud vypadneme. V nemocnici lidé umírají.“

Už jsme šli k autu, když zavolal Sampson. Z jeho hlasu čišelo nadšení.

„Alexi, rozlouskli jsme tu IP adresu. Myslím, že je právě aktivní. A kromě toho má novou webovou stránku.“

„Ty si snad děláš legraci! Jenom odvezu Bree domů a hned budu u tebe.“

„No tak moment,“ zamračila se na mě. „Ať je to cokoli, jedu s tebou. Tečka. Konec debaty.“

„Sampsone, jedeme za tebou hned.“

Kapitola 96

ODDĚLENÍ VRAŽD BYLO mimořádně tiché, když jsme vstoupili, kancelář byla vlastně prakticky opuštěná. Věděl jsem však, že jsou skoro všichni v ulicích a hledají DCMV

nebo stopy, které by nás k němu dovedly.

„Jak ti je, Bree?“ Sampson vstal, aby ji nechal sednout, ale ona zůstala stát, tvrdohlavá a pevná jako šutr.

„Lépe než si dokážeš představit, chlape. Tak co máš?“

Sampson se zasmál Breeinu siláckému gestu a my se k němu přidali.

„Jsou tady jeho další největší hity,“ řekl Sampson.

„Ukážu vám ty nejnovější.“

Podívali jsme se na monitor, kde byla otevřená nová webová stránka. Měla stejný titul jako ta předchozí: MOJE

REALITY SHOW. Tučná bílá písmena na černém podkladu.

„Zatracená práce!“ zamumlala Bree. „Jakmile toho chlapa příště uvidím, nadělám z něj sekanou.“

„Ale no tak, Bree,“ napomenul jsem ji a nechal to tak.

Vzal jsem myš a začal stránku posunovat dolů.

Tentokrát tam nebyl žádný text, jen fotografie. Byly

srovnané do dvou sloupců: snímky jím vytvořených vrahů, jeho „role“, nalevo a jim odpovídající oběti napravo.

Nahoře byly momentky z falešného iráckého videa, následovaly fotografie Tess Olsenové na všech čtyřech s červeným vodítkem kolem krku. Další řada snímků ukazovala profesorský typ z Kennedyho centra a novinovou fotografii Mathewa Jaye Walkera se zeleným X přes obličej.

Pak následoval „falešný“ napodobitel s maskou Richarda Nixona a dvě fotografie chlapce a dívky zavražděných na nadchodu. Abby Courlevaissová tam byla na rodinné fotografii, která se objevila ve všech zprávách, po boku svého manžela a malého chlapečka. Poslední dva snímky byly rozmazané a zrnité, ale dost jasné na to, aby se daly rozeznat detaily. Bree poznala reportéra „Neila Stephense“

dokonce i s čepicí White Sox staženou do očí. Pak následoval Kitz. Oči a ústa měl otevřená a na bradě krvavou šmouhu. Snímek nebyl zjevně pořízený poté, co ho vrah podřízl, ale předtím, než mu nasadil gumovou masku. Dívali jsme se na obrázek umírajícího Kitze.

Bree uhodila pěstí do stolu. „Co sakra chce? Takhle si představuje proslulost a zatracenou slávu?“

Otočila se a vyšla z kanceláře. Bylo lepší nechat ji vychladnout tam než někde jinde. Slyšel jsem její kroky a pak zabublání zásobníku s vodou.

„Já jenom… dejte mi chvilku,“ zavolala z chodby.

„Jsem v pohodě, Alexi. Jenom trochu vytočená.“

Sampson mě dloubl do ramene. „Pokračuj.“

Na spodní straně stránky byla povědomá ikona z původního webu. Byla to televize se zrnící obrazovkou.

Ikona byla větší než předtím, ale vypadala stejně. Pod ní se dalo kliknout na nápis BUDE NÁSLEDOVAT.

„Parchant,“ ulevil si Sampson. „Jen se nám směje do obličeje.“

Předpokládal jsem, že se po kliknutí objeví nějaké nové video nebo fotografie, ale místo toho se otevřelo okno k napsání e-mailu. Adresa zněla DCMV5569@hotmail.com a byla nejspíš nevystopovatelná jako všechny ostatní, které udělal.

Bree se vrátila do místnosti a zůstala stát za mnou.

Začala mi masírovat krk a ramena. „Nechala jsem se unést.

Už se to nestane.“

„Ale stane. Co si myslíš o tomhle?“ zeptal jsem se jí.

„No, je to každopádně přímá komunikace, něco, v co jsme vždycky doufali. Na druhou stranu, když odpovíme, přistoupíme na jeho hru. Ale možná nám nic jiného nezbývá.“

„Sampsone?“

„Zdá se mi, že tím můžeme víc získat než ztratit.“

Položil jsem prsty na klávesnici a naťukal to, co mi jako první přišlo na mysl. Skončíš v pekle, ty zatracenej parchante! „No Alexi…,“ řekla Bree.

Už jsem to mazal, ale aspoň se mi je podařilo rozesmát.

Zkusil jsem něco jiného. Naťukal jsem: Co chcete?

Pak jsem se opřel a pohlédl na monitor. „Prosté a k věci.“

„Pokračuj,“ pobídla mě Bree. „To je ta správná otázka.“

Tak jsem klikl na „odeslat“.

Kapitola 97

VŠEM TŘEM NÁM bylo jasné, co dál: spojili jsme se s jednotkou pro boj s počítačovou kriminalitou v FBI, aby se podívala na tu novou stránku. Naší novou kontaktní osobou byla Anjali Patelová, drobná žena jen málo přes metr a půl s ocelově šedýma očima. Náhrada za Kitze. Napadlo mě, jak dlouho asi Anjali přemýšlela o tom, že její předchůdce kvůli tomuhle úkolu zemřel. Setkali jsme se v její kancelářské kóji v prvním patře Hooverovy budovy. Na dvou monitorech měla novou stránku DCMV, a zatímco s námi mluvila, pracovala na svém notebooku.

„Situace je následující, lidi. Nikde v jeho kódu ani v metaodkazech se neobjevuje zkratka DCMV, což je důvod, proč ho vyhledávače neobjevily. To nejspíš vysvětluje, jak je možné, že tu stránku zatím nikdo nenašel.“

„Pokud to takhle zůstane, rádi bychom ji nechali v provozu,“ řekla Bree. „Máme tu příslib jisté komunikace a nechceme ji přerušit, dokud to nebude nezbytně nutné.“

Patelová přikývla a pokračovala v práci.

Pár minut nato zvedla hlavu. „Je tady ještě něco. Tahle stránka je cosi jako hybrid. Většina obsahu na ni byla

poslána pomocí běžného programu na přesun složek, ale dvě z těch fotek, tahle a tahle“, myší obkroužila snímky Kitze a jeho vraha, „byly monoblogovány.“

Než jsme se stačili zeptat, co to znamená, vysvětlila nám to sama. „Poslány na internet z mobilního telefonu.“

„Dá se to snadněji vystopovat?“ zeptal jsem se, i když jsem v to moc nedoufal.

„V tomhle konkrétním případě ano.“

Položila před nás list papíru. Byla to zpráva od mobilního operátora Verizon s adresou pro zasílání účtů. V

Babbu v Montaně.

„Třeba konečně udělal chybu. Říká vám něco to jméno Tyler Bell?“ zeptala se Anjlai.

„A mělo by?“ řekla Bree.

„Ne nezbytně. Jen mě napadlo, že se zeptám. Telefon, který DCMV použil, byl nejspíš kradený.“ Patelová se začala obracet zpátky k počítači.

„Počkejte chvilku,“ řekl jsem.

Díval jsem se na papír od společnosti Verizon. „To příjmení, Bell. Když jsem byl ještě v FBI, vyšetřoval jsem případ, který se odehrál v Los Angeles. Měl kódové označení Mary Smithová nebo Dopisy od Mary.“

„Jistě, ten si pamatuji,“ přikývla Patelová. „Ty vraždy v Hollywoodu. Herci, producenti a tak podobně. Tenkrát jsem o vás vlastně slyšela poprvé.“

„Podezřelým v tom případu byl nějaký Bell. Michael Bell.“ Zabil několik nevinných lidí, a málem i mě.

„Jak rychle můžete najít všechny žijící příbuzné Michaela Bella?“ zeptal jsem se Anjali. „Vím, že měl dcery.“

„To by nemělo být těžké.“

„A měli bychom někoho poslat k tomu Tyleru Bellovi v Montaně. Zjistit, jestli je doma,“ ozvala se Bree.

„Proč si myslím, že nebude?“ řekl Sampson.

Bree už vytáčela na mobilu nějaké číslo. „Třeba proto, že Tyler Bell je tady ve Washingtonu.“

Anjali nás usadila u několika volných stolů a já se Sampsonem jsme se pustili každý po jiné stopě. On rychle našel pět Tylerů Bellů bydlících v oblasti D.C., z toho tři přímo ve Washingtonu. Byl to výstřel naslepo, ale museli jsme to prověřit. Já zatím prošel databázi zločinů spáchaných v celých Spojených státech, kde jsem nenašel žádný záznam o Tyleru Bellovi, aspoň ne z posledních pěti let. Vtom se vrátila Bree, stále s telefonem u ucha.

„Mám na lince montanskou státní policii. Hádejte, kdo před třemi měsíci zmizel? Napovím vám. Končí to na dvě L.“

Čtvrtá část

KOLIZNÍ KURZ

Kapitola 98

BYLO TO OHROMNÉ. Skutečně. Poslední místo, kam by čekal, že se v životě ještě podívá, bylo Champs-Elysées, ale teď byl skutečně v Paříži, ve svém nejoblíbenějším městě na světě. Přesněji řečeno, v jednom ze tří nejoblíbenějších.

Vedle Říma a Amsterodamu. Možná i Londýna.

Předpokládal, že to byla ta jeho touha po svobodě, kterou teď cítil, potřeba dělat nečekané, řídit se každým vrtochem a nakonec znovu zabít. Mučit. Vyjádřit svůj vztek novým způsobem.

V uplynulých několika dnech povečeřel v některých nejlepších restauracích světa, Taillevent a Le Cinq v hotelu George V. vedle hotelu Prince de Galles, kde bydlel. Žádné z těch jídel ho nestálo méně než čtyři sta euro, ale to už bylo úplně jedno. Peněz měl víc než dost a na dovolené si člověk přece musí užívat. Odpočinout si od práce, té každodenní honičky, zabíjení. Dopřát si čas na rozmyšlenou, na plánování.

Hotel Prince de Galles byl pro něho po všech stránkách výhodné místo. Stál v malebné Avenue George V jen několik bloků od Champs-Elysées. Hotel byl úžasný, z

velké části ve slohu Art Deco, samé zlato, a kam se člověk podíval, visely překrásné lustry. Nejvíce se mu však líbil bar Regency v anglickém stylu se spoustou kůže, tmavého dřeva a sametu. V hotelu Prince de Galles jednou bydlel Elvis Presley, a teď i Kyle Craig.

Byla tam spousta muzeí, která mohl navštěvovat v dopoledních hodinách; jeho nejoblíbenějšími byla Musée d‘Orsay a Musée de l‘Orangerie, protože měl rád impresionisty. Možná dnes zajde i do Louvru, ale jen aby se podíval na Monu Lisu. Také se hodně procházel podél Seiny, kde měl klid na přemýšlení, a plánování.

Dospěl k jednomu nezvratnému rozhodnutí: nedovolí, aby DCMV získal Alexe Crosse jako svou trofej. Ne, Alex Cross patřil jemu, stejně jako rodina Crossových, Nana, Janelle, Damon a malý Alex junior. Myslel na to už celá léta. A možná, jen možná, odvede před odjezdem z Paříže nějakou menší krvavou práci. Tohle bylo jeho umění, stejně krásné a důležité jako cokoli, co vytvořili ti takzvaní staří mistři. On je však nový mistr, ne? Dokonalý pro tuhle barbarskou dobu. Nikdo to nikdy nedělal lépe než on, rozhodně ne DCMV.

Zahlédl pohlednou mladou ženu v přiléhavé šedé blůze, černé sukni a vysokých botách, s dlouhými kaštanovými vlasy. Zametala chodník před malou uměleckou galerií. Tam a zpět, tam a zpět, velice pilná žena. A tak atraktivní s tím koštětem v ruce.

Kyle se tedy u té galerie zastavil, vešel dovnitř a ona ho chvilku nechala v klidu porozhlédnout. Byla tak nezávislá, tak francouzská. Žádný div, že je tak zbožňoval.

Konečně k němu přistoupila. „Mohu pro vás něco udělat?“ zeptala se anglicky.

Kyle se usmál a oči se mu rozzářily. Promluvil na ni francouzsky. „Vy jste detektivka? Prozradily mě moje šaty a účes, že?“

„Ne, vlastně to byly vaše boty,“ řekla.

Zasmál se. „To je ale trapas, a vy si to řeknete jen tak.“

Konečně se zasmála také. „Spíš je to legrační.“

„To není, ani trochu,“ zavrtěl hlavou. A nebylo. Protáhl její vraždu na celou hodinu. Pak použil její koště, a ne k zametání, ale násadou napřed. A potom si dopřál skvělou večeři na rozloučenou v L’Atelier de Joël Robuchon.

Ach, Paříž. Zázračné město.

Kapitola 99

TAHLE SOUVISLOST S MONTANOU znamenala velký průlom ve vyšetřování; při troše štěstí to mohlo být přesně to, co jsme potřebovali. Rychle se nám začaly sbíhat informace o Tyleru Bellovi. Byl to vlastně bratr zesnulého Michaela Bella, z těch dvou ten obtížněji postižitelný.

Zatímco Michael se stal hercem vedlejších rolí v Hollywoodu, Tyler si vydělával jako říční průvodce a všeuměl a žil v chatě v Rocky Mountains, kterou si sám postavil. V padesátitisícovém Babbu byl znám jako tichý, příjemný chlapík, který nebyl nespolečenský, ale dával přednost samotě. Nikdo se nezmiňoval o tom, že by měl nějakou stálou partnerku. Dále jsme se dozvěděli, že Tyler zdědil po bratrovi milion dolarů, půl roku na nich seděl, pak zrušil konto a obdržel několik desítek šeků na doručitele v různých hodnotách a od toho dne ho v Montaně už nikdo neviděl. Co má tohle všechno znamenat? A kde je Tyler Bell právě teď?

Bree, Sampson, Anjali a já jsme si domluvili konferenční hovor s úřadem šerifa okresu Glacier, kterého se zúčastnil starší agent jménem Christopher Forrest z

oblastní kanceláře FBI v Salt Lake City. Připojil se k nám i John Abate, starší agent pověřený případem DCMV tady ve Washingtonu.

„Jak jste na tom s tím případem zmizení?“ zeptal se Abate do telefonu s hlasitým odposlechem.

„Ten případ je sice otevřený, ale takříkajíc u ledu. Ten chlap je buď mrtvý, nebo nechce, aby ho někdo našel.“

Zástupce šerifa z Montany Steve Mills měl nečekaný anglický přízvuk.

„Forreste, co máte vy?“ otázal se Abate stroze. „Povězte nám o Bellovi všechno, co víte.“

„Vypadá to, že není moc v kontaktu s okolním světem.

Telefonní účet u Verizonu měl předplacený do konce prosince včetně volných minut, které z nějakého důvodu nevyužil. A má jednu kreditku, Visa, kterou už dávno nepoužil.“

„No, měl přece na útratu milion dolarů,“ poznamenal Sampson.

„Z domova si odnesl jen pár věcí,“ sdělil nám Mills.

„Telefon, peněženku, nějaké oblečení. Ne že by tam toho po něm zbylo hodně. Žil celkem prostým životem.“

„To podle mě nevypadá na člověka, který by používal mobil,“ řekl jsem.

„Neměl na vybranou, do jeho chaty nevedly dráty,“

vysvětlil Mills. „Ale pochybuji, že by ten mobil moc používal.“

„No, někdo ho použil.“ Patelová pohlédla na výpis od operátora na stole. „Včera, ve dvě deset odpoledne.“

„Někdo?“ zeptal se Christopher Forrest. „Máte důvod domnívat se, že to nebyl on?“

„Vůbec ne. Ale nic taky nedokazuje, že to on byl“

opáčila Bree.

„Byla by to hodně velká náhoda, kdyby to on nebyl,“

řekl Mills. „Co myslíte?“

„Souhlasím.“ Patelová zněla trochu podrážděně, nedrželi s ní krok. Pracovala také víc hodin v kuse, než dokázala spočítat.

„Co ještě víte o Bellovi?“ zeptala se Bree. „Jak rychle můžete sehnat jeho fotku?“

„Už je na cestě,“ řekl Forrest. „Právě jsem vám ji poslal.“

Několika kliknutími myši otevřela Patelová na monitoru fotografii z montanského řidičského průkazu Tylera Bella.

Ukázala ji na obrazovce v konferenční místnosti. Vzpomněl jsem si na setkání s jeho bratrem v Kalifornii a na to, jak na mě působil dojmem dřevorubce, ale v kalifornském rokenrolovém stylu. Vypadal trochu jako ztracený člen Eagles. Tyler byl na rozdíl od něho zcela skutečný. Hnědé vlasy a plnovous měl husté, ale udržované. Údaje na řidičském průkazu nám prozradily, že měří metr devadesát a váží sto kilo.

„Co myslíš, Bree? Poznáváš ho? Mohl by to být ten reportér z AP?“

Zamračila se na fotografii a dala si s odpovědí načas.

„Když uvážím, jak dokáže měnit vzhled? Jasně, je to možné.

Ten reportér byl velký chlap, nejmíň metr pětaosmdesát.“

„Co ti říká tvůj instinkt?“

Teď už se neodmlčela. „Říká mi, že jsme toho parchanta právě našli. A jak už jsem říkala, dostaneme ho.“

Kapitola 100

JAKMILE SE ZPRÁVA o možném podezřelém jménem Tyler Bell dostala do kanceláře policejního velitele, okamžitě se nám ozval a požadoval, abychom tu informaci „pustili ven“. To se snadno řeklo, ale mnohem hůř udělalo.

Samozřejmě jsme museli médiím něco povědět. Kdyby došlo k další vraždě a my se nepodělili o to, co jsme věděli, nezáleželo by na tom, proč jsme se rozhodli nechat si tu informaci pro sebe. Náprava škod by nás stála spoustu času a vyšetřování by tím utrpělo. Na druhou stranu byl podezřelý samozřejmě součástí veřejnosti, kterou jsme měli informovat. Prozradit toho příliš by byla nenapravitelná chyba. Co jsme tedy měli dělat?

Kompromisem byla rychlá neplánovaná tiskovka na schodech před Dalyho budovou. Nikomu z nás se do toho nechtělo, ale nezdálo se, že by si to velitel nechal rozmluvit.

Musel zveřejnit, že jsme ve vyšetřování dosáhli „pokroku“, bez ohledu na to, jaké následky to mohlo mít. V osm večer jsme Sampson a já s reportéry sice promluvili, ale zmínili se jen o Tyleru Bellovi jako o možném podezřelém a prohlásili, že nebudeme odpovídat na žádné otázky. Bree se držela

mimo kamery. Bylo to její rozhodnutí. Nepřála si, aby byl útok na její osobu přetřásán ještě víc, než se už stalo. Pak jsme všichni tři odešli nahoru na poradu. Bylo těžké přiznat si, že vyšetřování nabírá na obrátkách, ale bylo to tak. Zdálo se, že to DCMV tak chce. Někdo to určitě chtěl.

Kapitola 101

UŽ TAKHLE TO BYL POŘÁDNÝ ZMATEK, a mělo být ještě hůř. Nahoře na nás čekal rozšířený tým spolu se všemi detektivy z jednotky vyšetřujícími zvlášť závažné zločiny a nejméně jedním zástupcem z každého policejního okrsku ve městě. Když jsem se postavil do čela místnosti, abych podal zprávu a odpovídal na otázky, nechal někdo kolovat obálku pro rodinu policisty Pearsalla. Počkal jsem pár minut, než ta smutná depresivní sbírka skončí, a pak jsem začal.

„Odbudu to co nejrychleji. Vím, že se chcete vrátit do terénu. Já taky.“ Pozvedl jsem Bellovu fotografii. „Tohle je Tyler Bell. Rozdám vám kopie toho snímku. Je celkem pravděpodobné, že by to mohl být DCMV Po zprávách v jedenáct bude tohle nejslavnější fotka ve Washingtonu a možná po celé zemi. Problém je v tom, že s touhle podobou už Bella nikdo neuvidí. Pro každý případ pracujeme na verzi bez všech těch vlasů a vousů. Daná je jen jeho výška, asi metr devadesát. Tu se mu příliš změnit nepodaří.“

Jeden z mužů z druhého okrsku zvedl ruku a řekl: „Doktore Crossi, pokud tady jde o pomstu za Bellova bratra, proč si myslíte, že ještě nešel přímo po vás?“

Přikývl jsem. To byla dobrá otázka.

„Nejdřív bych řekl, že už po mně šel, i když ne tak, jak máte na mysli. Čím více se může přiblížit k těm z nás, co ho hledají, tím větší je jeho emocionální odměna. Myslím, že je to přídavek ke vzrušení, které mu přináší vraždění před obecenstvem. Ale to je zatím jen odborný úsudek. Nevíme to jistě.

Za druhé, nejsem ještě přesvědčený, že jde o pomstu. To se teprve ukáže. Domnívám se, že se snaží porazit mě v souboji, v němž prohrál jeho bratr, a bratra používá k tomu, aby nás svedl z cesty. Možná dokonce namlouvá i sám sobě, že jeho počínání slouží ještě něčemu jinému než jeho egu.

Ale ve skutečnosti jde od začátku jen o něho. Ne o pomstu, ne o jeho bratra, jen o jeho obrovské ego.“

Lisa Johnsonová, jedna z našich detektivů druhé třídy, vzhlédla od svých poznámek. „Jak mohl Bell vůbec vědět, že budete na tom případu pracovat? Nebyl jste přece ani ve službě, když začal. Je to tak, ne?“

Odpovědi se ujala Bree. „Liso, i kdyby se Alex neúčastnil vyšetřování od začátku, souvislost s Michaelem Bellem by ho k němu nakonec přitáhla. A nezapomínejte, že jsme byli k té souvislosti dovedeni.“

„Tak vy si myslíte, že ten mobil použil schválně?“

zeptala se Johnsonová.

„Rozhodně. Neřekl bych, že by něco udělal bezdůvodně,“ prohlásil jsem. „I kdybychom v nějaké fázi

upustili míč, přehlédli nějakou stopu, nahrál by nám jinak.

Čím víc to celé dokáže řídit, tím víc to nakonec poslouží jeho potřebám.“

„Myslíte potřebu zabít a uniknout bez trestu?“ zeptal se kdosi zezadu.

„Měl jsem na mysli potřebu porazit nás za každou cenu.

A to se mu zatím daří.“

Kapitola 102

TÉHOŽ DNE POZDÉ VEČER, jako na podtržení toho všeho, jsem dostal přímou odpověď od DCMV, která jako by říkala: Připravte se, už jdu!

Byl jsem doma, připojený na internet. Vzhledem ke stopě vedoucí k Michaelovi a Tylerovi Bellovým mě zajímaly sourozenecké vztahy v případech sériových vražd.

Dozvěděl jsem se o Dannym a Larrym Ranesových, kteří řádili každý na vlastní pěst v šedesátých a sedmdesátých letech. A pak tu byl jeden případ v Rochesteru, v němž byla zapletena identická dvojčata s příjmením Spahalski. Jedno dvojče se přiznalo ke dvěma vraždám a bylo podezřelé ze spáchání nejméně dvou dalších, zatímco jeho bratr seděl za jednu mnohem dřívější vraždu.

Kromě pokrevního svazku nebyla ani v jednom z těch případů žádná další souvislost, nic neobjasňovalo mou roli u bratrů Bellových. A většina toho, co jsem našel, zahrnovala dva nebo více rodinných příslušníků podílejících se na společné práci.

Pak tu byla také ta nevyřešená záhada oné ženy v Baltimoru. Co byla sakra zač? A co se s ní po té

automobilové honičce stalo? Měl DCMV nějakého komplice? A možná i učitele v Kyleu Craigovi?

Přihlásil jsem se na svůj služební e-mail, abych rozeslal vše, co jsem zjistil. Když jsem ho otevřel, čekala tam na mě nová zpráva. A nijak dobrá.

Co chci, detektive Crossi? To je všechno? Upřímně řečeno, překvapuje mě, že se na to ptáte. Ale vysvětlím Vám to tak jasně, jak jen dokážu.

CHCI, abyste zaplatil za to, co jste udělal mému bratrovi. To je rozumné, nemyslíte?

CHCI, abyste myslel na to, jak jste se ho nikdy nepokusil skutečně pochopit, než jste ho zabil. Stejně jako nerozumíte mně a nikdy nebudete.

CHCI Vám ukázat, že nejste v téhle hře zdaleka tak dobrý, jak si myslíte. Vy ani ostatní forenzní psychiatři.

Nebo odborníci na profily zločinců, což jsou neskuteční podvodníci, jak možná víte i vy.

A CHCI, abyste pochopil ještě jedno: za všech okolností se bude hrát jen podle mých pravidel.

A tak to také skončí, tak, jak budu chtít já, až se pro to rozhodnu.

Ještě nějaké otázky?

– T. B… ano či ne?

Nejdřív ze všeho jsem zprávu přeposlal Anjali Patelové se žádostí o co nejrychlejší přezkoumání a dostalo se mi

ujištění, že to přes pozdní hodinu nebude problém.

Nepracovala na ničem jiném než na DCMV. Pak jsem zavolal Bree a dvakrát jí dopis přečetl.

„Tak co, věříš tomu?“ zeptala se, když jsem skončil.

„Těm řečem o odplatě?“

„Moc ne. A ty?“

„Proč bychom měli? Zatím nám jenom lhal. A co to, jak se podepsal?“

Bylo to tu zase, opět jsme nevěděli, kolik je v DCMV z Tylera Bella a kolik je jen nějaké divadlo. Kdo je Tyler Bell?

Nebo spíš kdo byl, než to celé začalo?

„Rozhodně bych chtěl vidět tu jeho chatu,“ řekl jsem jen tak mimochodem a okamžitě se mi ta představa zalíbila.

„Proslídit to tam.“

„Taky mě to napadlo, ale asi to nepůjde, co? Máme tady práce až nad hlavu. Ale souhlasím s tebou, taky bych se tam ráda porozhlédla.“

„Mohli bychom odjet v pátek a v neděli se vrátit,“

navrhl jsem.

Bree neodpověděla. Asi si nejdřív myslela, že si dělám legraci. Pak se zasmála. „Má to být finta, jak si urvat pro sebe společný víkend?“

Kapitola 103

KYLE CRAIG BYL KONEČNĚ zpátky ve Washingtonu.

Skvělé, ne? Byl odpočinutý a připravený dát se do práce.

Kormidlo bylo nastavené na kolizní kurz a on se nemohl dočkat, až k té závěrečné srážce dojde. Nebo spíš ke srážkám.

Nestála snad proti němu pravděpodobnost jako ve Vegas, když ho šoupli do té díry v Coloradu? No, on tu pravděpodobnost porazil, všechny předpovědi; dělal to tak celý život.

Než se rozjel do Washingtonu, koupil si v Marylandu ojeté auto. Ten buick byl překvapivě svižný a další jeho výhodou byla nenápadnost. Zloději aut v hlavním městě po něm nijak zvlášť nedychtili, což nebylo k zahození.

Časně ráno několik hodin, přesněji řečeno od čtyř do šesti, jezdil po městě, hrál si na turistu a vzpomínal, jak tam býval agentem. Projel První ulicí kolem budovy Nejvyššího soudu, Senátu a Kapitolu, dokonce zasalutoval Soše svobody na jeho kupoli. Úžasné město! Stále jedno z jeho oblíbených, i když na Paříž nemělo. Aspoň podle jeho názoru.

Vždycky

obdivoval

Francouze

jejich ospravedlnitelné pohrdání Američany a vším americkým.

Nakonec vjel do Pennsylvania Avenue a minul Hooverovu budovu, ústředí FBI. Byla to scéna mnoha jeho úspěchů, když byl agentem a pak zástupcem ředitele a pronásledoval odporné zabijáky s důrazem na sériové vrahy. Paradoxně neměl nikdo větší počet zatčených, dokonce ani Alex Cross.

A teď tu byl znovu, připravený napáchat značné škody, a cítil, jak se v něm zvedá zloba schopná rozmetat celé město.

Jako za starých časů. Měl malý počítač Sony VAIO a mohl se připojit na internet přímo z auta. Ve světě techniky se za dobu, kdy marnil čas ve věznici ve Florence, stala spousta zajímavých věcí. On u toho chyběl, díky Crossovi a několika dalším z FBI, kteří ho zradili.

Kyle připojil notebook na internet. Pak vyťukal: Jsem ve městě. Je to pro mě dojemný okamžik. Připomínám naši schůzku v sobotu večer a doufám, že nemáte v plánu něco důležitějšího. Věřím, že spolu budeme skvělí. X označuje místo.

Neobtěžoval se dodat: Teď je to kdo s koho. Kyle si myslel, že by to mělo být DCMV zřejmé.

„Však uvidíme. Brzy se ukáže.“

Kapitola 104

TO NEJHORŠÍ TEPRVE PŘIJDE! Kyle si tuhle větu pamatoval z dávné minulosti, z doby před svým dopadením.

Tenkrát právě zavraždil velmi neuctivého reportéra Washington Postu a k tomu i manželku toho arogantního parchanta. Měl v plánu překonat velké mozky své doby, Garyho Sonejiho, Geoffreye Shafera a Casanovu, se kterým pracoval jako spoluautor. A hlavně, což bylo pro něho nejdůležitější, plánoval překonat sám sebe, vyrůst, rozvinout se, dosáhnout velikosti ve svém oboru, splnit si svůj sen.

Náhle si vzpomněl na něco jiného, něco velice bolestného z doby, kdy byl zatčen. Alex Cross mu vyrazil dva přední zuby! A tak vypadal při svém dopadení. Na fotografiích, které se objevily ve všech novinách a časopisech na celém světě. V každém televizním zpravodajství.

On, Génius!

Bezzubý.

Jako nějaký zatracený blázen. Jako bezdomovec, vagabund.

A ta žena! Ona ho také veřejně zesměšnila. Řekla mu do očí, že už nikdy nespatří slunce. Vysmívala se mu před všemožnými svědky. Napsala dokonce nabubřelou knihu, jež podobně inspirovala Washington Post, který jeho zatčení oslavil jako „mistrovskou ukázku policejní práce“.

A tenhle ošklivý dům z červených cihel v koloniálním slohu ve městě Fairfax je tedy místem, kde soudkyně Nina Wolffová žije. Za posluhování právu se moc neplatí, co?

Kyle zamířil k domu a nesl s sebou barvu ve spreji.

Začal s ním zuřivě třást. Opravdu zuřil a měl k tomu moc dobrý důvod. Soudkyně Nina Wolffová ho připravila o čtyři roky života. Ale nebylo pochyb, že teď přišla jeho chvíle.

DCMV byl minulostí.

Začíná to.

Právě.

Teď.

Je znovu mužem.

Jen on.

Namířil sprej a napsal svůj vzkaz.

Kapitola 105

BYLA TO MONNIE DONNELLEYOVÁ, rešeršérka a moje dobrá kamarádka z Quantika, kdo mi to zavolal, nejspíš proto, že věděla, že se se soudkyní Ninou Wolffovou dobře znám. Spolupracovali jsme během Craigova procesu. Pak jsem jí pomáhal s její knihou. Nina byla milující matka třech dospívajících dcer, její manžel George byl dobromyslný a tak zábavný, že by mohl vystupovat jako komik. Pro zachmuřenou soudkyni byl tím pravým partnerem. A teď tahle odpornost, znesvěcení jejího domu. Samozřejmě jsem věděl, kdo Ninu Wolffovou zavraždil, i když jsem se skoro chtěl mýlit.

Napadlo

mě,

že

existuje

mizivá

pravděpodobnost, že soudkyni mohl zabít DCMV, a ne Kyle Craig, ale to byl spíš výplod fantazie.

Do Fairfaxu jsem dorazil ve dvě ráno. Na místě jsem našel desítky aut a dodávek, na jejichž střechách blikaly jasné majáky. Předměstská čtvrť byla na nohou. Okna každého domu, kolem kterého jsem projížděl, zářila do noci jako děsivé ostražité oči. Bylo smutné, že se něco takového přihodilo v téhle poklidné a úhledné čtvrti. Lidé se tam jen snažili žít počestně a v míru. Chtěli snad příliš? Zjevně ano.

Vystoupil jsem ze svého auta na konci slepé ulice a dál šel pěšky. Pak jsem se rozběhl, nejspíš proto, že jsem potřeboval běžet. Třeba mi ta příčetnější část mého mozku velela utéct, ale přibližoval jsem se k domu Wolffových, jako obvykle přitahován nebezpečím, chaosem, smrtí a zkázou. Náhle jsem se zastavil. Po zádech mi přeběhl mráz.

Ještě jsem ani nevstoupil do domu a už jsem uviděl první hrozný obraz. Měl jsem ho přímo před očima.

On věděl, že sem přijdu a uvidím to, že?

Na kapotě auta Wolffových, černém mercedesu třídy S, bylo nastříkané jasně rudé X. Druhé X bylo na vstupních dveřích, téměř odshora až dolů. Jenže já jsem věděl, že to nejsou X. Byly to kříže! A patřily mně, jako odkaz na mé jméno.

Reportéři mě zasypávali otázkami zpoza policejního zátarasu a donekonečna fotografovali dům i auto. Celý ten rozruch mi však splýval v jedinou šmouhu.

„Byl to DCMV, že?“ zaslechl jsem. „Co dělá tady ve Virginii? Rozšířil svůj okruh působnosti?“

Ne, pomyslel jsem si, ale nechal jsem si to pro sebe.

Kyle Craig je tady na domácím hřišti. A svůj terč si vybral už dávno. Ne, své terče. Kyle nebyl nikdy žádný troškař.

Kapitola 106

KYLE UŠETŘIL GEORGE WOLFFA a jeho tři dcery a já přemýšlel proč. Snad proto, že se teď soustředil na svůj cíl.

Chtěl soudkyni Ninu Wolffovou… a jen ji. Co tedy udělá příště? A jak dlouho bude trvat, než se objeví u mých dveří?

Nebo možná uvnitř v domě?

Na osmou ranní jsem měl objednanou Sandy Quinlanovou, ale ta se neukázala, takže jsem měl o to horší pocit z toho, co se dělo. Má praxe se mi hroutila před očima.

Také jsem si dělal starosti. Sandy nikdy sezení nevynechala, tak jsem na ni čekal v kanceláři až do devíti. Anthony Demao na své sezení také nedorazil. Co se s těmi dvěma stalo? Dali se dohromady? Co se ještě dnes pokazí? Čekal jsem, jak nejdéle jsem mohl, a pak zavolal Bree, že ji vyzvednu. Odpoledne jsme měli vyrazit přes Denver do Montany, abychom si prohlédli chatu Tylera Bella. Měl jsem pocit, že bychom to měli udělat, vidět to tam na vlastní oči, podívat se, co tam po něm zbylo.

Když jsem vycházel z domu, kde jsem měl ordinaci, skoro jsem vrazil do Sandy Quinlanové. Byla oblečená celá v černém, zpocená a udýchaná.

„Co se děje, Sandy?“ zeptal jsem se a snažil se zachovat klid. „Kde jste dnes byla?“

„Ach, doktore Crossi. Bála jsem se, že vás propásnu.

Omlouvám se, že jsem nezavolala.“ Ukázala k obrubníku.

„Musela jsem vám přijít říct… že odjíždím.“

„Odjíždíte?“ zeptal jsem se.

„Vracím se do Michiganu. Washington není pro mě a vůbec jsem sem neměla chodit. Chci říct, i kdybych tady někoho potkala, jaký smysl by mělo nenávidět celé město?“

„Sandy, nemůžeme si domluvit ještě jedno sezení, než odjedete? Třeba hned v pondělí ráno?“ zeptal jsem se. „Jedu pryč, jinak bychom se mohli sejít o víkendu.“

Usmála se. Vypadala tak sebejistě, jak jsem ji nikdy neviděl. Pak zavrtěla hlavou. „Přišla jsem se jenom rozloučit, doktore Crossi. Už jsem se rozhodla. Vím, co musím udělat.“

„No tak dobře,“ řekl jsem. Podal jsem Sandy ruku, ale ona otevřela náruč a objala mě. Připadalo mi to jako podivné, nucené, skoro teatrální gesto.

„Povím vám tajemství,“ pošeptala mi do ucha. „Mrzí mě, že jsem vás nepotkala někde jinde. Ne jako terapeuta.“

Pak si stoupla na špičky a políbila mě na rty. Vykulila trochu oči, myslím, že já také, a začervenala se. „Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala,“ vydechla jako puberťačka.

„No, všechno musí být jednou poprvé,“ řekl jsem. Mohl jsem se zlobit, ale k čemu by to bylo? Vracela se do Michiganu, a možná navždy.

Po krátkém, trapném tichu ukázala Sandy palcem přes rameno. „Doprovodíte mě k autu?“

„Parkuji opačným směrem,“ odpověděl jsem.

Koketně naklonila hlavu ke straně. „Takže bych doprovodila já vás?“

Zasmál jsem se a vzal to jako kompliment. „Sbohem, Sandy. A hodně štěstí v Michiganu.“

Zamávala mi a pak na mě zamrkala. „Hodně štěstí vám, doktore Crossi.“

Kapitola 107

DCMV V TÉ CHVÍLI hrál svou další roli, postavu detektiva Jamese Corninga, který odložil fotoaparát používaný při sledování a zíral z okna svého auta jako kdejaký natvrdlý policajt. Právě vyfotografoval Alexe Crosse, jak líbá svou pacientku Sandy Quinlanovou, což samozřejmě nebylo její pravé jméno. Sandy Quinlanová byla jen další role. Jako Anthony Demao. A detektiv James Corning. Ten si dal za úkol sledovat Crosse a Stoneovou celý týden. Nebylo moudré moc se k nim přibližovat, ale v zásadě nebylo obtížné udržet si přehled o jejich pohybech.

Teď sledoval Crosse na parkoviště u jeho ordinace a pak k domu Bree Stoneové v Osmnácté ulici. Deset minut nato odjeli oba společně. Stoneová si nesla jen jednu tašku; cestovala nalehko, což málokterá žena dokáže. James Corning se jich držel, dokud nebylo zcela jasné, že mají namířeno na Reaganovo národní letiště. Hleďme, hleďme.

Vlastně ho to zase tolik nepřekvapilo.

U vjezdu do parkovacích garáží na letišti se znovu připojil za ně. Cross našel volné místo ve třetím podlaží a Corning pokračoval nahoru. Zaparkoval ve čtvrtém a znovu

dohonil Crosse a Stoneovou v nadchodu do terminálu; stáhl se dozadu, aby ho v žádném případě nemohli spatřit. Letěli s American Airlines, jejichž odletový řád mu zúžil možnosti.

Denver byl jediná logická volba.

Počkal, až sjedou po eskalátoru k bezpečnostní prohlídce, a vrátil se k prodeji letenek. Cestujícím ve frontě před sebou ukázal odznak. „Promiňte, bude to trvat jen chvilku. Policejní záležitost.“ Pak předložil průkaz zaměstnankyni American Airlines za přepážkou. „Jsem detektiv Corning, metropolitní policie. Potřebuji pár informací o dvou pasažérech, kteří byli právě odbaveni.

Stoneová a Cross.“

Když se James Corning dozvěděl, co potřeboval, koupil si koblihu, kterou neměl v úmyslu sníst. Tvořila však součást jeho plánu. Byla to důležitá a také zábavná rekvizita.

Zamířil zpátky do parkovacích garáží. Ve třetím podlaží se zastavil u Crossova auta. Dal ke koblize do sáčku nový mobilní telefon, přehnul sáček a přilepil ho páskou na spodní stranu dveří řidiče. Žádný kolemjdoucí si ho nemohl všimnout, ale bylo jisté, že neunikne Crossovi a Stoneové, až se budou vracet domů. V neděli o půl páté letem 322 z Denveru. DCMV se možná dostaví osobně, aby si na ně počkal.

Kapitola 108

BREE A JÁ JSME PŘILETĚLI do Denveru v pátek odpoledne a druhý den ráno jsme pokračovali do Kalispellu v Montaně. Vracet jsme se měli v neděli, takže jsme měli jen zhruba den, abychom všechno stihli a zjistili maximum o Tyleru Bellovi, o všem, co se dělo tam nahoře v North Woods a co mohlo být v plánu do budoucna.

Cesta z Kalispellu do Babbu vedla přímo přes národní park Glacier. Vždycky jsem si ho přál navštívit a nezklamal mě. Zákruty silnice Going-to-the-Sun se chvílemi tiskly k horským svahům, chvílemi se vrhaly přímo dolů. Bylo to trochu pokořující stejně jako nádherné a bylo to velice romantické, kdybychom měli s Bree času nazbyt. V jedné chvíli se na mě Bree podívala a řekla: „Všechno jde, když se chce.“

Do Babbu jsme dorazili v sobotu po poledni. Zástupce šerifa Steve Mills laskavě souhlasil, že tam přijede ze šerifovy úřadovny v Cut Bank, čímž nám ušetřil asi sto deset kilometrů po klikatých silničkách, více než hodinu cesty.

Mills byl uvolněný a přátelský a na naši první otázku odpověděl dřív, než jsme ji vůbec položili. „S manželkou

jsem se seznámil, když jsem se sem vypravil na dovolenou z Manchesteru. Jel jsem rybařit. Už je to dvanáct let a ještě jsem nezalitoval,“ řekl svou britskou angličtinou. „Jakmile si vás tahle krajina podmaní, už vás nepustí. Sami poznáte, že mám pravdu. Dřív jsem se představoval Stephen, teď Steve.“

Jeli jsme za Millsem po silnici 89 kolem indiánské rezervace kmene Černonožců k výběžku jezera Lower St.

Mary.

Odtamtud jel Steve ještě asi dva kilometry po neoznačené prašné cestě, dokud jsme nedorazili k zarostlým vyjetým kolejím odbočujícím doprava. Vedlejší cesta byla přehrazena dvěma policejními zátarasy, z nichž jeden byl odhozený stranou. Napadalo mě, jak efektivní asi mohly být proti reportérům a bůhvíkomu dalšímu, kdo se tam chtěl podívat. O boky auta se otírala vysoká tráva, když jsme jeli několik set metrů na sotva půlhektarovou mýtinu.

Chata Tylera Bella nijak neoplývala luxusem, ale nebylo to ani Unabomberova chatrč. Vysadil vedle ní červený cedr, který přirozeně zapadal do krajiny. Byla malá a usazená v zátočině řeky tekoucí na západ a byl od ní nádherný výhled na hory. Chápal jsem, proč by se někdo mohl usadit na takovém místě, zvláště když netoužil po kontaktu s lidmi a jeho živobytím bylo možná jejich zabíjení.

Kapitola 109

NA DVEŘÍCH CHATY NEBYL ZÁMEK. Zástupce šerifa Mills na nás počkal venku, a jakmile jsme vstoupili, ucítili jsme proč. Uvnitř hnila nějaká kombinace jídla a odpadků, možná už celé měsíce. Zápach bylo slabé slovo.

„A zvenčí to vypadalo jako malý kousek nebe na zemi,“

poznamenala Bree a přitiskla si k nosu kapesník, jako bychom byli na místě vraždy. A možná jsme i byli.

Hlavní místnost sloužila jako kuchyň, jídelna a obývací pokoj a z francouzského okna vzadu byl výhled na řeku.

Podél boční stěny měl Bell dlouhý ponk s nářadím a několika desítkami rybářských mušek v různém stadiu dokončení. Na zdi visela menší sbírka prutů. Kromě dvou kožených křesel vypadal všechen nábytek, jako by ho vyrobil Bell sám, včetně dvou knihovniček z borového dřeva.

„Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi,“ podotkl Mills, který se k nám konečně odhodlal připojit. Postavil se před police a přelétl pohledem hřbety knih. „Životopis, životopis. Kosmologie. Samá literatura faktu. Říká vám to něco?“

„Čí životopisy? Na to bych se ptal jako první,“ řekl jsem a šel se podívat osobně.

Bylo tam několik svazků o amerických prezidentech: Trumanovi, Lincolnovi, Clintonovi a obou Bushích, otci i synovi. Zastoupeni byli i vůdci ze zbytku světa: císař Hirohito, Margaret Thatcherová, bin Ládin, Ho Či Min, Churchill.

„Že by slavomam?“ nadhodil jsem. „K DCMV by se to hodilo. Aspoň k tomu, co si myslíme, že o něm víme.“

„Nezdá se, že byste si byli moc jistí svými informacemi,“ zabručel Mills, který byl tak trochu bručoun.

„To taky nejsme. Zahrává si s námi od samého začátku.

Rád si hraje.“

Bellova ložnice byla menší, tmavší a páchla plesnivinou. Toaletu a umývadlo měl přímo v místnosti, oddělené další knihovničkou. Neviděl jsem tam vanu ani sprchu, takže zbývala jen řeka. Vlastně mi to připomínalo vězeňskou celu, a to mi znovu připomnělo Kylea Craiga.

Co má Kyle s tímhle sakra společného?

Jedinou výzdobu představovaly tři zarámované fotografie na stěně zavěšené nad sebou, stejně jako na té nové webové stránce. Úplně nahoře byl černobílý svatební portrét, nejspíš jeho rodičů. Uprostřed snímek dvou zlatých retrívrů. A pak tam visela fotografie pěti dospělých pózujících před tímž červeným pick-upem, který teď stál opuštěný venku. Tři z nich jsem poznal okamžitě: Tylera

Bella, Michaela Bella a Marti Lowenstein-Bellovou, kterou nakonec zabil její manžel. Další pár mi povědomý nebyl.

Jedna žena držela nad Tylerovou hlavou prsty ve tvaru písmene V. Myslela si snad, že je ďábel?

„To je divné, co?“ řekla Bree. „Vypadají docela šťastně, nezdá se ti?“

„Třeba byli. A on je možná pořád.“

Poté co jsme několik hodin obraceli ložnici vzhůru nohama, jsme se vrátili do hlavní místnosti, abychom se prohrabali kuchyňským koutem, který jsme si nechali až na konec. Nemělo smyl otevírat lednici dřív, než jsme museli.

Byla na propan a zjevně už dlouho mimo provoz. Police byly poloprázdné. Většina jídla vypadala jako nakoupená ve velkém, plastové sáčky s fazolemi a moukou doprovázely blíže neurčitelné instantní kaše.

„Rozhodně má rád hořčici,“ podotkla Bree. Ve dvířkách jí bylo několik druhů. „A mléko.“ Byly tam dvě dvoulitrové krabice, jedna z nich otevřená. Naklonil jsem se, abych se podíval zblízka.

„Mléko se rychle zkazí,“ řekl jsem. „A nejen mléko.“

Bree už měla zase na ústech a nose kapesník.

„Ne, chci říct, že jedno z nich má datum spotřeby den poté, co ho tady naposledy někdo viděl.“ Napřímil jsem se a zavřel lednici. „Ten druhý karton měl datum devět dní poté.

Proč by si kupoval další mléko, kdyby se chystal odjet?“

„A proč by mizel tak znenadání?“ dodala Bree. „Zdá se, že tady byl celkem v bezpečí. Kdo by ho obtěžoval?“

„Správně. Tohle je nový úhel pohledu. Tak kterou cestou se dáme?“

Ale ta otázka se skoro okamžitě ukázala jako zbytečná.

Jakmile jsem ji položil, zazvonil mi mobil a všechno bylo zase jinak.

Kapitola 110

PODÍVAL JSEM SE NA DISPLEJ. „Nejspíš děti,“ řekl jsem Bree a přijal hovor. „Zdravím z hor!“

Místo toho jsem však uslyšel: „Alexi, to jsem já, Nana.“

Napětí v jejím hlase způsobilo, že mi strachy naskočila husí kůže. „Co se děje? Jsou děti v pořádku?“ zeptal jsme se automaticky. „Něco s Damonem?“

„Dětem nic není. Jde o –“ Roztřeseně si povzdechla.

„Jde o Sampsona, Alexi. John zmizel. Celý den o něm nikdo neslyšel.“

Ta slova pro mě byla jako studená sprcha. Když jsem dával telefon k uchu, napůl jsem očekával veselé dětské hlásky. Ahoj, tati. Kdy se vrátíš domů? Přivezeš nám něco?

A ono tohle.

„Alexi, jsi tam?“

„Jsem.“ Znovu jsem si uvědomil, kde jsem. Bree mě pozorně sledovala a uvažovala, co se děje. Pak se ozval i její mobil a ona to vzala. Měl jsem pocit, že posloucháme stejný příběh, jenom z různých zdrojů.

„Davies,“ řekla mi Bree tiše. Měla na lince superintendanta detektivů. „Ano, pane. Poslouchám.“

„Nano, počkej chvilku,“ řekl jsem.

„Sampson šel kolem oběda do posilovny.“ Bree mi ve stručnosti tlumočila její rozhovor s Daviesem. „Našlo se jen jeho auto, ale on ne. V autě byla krev, Alexi.“

„Je naživu,“ ujistil jsem ji. „Kdyby byl mrtvý, DCMV

by se nám už ozval. Bude chtít zase společnost.“

Kapitola 111

UŽ DŘÍVE OVLÁDAL jiné vrahy, zvlášť jednoho geniálního mladíka, který si říkal Casanova a pracoval v blízkosti Univerzity Severní Karolíny a Dukeovy univerzity. Tenkrát byl samozřejmě ještě u FBI. Jednou to dokonce vysvětlil Alexi Crossovi. „Dělám jen to, co by chtěli dělat všichni muži. Prožívám jejich tajné fantazie, jejich ošklivé malé sny.

Nežiji podle pravidel vytvořených těmi takzvaně mě rovnými.“ Prohlašoval, že přitahuje ty, kteří uvažují jako on.

Teď měl Kyle Craig vlastní představy o tom, kam by se měly události ubírat. Věděl, že přišel čas, aby se ujal velení.

Muž známý jako DCMV ho kontaktoval přes Wainwrighta, jeho právníka, když byl ve vězení, stejně jako další jemu podobní. DCMV se prohlašoval za jeho obdivovatele a žáka, stejně jako Wainwright sám, ale teď bylo načase, aby se učitel chopil otěží.

X označuje místo. To bude snadné uhodnout, říkal si.

Zvlášť pro někoho, kdo si tak zakládá na své genialitě.

Kyle tam dorazil několik minut před sobotní půlnocí.

Jak slíbil. Zajímalo ho, co se bude dít dál. Zaprvé, je DCMV

tak chytrý, aby našel místo schůzky? To byla oprávněná

otázka, ale Kyle se domníval, že to vrah zvládne. DCMV

byl docela bystrý zloduch.

Zadruhé, ukáže mu DCMV opravdu svou tvář? Tímhle si Kyle už tak jistý nebyl, odhadoval pravděpodobnost padesát na padesát. Záleželo to na tom, jaké riziko bude vrah ochotný podstoupit. Do jaké míry je sebejistý.

Nebo se ukáže v jednom z těch svých teatrálních převleků? Třeba přijde jako já. Kyle se při té představě usmál. Pak přešel k další věci. Stále ho fascinovala svoboda, to, že se může volně pohybovat po světě. Cítil, jak mu buší srdce, pravidelným, ale zrychleným rytmem. Dokázal stále dokonaleji ovládat své tělo i mysl. Pak něco zaslechl. Někdo tam byl. Za jeho zády se ozval něčí hlas.

„Na vaši počest.“

DCMV už dorazil a teď vyšel z temné aleje dubů. Bez masky, bez převleku. Vysoký, dobře stavěný muž něco přes třicet. Od pohledu arogantní. Přímo za ním se tyčil dům Alexe Crosse v Páté ulici. X označuje místo. Samozřejmě že to musel být Crossův dům.

„I já jsem poctěn,“ řekl Kyle. Bylo mu jasné, že oba lžou, a přemýšlel, zda si to DCMV vychutnává stejně jako on.

Kapitola 112

„RÁD VÁS KONEČNĚ poznávám osobně,“ řekl DCMV, ale vypadal trochu nervózně a strnule. „Všechno, co jste předpověděl, se splnilo.“

„Ano. Slíbil jsem, že se dostanu z vězení, a jsem tady,“

řekl Kyle. I on působil trochu nesměle, ale to jen hrál.

„On spí tam uvnitř?“ zeptal se DCMV a ukázal na Crossův dům na protější straně Páté ulice. Dobře ho znal a vyfotografoval si ho ze všech úhlů.

„V horním patře. Tam, kde obvykle pracuje, luští ty své hádanky,“ odpověděl Kyle. „Ale nezdá se, že by byl teď doma, že? Nesvítí se tam.“

„Vlastně doma není. Je v Montaně, pronásleduje mě. Vy si myslíte, že tu naši hru prohlédl? Já ne,“ řekl DCMV.

„Jak je libo. Ale měl byste být opatrný. Já bych doktora Crosse nepodceňoval. Má na tyhle věci šestý smysl, je to posedlý dříč. Mohl by vás překvapit.“

DCMV se neubránil krutému úšklebku. „Tak tohle se s vámi stalo? Vadí vám, že jsem položil tak neomalenou otázku?“

„Vůbec ne. Stalo se to, že mě můj nejhorší nepřítel nakonec dostihl, mou pýchu, mé ego, mé sebevědomí. Ke konci jsem to Crossovi příliš usnadnil.“

„Vy ho nenávidíte, že? Chcete ho porazit a veřejně zneuctít.“

Teď se usmál Kyle. DCMV o sobě odhaloval víc, než měl. „Opravdu chci Crosse pokořit. Nevadilo by mi zničit mu pověst. Ale nedá se říct, že bych Alexe nenáviděl. Vůbec ne. Vlastně ho považuji za drahého přítele.“

DCMV se hlasitě rozesmál. „Nechtěl bych patřit mezi vaše nepřátele.“

„Ano,“ řekl Kyle a rozesmál se také. „Nepřál bych vám, abyste mě poznal z té horší stránky.“

„Takže jsem váš přítel? Tak daleko jsem se už dostal?“

Kyle natáhl ruku a poplácal vraha po rameni, aby mu dal najevo, že je mezi nimi všechno dobré. „A teď mi vyprávějte o sobě. Chci vědět všechno. A pak,“ Kyle se znovu usmál, „mi můžete povědět o svém parťákovi. Všiml jsem si, že se někdo krčí ve stínu. Nerad bych ho zastřelil, ať je to kdokoli. Ale když budu muset, udělám to.“

Zpoza stromů vyšla žena vystupující pod jménem Sandy Quinlanová.

„Na vaši počest,“ byla její první slova určená velkému Kyleu Craigovi. Možná neupřímná, ale co když ne?

Rozhodně servilní. Byla samozřejmě také herečka.

Kyle pomalu přikývl a řekl: „Teď mi povězte o Johnu Sampsonovi. Kde ho držíte a co s ním zamýšlíte?“

Kapitola 113

BREE A JÁ JSME POZDĚ VEČER spěchali zpátky do Kalispellu, kde jsme zjistili, že nejrychleji se dostaneme domů naším původním letem. Jiné alternativy neexistovaly, alespoň ne takové, které bychom si mohli dovolit. Ubytovali jsme se tedy v motelu, kde toho ani jeden z nás moc nenaspal. To, že jsme nemohli pomoci Sampsonovi v kritických prvních hodinách, nás trápilo oba, ale zvláště mne. Od dětství byl můj nejlepší kamarád a měl jsem z toho špatný pocit. Ještě že jsem byl s Bree a mohli jsme spát v objetí.

Do Washingtonu jsme konečně dorazili v neděli, unavení, ale naprosto soustředění. Z letiště jsem zavolal Billii Sampsonové a řekl jí, že budeme za dvacet minut u ní.

Cestou k autu jsem se spojil se superintendantem Daviesem.

Dohlížel na to osobně. On byl také Sampsonův přítel.

„Zatímco jste byli ve vzduchu, došlo k novému vývoji,“

informoval mě Davies. „Ten parchant se někdy během dneška chystá spustit internetové vysílání.“

„Jak to myslíte? Jaké vysílání? V kolik hodin?“

„Zatím ještě neznáme všechny podrobnosti. Okolo druhé rozeslal e-mail, na stejné adresy jako ten minulý.“

To znamenalo dychtivý zájem médií. „Máme URL té stránky a informaci, že do dnešního večera bude v provozu.“

„Bree a já dorazíme co nejdřív. Jedeme nejprve k Billii Sampsonové. Je to v podstatě při cestě. Neblokujte tu stránku! Nechte ji v provozu. Musíme zjistit, co ten hajzl chystá.“

„Máme na to stejný názor. Mohl by to být jediný způsob jak tomu zabránit.“ Oba jsme věděli, že Davies myslí na Sampsonovo zavraždění a veřejné divadlo, kterým se mělo stát. Ukončil jsem hovor, právě když jsme došli k autu.

„Co říkal?“ chtěla vědět Bree.

Neodpověděl jsem jí. Zcela mě zaujal balíček přilepený na dveře řidiče. Bílý papír, stříbrná páska. Něco velmi podobného jsem už viděl.

„Bree? Teď mě poslouchej. Couvni od auta. Přejdi sem ke mně. Pomalu.“

Podívala se mi přes rameno. „Proboha. To je nálož?“

„Nevím, co to je.“ Vytáhl jsem malou baterku a naklonil se, abych se podíval zblízka. „Mohlo by to být cokoli.“

Ale když to vydalo nějaký zvuk, oba jsme rychle uskočili.

Kapitola 114

NĚKOLIK VTEŘIN NÁM TRVALO, než jsme pochopili, že slyšíme vyzvánění mobilního telefonu ukrytého uvnitř balíčku.

Roztrhl jsem papír a vytáhl hrst drobků z koblihy spolu s černou motorolou. Došlo mi, že ta kobliha měla být nevydařený vtip na policajty. Místo čísla nebo jména volajícího byla na displeji fotografie. Byl to Sampson a měl zavázané oči. Na tváři měl široký krvavý šrám. Než jsem hovor přijal, zhluboka jsem se nadechl, abych potlačil vztek.

„Belle?“

„Crossi?“ Posměšně napodobil mou intonaci.

„Kde je?“

„Mluvím já. Vy posloucháte. Teď chci, abyste oba vytáhli své telefony a zvedli je do vzduchu. A držte je mezi dvěma prsty, prosím.“

„Ne, vy poslouchejte mě. Než cokoli udělám, chci mluvit se Sampsonem.“

Následoval nějaký šramot a pak jsem uslyšel tlumené: „To je pro vás.“

Potom se ozval Sampsonův hlas, zřetelný a nezaměnitelný. „Alexi, nedělej to!“

„Johne!“ zavolal jsem.

Ale na lince už byl zase Bell. „Ty telefony. Nad hlavy.

Oba.“

Otočil jsem se a rozhlédl po garáži. Někdo nás rozhodně sledoval, předával informace, ale nikoho jsem neviděl.“

„Bree, vytáhni mobil. Zvedni ho nad hlavu.“

Přinutil nás položit mobily za zadní kola auta a nastoupit. „Teď couvněte. Přes ty telefony. Potom vyjeďte z garáží a zahněte doprava.“

„Kam jedeme?“

„Žádné otázky. Jen jeďte. Rychle! Dochází vám čas.“

Uslyšel jsem křupnutí našich mobilů, jak jsem na ně nacouval.

„Kruci,“ zamumlala Bree. Nebyla naštvaná kvůli telefonům, ale proto, že jsme museli poslouchat jeho rozkazy. Sotva jsme vyjeli na ulici, když Bree načmárala něco do bločku a ukázala mi to. Černý Highlander, značky z D. C. Žena. Dvě auta za námi. Toyotu Highlander a ženu za volantem jsem viděl ve zpětném zrcátku. Měla dlouhé tmavé vlasy. Sluneční brýle. Nic jiného jsem nerozeznal.

„Kdo nás to sleduje, Belle? Že by moje kamarádka z Baltimora?“

V mobilu se ozvala ošklivá rána a já uslyšel, jak Sampson hlasitě zasténal.

„Tohle bude odteď jediná odpověď na jakoukoli vaši otázku. Chcete ještě něco vědět?“

Neodpověděl jsem.

„Výborně. Teď odbočte na příštích semaforech doleva a buďte zticha, dokud se na něco nezeptám já vás.“

Kapitola 115

ZA TO, CO JSME DĚLALI, bych nejspíš jiného policistu suspendoval, ale protože byl v ohrožení Sampsonův život, neměl jsem na vybranou. Po několik následujících minut jsme se s Bree domlouvali jen gesty a poznámkami, zatímco DCMV vyštěkával své rozkazy. Černý highlander se ženou za volantem se nás stále držel, nikdy ne dál než dvě auta za námi.

Bree naškrábala: Tušíš, kam jedeme?

Zavrtěl jsem hlavou, jen tolik, aby to viděla ona.

Jak to dostaneme pod kontrolu?

Další jemné zavrtění hlavou.

Zbraně v autě?

Povzdechl jsem si a opakoval totéž gesto. Do Montany jsme se vypravili neozbrojení. Možná s tím Tyler Bell počítal; nezmínil se o nich, když jsme odkládali mobily.

Naváděl nás zpátky do Washingtonu. Nakonec jsme vjeli do Massachusetts Avenue a pak do Sedmé ulice, kterou jsme se vzdalovali od Kapitolu. Během okamžiků ticha jsem si v duchu probíral desítku různých tras. Kam nás sakra vede? A co se stane, až tam dorazíme?

Ze Sedmé jsme odbočili do Georgia Avenue; potom jsme minuli kampus Howardovy univerzity a jeli dál. Proč tahle část města? Proč se to celé vůbec odehrává?

Někde mezi Columbia Heights a Petworthem jsme vjeli do druhořadé obchodní čtvrti s několika restauracemi rychlého občerstvení a autoopravnami. Bell mi řekl, abych zpomalil a dával pozor.

„Můžete mi věřit, že jsem jedno ucho.“

Sledoval jsem čísla domů, když jsme míjeli jamajské občerstvení, nehtové studio, benzinku, zastavárnu a potom jeden z několika prázdných obchodů.

„Číslo tři tři sedm,“ řekl Bell. „Vidíš to?“ Jistě že ano.

Přes původní nápis K PRONAJMUTI byla nalepená oranžová cedule PRONAJMUTO.

„Zahněte do příští odbočky a dojeďte k tomu domu z boku,“ řekl mi Bell. „Žádné laciné triky. Já vám to samé slíbit nemůžu.“

Kapitola 116

PROJEL JSEM JEDNOSMĚRNOU uličkou na malé parkoviště vzadu, kde bylo místo tak pro tři auta. Když jsme vystoupili, uviděl jsem, že černý highlander zablokoval vjezd, nebo výjezd, podle toho, jak se na to člověk díval.

Řidička nás sledovala ze svého místa a vypadala záhadně a hrozivě zároveň. Byl jsem si skoro jistý, že je to žena, ale až dosud nebylo nic tak, jak se zprvu zdálo.

Zamířili jsme s Bree k domu. Našli jsme otlučené zelené plechové dveře, které držela otevřené půlka cihly. Uvnitř bylo betonové schodiště. Připadal jsem si trochu jako v hororu Saw.

„Sejděte po těch schodech dolů,“ přikázal Tyler Bell.

„Jen do toho.“

Pode dveřmi na úpatí schodiště zářil překvapivě jasný pruh světla.

„Co je tam dole, Belle?“ zeptal jsem se ho. „Kam to jdeme?“

Odpověděl: „Až vstoupíte, zavřete ty dveře za sebou. A vy vstoupíte. Nebo za okamžik dojde k hrozné nehodě, která postihne vašeho přítele.“

Podívali jsme se s Bree na sebe. Teď byl ten okamžik se obrátit, ale já věděl, že to neudělám.

„Nemáme na vybranou,“ řekla Bree. „Jdeme. Jestli máme nějakou šanci, nesmíme ji promarnit.“

Šel jsem dolů první. Stěny byly z hrubých tvárnic a bez zábradlí. Na jazyku jsem cítil slabou sirnatou příchuť. Když jsme dosáhli dveří pod schody, vzal jsem za zrezivělou kliku, která se nepohnula. Místo toho jsem do nich strčil, a ony se rozlétly. A pak, Do očí mě zasáhl reflektor! Zaostřil jsem, jak nejlépe jsem dokázal, a uviděl, že je to jeden z několika na trojnožkách ozařujících každý kout vlhkého sklepení.

„Tak tady je náš chlapec!“ řekl Bell.

Sampson seděl přivázaný k židli s rukama za zády. Oči měl přelepené kusem stříbrné pásky. Když se otočil za zvukem dveří, uviděl jsem ten hrozný šrám na jeho tváři.

Stále mokval. A co hůř, jeho krví byla na zdi za ním napsána písmena DCMV. Spoustou krve. Napravo od Sampsona stály dvě prázdné židle, každá se smyčkou provazu na podlaze vedle ní. Někdo, pravděpodobně Tyler Bell, stál stranou.

V jedné ruce držel videokameru a v druhé pistoli, oboje namířené na nás. Obličej měl stále ve stínu, záhadný až doteď. Ale teď už to skončí, že?

Od kamery se kroutil kabel až k dřevěné desce plné vybavení položené na dvou kozách. Zahlédl jsem notebook s povědomou Bellovou stránkou na monitoru, ale s jedním

rozdílem. Tam, kde se dříve nacházela ikona zrnící obrazovky, byl teď živý záběr Bree a mě, jak tam stojíme a díváme se sami na sebe. Bell zvedl pomalu hlavu od hledáčku kamery. Když uviděl, že se na něho dívám, řekl: „Vítejte v mém studiu.“

Kapitola 117

„JSI V POŘÁDKU, SAMPSONE?“ zeptal jsem se. „Johne?

Johne?“

Konečně slabě přikývl. „Nemůže to bejt lepší.“

Nevypadal tak. Byl shrbený a na tričku a teplácích měl tmavé skvrny.

„Hezky řečeno, detektive Sampsone,“ utrousil Bell.

„Vypadá to, že nejsem jediný nadaný herec v téhle místnosti.“

„Tohle je můj glock?“ Bree hleděla na pistoli, kterou Bell svíral v ruce.

„Ano, je. Velmi dobře. Pamatujete, jak vám ho Neil Stephens sebral? Ano, ano, to jsem byl já. Co můžu říct, prostě umím hrát.“

„Pamatuju si všechno, vy jeden idiote. Nejste zdaleka tak dobrý, jak si myslíte.“

„Možná. Ale pořád jsem dobrý tak akorát, ne?“

„Co má být tohle všechno?“ zeptal jsem se ve snaze získat čas, trochu Bella zbrzdit a možná se od něho něco dozvědět.

„Většina už vám určitě došla, doktore Crossi. Na tohle jste chytrý dost, ne?“

„Takže kdybych řekl třicet tři třicet osm Georgia Avenue –“ zkusil jsem to.

„Tak byste samozřejmě plýtval dechem. Nikdo se nedívá, zatím.“

Bell obrátil pohled ke kameře a zpátky. „Živý zvuk by byl fajn, ale nejsem blázen. Detektivko Stoneová, chci, abyste si lehla na břicho a rozpažila ruce. Crossi,“ ukázal na prázdnou židli blíž ke středu místnosti, „vy se posaďte sem.

Udělejte si pohodlí.“

„Co to má –“

Vystřelil do zdi přímo nad Sampsonovým ramenem.

„Řekl jsem sednout.“

Udělal jsem, co poručil, a pak nám nad hlavami zazněly kroky. Přešly po podlaze a zadupaly na blízkých schodech.

Ale ne na těch, po kterých jsem šel já s Bree, od jiného vchodu. Tyler Bell dál držel kameru namířenou na mě, aniž by se rozhlédl kolem sebe. Zřejmě chtěl nafilmovat moje reakce na to, co se dělo. Dveře na druhém konci místnosti se otevřely. Neviděl jsem, kdo přišel, zatím ne.

„Proč ti to trvalo tak dlouho?“ zeptal se Bell.

„Promiň. Musela jsem zamknout. Tohle není zrovna nejlepší čtvrť.“

Pak mi došlo, kdo to je. Do místnosti vstoupila žena, kterou jsem znal jako Sandy Quinlanovou. Sundala si

tmavou paruku a sluneční brýle, které měla za volantem highlanderu; teď vypadala tak, jak jsem ji byl zvyklý vídat.

Až na oči. Ty se na mě dívaly, jako bychom se nikdy nesetkali. A se šokem z toho, že vidím „Sandy Quinlanovou“, přišlo další poznání spojené se zdráhavým respektem k DCMV.

„Anthony,“ řekl jsem. Nebyla to otázka, jen konstatování.

Nenamlouval jsem si, že je to jeho skutečné jméno, ale takhle jsem ho znal. Když jsem se na DCMV pozorně zahleděl, spatřil jsem jistou podobnost. Dobře to uměl s líčením a byl talentovaný herec. To jsem mu musel přiznat.

Zlehka se uklonil. „Jsem dobrý, že? Většinou jsem hrával v divadle. V New Yorku, San Francisku, v New Havenu, v Londýně. Svým způsobem jsem nejvíc pyšný na to, jak jsem hrál Anthonyho, a hrál jsem i vás, doktore Crossi.“

„Takže jste Tyler Bell?“ zeptal jsem se.

Zdálo se, že ho tahle otázka trochu překvapila. Nebo to zase hrál? „Vy jste o tom neslyšeli? Ten chudák se zbláznil.

Odjel do Washingtonu a pozabíjel tam spoustu lidí. Včetně detektiva, který mu zabil bratra. Potom jako by se propadl do země. Nikdo ho už nespatřil.“

Bree se zeptala: „Zabil jste Bella v Montaně?“

„Něco vám povím.“ Zakroužil ve vzduchu hlavní glocku. „Nejdříve vás připravíme na vysílání. Potom vám

ukážu, co se stalo s Tylerem Bellem. Tak co, dá se to brát jako spolupráce s policií?“

„Sandy“ teď stála vedle něho. Políbil ji, velice teatrálně, a podal jí pistoli. Potom jí odevzdal i kameru. Co teď?

„Úsměv,“ řekla. „Nebo se tvařte, jak chcete. Jenom buďte přirození, sami sebou.“

Pokrčila kolena, aby měla lepší stabilitu, a zaostřovala, dokud jsme na monitoru notebooku nebyli všichni tři, Sampson, Bree a já.

„Fajn, jsem připravená. Až budeš taky, můžeme začít.

Teď pojedeme živě. Takže pozor,“ řekla. „A… akce.“

Kapitola 118

ANTHONY DEMAO, to bylo jediné jméno, které jsem pro něho měl, prošel pomalu za mě, kde jsem ho rozhodně mít nechtěl.

„Sejde z očí, sejde z mysli?“ zeptal se se smíchem. „A možná taky ne, doktore.“

Náhle se mi provaz zařízl do zápěstí, jak ho utáhl a zavázal na uzel. Potom ho upevnil v nějakém oku nebo něčem podobném v podlaze, kam jsem neviděl. Zabránil mi tak vstát nebo se třeba zpříma posadit. Došlo mi, že kvůli tomu je Sampson tak nahrbený. A to všechno se objevovalo v reálném čase na notebooku přede mnou. Napadlo mě, kolik lidí to asi právě teď sleduje, a doufal jsem, že mezi nimi není Nana s dětmi.

Když skončil se mnou a s Bree, vzal si od Sandy pistoli a postavil se do středu místnosti. Zastrčil si glock dozadu za opasek, pak si přidřepl a sepjal ruce před sebou, jako by je měl svázané jako my. Co to sakra dělá teď?

Tvář se mu zkroutila do hrozné grimasy. Pak hlasitě vzlykl. On hraje, uvědomil jsem si s leknutím. Hraje další roli. Kým je tentokrát?

Rozhodně teď nebyl sám sebou. Předstíral, že pláče, je smutný. „Proč mi tohle děláte: Já to nechápu. Prosím, dovolte mi vstát. Já neuteču, slibuju. Moc vás prosím!“

Náhle se zpoza Anthonyho zad vynořila pistole a on si ji namířil na hlavu. Teď promluvil jako DCMV: „Jestli chcete zůstat naživu, pane Belle, mluvte dál. Chci vás slyšet říkat A, E, I, O, U.“

„A, E, I, O, U,“ zakoktal s přesvědčením, že dokonale napodobuje Tylera Bella.

„Bellův bankovní účet jste zrušil vy, že?“ zeptala se Bree, než jsem to stihl já.

„A předtím hrál Tylera Bella v obchodě,“ dodal jsem.

To vysvětlovalo mléko a další zásoby potravin, které jsme našli v lednici v té chatě.

Anthony se napřímil, obrátil ze strany na stranu a ukázal plnovous, nos a husté obočí. „Docela slušná maska, co?

Sejmul jsem formu přímo z Bellova obličeje.“

„Proboha,“ utrousila Bree znechuceně. „Skoro se kvůli vám stydím, že jsem člověk.“

„Moment, mám pro vás ještě něco. Tohle se vám bude líbit. Dívejte se, detektivové.“

Na okamžik znehybněl. Zatvářil se ztrápeně, ale už to nebyl obličej Tylera Bella. Byl nahrbený, jako by z něho vyprchala energie, a hlas, ten který používal při našich sezeních, měl hlubší s jižanským přízvukem a odlišným témbrem než ty ostatní.

„Ach bože, já zabil svého nejlepšího přítele! Matthewe, je mi to tak líto. Co teď budu dělat?“ Jeho řeč se zpomalovala a přízvuk prohluboval, až se stal svou vlastní karikaturou. „Nejsem nic jinýho než ubohej zkurvenej veterán s psychiatrem, kterej nepozná syndrom války v Zálivu od zarděnek.“

Upřel na mě chladný pohled.“Mám to všechno nahrané, doktore Crossi. Každé naše sezení jsem si nahrál vám přímo před nosem. Pořídil jsem i pár snímků.“ Podíval se na Sandy. „Vás a jí. Když vás políbila před vaší ordinací, strčila vám jazyk do pusy a řekla, že by vás chtěla potkat za jiných okolností.“

„Povím vám tajemství.“ Sandy přehrála tu scénku, ke které došlo před mojí ordinací. „Ráda bych vás potkala za jiných okolností.“

Vzpomněl jsem si na ten polibek i na to, jak mi Sandy pokynula, abych za ní přišel k obrubníku, zjevně aby mě Anthony dostal do záběru.

„Dobře,“ řekl jsem. „A teď se zeptám proč?“

„Co třeba proto, že na to, co my, se nikdo nezmůže?

Nikdo! Nebo proto, že jsme pracovali skoro deset let v divadlech a stěží si vydělali na činži. Nebo proto, že jsme viděli slávu, kterou máte nebo jste míval, a chtěli jsme jí část pro sebe.“

Odmlčel se a chvilku se na mě jen díval. „Tohle jste chtěl slyšet, doktore Crossi? Pomohlo vám to zařadit nás do nějaké škatulky, abyste nám lépe porozuměl?“

Opětoval jsem jeho pohled. „Záleží na tom, jestli je něco z toho pravda.“

Zasmál se a Sandy také. „Ne. Ani slovo. Jak by mohl být někdo jako já neúspěšný v životě? Mám peníze a teď i slávu. Fandí nám dokonce i Kyle Craig a my jsme Kyleovi fanoušci. Svět je malý. Kyle Craig je náš hrdina, stejně jako Bundy a Gacy. A Gary Soneji. Když Kyle zůstal trčet ve věznici ve Florence, přišli jsme na to, jak se s ním spojit.

Chtěl slyšet všechno o tom, co máme v plánu, a my se zajímali o něho. Ve světě je spousta takových, jako jsme my, doktore. Těch, co zabíjejí, a těch, co si přejí, aby to dokázali. Kyleův právník byl taky fanoušek. Oddaný příznivec. A teď Kyle Craig sleduje náš příběh, jako jsme my sledovali jeho. Je přímo tady ve Washingtonu. To je vzrušující, nemyslíte?“

Kapitola 119

SLEDOVAL JSEM VRAHOVO živé představení, ale odehrávalo se tam ještě něco jiného, co mě momentálně zajímalo mnohem víc. Souviselo to s výletem pod stan do parku Catoctin Mountain. Bree neúnavně pohybovala rukama za zády, podle toho, co jsem viděl, celkem nepostřehnutelně. Snažila se rozvázat provazy na zápěstích.

Bylo mi jasné, že se musím postarat o to, aby se Anthony a Sandy soustředili jen na mě a nevšimli si, o co se Bree snaží.

„Ale veškerá sláva přece padne na Tylera Bella, ne na vás dva. A už vůbec ne na Sandy,“ řekl jsem, jako by mi na tom záleželo.

„Vy nedáváte pozor. Všechno tohle,“ ukázal rukou po místnosti, „je jen jeden z mnoha trháků. Jakmile budeme pryč, jakmile všichni tenhle příběh uvidí, začne to celé znovu. Třeba s novou policejní loutkou, televizním komentátorem nebo velkým zvířetem z Washington Post či USA Today.“

„Víte, že nejste první, kdo něco takového uspořádal, že?

Co Colin Johns, Miami 1995?“

V tom okamžiku Anthonyho pozlátko trochu popraskalo. „Nikdy jsem o něm neslyšel.“

„O to právě jde. Colin Johns byl slavný tak asi pět minut. A byl v tomhle mnohem lepší než vy dva dohromady.“

Anthony tam stál se založenýma rukama a pokyvoval hlavou. Poznal jsem, že má na mě vztek. „Vy jste dost mizerný terapeut, víte to? Čeho tímhle chcete dosáhnout? Že vás nezabiju?“

„Ne, ale připravím vás o část potěšení.“ Hlavní zbraní tu byla sebedůvěra, nikoli fakta či terapeutické metody.

Vymýšlel jsem si, jak nejrychleji jsem uměl.

„A co Ronny Jessup?“ zeptal jsem se. „Tři vraždy, všechny živě v televizi. Použil dokonce své pravé jméno.

Slyšel jste někdy o Ronnym Jessupovi? A vy, Sandy?“

„Ne, ale jeden malý ptáček mi zaštěbetal, že vy brzo umřete,“ řekla a ušklíbla se. „Už se nemůžu dočkat.“

Anthony přešel dvěma kroky místnost a uhodil mě do obličeje pažbou pistole. „Jen tak dál, doktore Crossi!“ Tyčil se nade mnou, připravený udeřit znovu, ale došlo mi, že mě teď nechce omráčit.

Byl jsem tam, abych se díval!

Vyplivl jsem na podlahu krev. „Madeline Purvisová.

Boston, 1958,“ vystřelil jsem na něho další jméno psychopatického vraha.

„Tak jo, to by stačilo. Přišel čas na roubík.“ Oddusal ke stolu s „rekvizitami“, znovu si zastrčil pistoli za kalhoty a zvedl roli lepicí pásky. Hlasitě to zapraskalo, když jí kus odtrhl, a pak zamířil zpátky ke mně. Odvrátil jsem hlavu, ne abych ho zastavil, ale abych ho dostal do vhodnější pozice. Nic víc jsem udělat nemohl. Buďto Bree připravená byla, nebo ne. Když Anthony s pruhem pásky přistoupil blíž, Bree vylétly ruce zpoza zad. Sandy si toho všimla také.

„Brácho, pozor!“

Brácho? Ti dva byli sourozenci? Něco takového mě vůbec nenapadlo. Snad kvůli té erotické scéně v čekárně před mou ordinací. Mohli by být i milenci?

Kapitola 120

AŤ UŽ BYL ANTHONY KDOKOLI, vrhl se na Bree v okamžiku, když se jí podařilo vytrhnout mu zbraň. Udeřil ji do obličeje rychlým tvrdým pravým hákem. Glock vypálil, minul Anthonyho, ale Bree odlétla stranou a narazila do zdi vedle své převrácené židle. Sandy náhle držela v ruce pistoli a mířila na mě. Bree se podařilo namířit glock a vystřelit.

Dvakrát! Myslela to vážně. Obě kulky zasáhly Sandy Quinlanovou do hrudi. Šokované otevřela ústa a myslím, že byla mrtvá, ještě když tam stála s pistolí v ruce. Pak se zhroutila jako loutka a já z toho neměl nijak dobrý pocit.

Strávil jsem se Sandy příliš mnoho času; myslel jsem, že ji znám, i když jsem se mýlil. Byla to má pacientka. Snažil jsem se zvednout na nohy, tahal vší silou za provaz přivázaný k podlaze, a ten začal povolovat. Musel povolit.

Bree vystřelila znovu. Jeden z reflektorů explodoval, právě když pod ním Anthony procházel. Snažil se utéct a běžel v podřepu. Při tom se smál. Hrál další roli? Nebo byl jen sám sebou?

Zabral jsem, napjal stehna a provaz konečně povolil.

Uvolnil se mi na zápěstích natolik, že se mi podařilo

vytáhnout ruce ze smyček. Pak jsem se rozběhl za Anthonym.

„Zavolej posily!“ křikl jsem na Bree. Černá motorola ještě ležela na podlaze kousek od Sandy Quinlanové, která měla vytřeštěné oči a na hrudi dvě střelné rány tak blízko u sebe, že vypadaly jako jedna.

Dorazil jsem ke schodišti a uslyšel, jak se nade mnou roztříštilo sklo. Anthony, DCMV– prchal. Pár vteřin nato jsem už stál v prázdném obchodu. Dveře do ulice byly zavřené a visel na nich visací zámek. Výloha však byla rozbitá. Na chodníku jsem uviděl ležet starou židli. Prolezl jsem otvorem ve výloze. Venku postávali lidé a dívali se na mě jako na strašidlo. Jeden kluk ukázal podél bloku.

„Běloch,“ řekl. Pak jsem spatřil Anthony utíkajícího tryskem po druhé straně ulice. Ohlédl se a také mě zahlédl.

Pak zaběhl do obchodu po své pravé ruce.

„Zavolejte policii!“ zvolal jsem na všechny, kteří poslouchali a mohli by pomoci. „To je DCMV!“ dodal jsem.

Pak jsem se rozběhl za ním.

Kapitola 121

PODNIK, DO KTERÉHO DCMV skočil, byla mexická restaurace s jídlem přes ulici. V přední části nebyly žádné stoly, jen jedna vyděšená stará žena ležící na zemi a hubený pokladní stále ještě přimáčknutý ke zdi, jako by se změnil ve svůj vlastní stín. Oběhl jsem pult a lítacími dveřmi vrazil do kuchyně. Teplota okamžitě stoupla o dobrých deset stupňů.

Dva kuchaři na mě křikli španělsky. Příliš pozdě.

Uviděl jsem, jak na mě Anthony zaútočil zprava.

Litinová pánev mi propálila košili a vyslala palčivou bolest nahoru po paži rovnou do mozku. Reflexivně jsem se rozmáchl druhou rukou a uštědřil mu jeden úder do spánku a druhý do krku. Pustil pánev a já ji chytil sám. Vrazil jsem ji Anthonymu do obličeje a pak nechal spadnout na zem dřív, než mi seškvařila kůži na ruce. Zavyl, zapotácel se dozadu a kolem jednoho ucha se mu uvolnila zčernalá latexová maska. Oba kuchaři vyjekli, jako by byli popálení sami.

Anthony se zachytil kraje velkého sporáku. Popadl další pánev a chlístl mým směrem prskající olej a zeleninu. Uhnul jsem před mastnou sprchou, ale Anthony už mířil k zadním dveřím. Cestou za sebou strhl police s talíři a vybavením,

které se rozlétlo na všechny strany. Vzduch naplnil rachot tříštěného nádobí.

„Moje sestra je mrtvá!“ zařval na mě.

Co to mělo znamenat, že teď už skutečně zuří?

Hrábl jsem po kuchyňském noži a rozběhl se za ním.

Kapitola 122

KDYŽ JSEM VYSKOČIL DO DLOUHÉ široké ulice pro zásobování, uslyšel jsem kvílení sirén. Doufal jsem, že jsou tam kvůli nám a že někomu hodně rychle dojde, že jsem tam vzadu s DCMV. Ulička se táhla za několika domy se slepým koncem po mé pravé ruce a rušnou ulicí nalevo vzdálenou asi padesát metrů, což bylo dál, než by za tu chvilku stačil uběhnout.

Kam se tedy schoval. Určitě někam blízko, ale kam?

Otevřel jsem nejbližší velký kontejner a ovanul mě odporný zápach odpadků, ale Anthony tam nebyl. Obrátil jsem se zády k uličce jen na tak dlouho, abych se naklonil dovnitř a přesvědčil se, že tam není. Podél zdi stály tři další kontejnery. Na druhé straně parkovala zaprášená zrezivělá auta. Sklonil jsem se a nahlédl pod ně. Pod žádným z nich se neukryl. Kde tedy je?

Zahlédl jsem ho koutkem oka, a právě včas. Těsně jsem unikl šrámu přes tvář. Byl za jedním z kontejnerů a měl nůž. Navzdory okolnostem se zdál být sebejistý a zcela se ovládal, jako by hrál další roli. Já si zdaleka tolik nevěřil –

nůž nebyl má oblíbená zbraň. Ale to kuchyňské ostří bylo to jediné, co jsem proti němu měl.

Znovu zaútočil. Nůž mi hvízdl kolem obličeje a jen zázrakem minul kůži. Máchl jím znovu, znovu a znovu.

Naznačil jsem krátký výpad a on se zasmál. „Tohle se mi, myslím, bude líbit,“ řekl. „Vlastně to vím. Jsem vycvičený pro boj muže proti muži. Co vy, doktore Crossi?“

Neobtěžoval se něco předstírat, prostě po mně znovu bodl. Uskočil jsem a on minul. Ale ne o moc, tak o tři centimetry. Jeho tvář byla napjatá, na čele mu tepaly žíly, ale oči měl veselé. Hrál si se mnou. Minul snad schválně?

Protahoval to?

„Kdysi skvělý Alex Cross,“ řekl. „Velká škoda, že nemáme obecenstvo.“

„Ale vy ho máte. Tentokrát jsem vaším obecenstvem já, DCMV,“ ozval se něčí hlas.

Oba jsme se otočili, a tam stál Kyle Craig.

Kapitola 123

KYLE PROMLUVIL a znělo to skoro vesele. Byl rád, že nás vidí? Že se nechal spatřit? „To je, ale pohled pro bolavé oči, skvělý DCMV a skvělý Alex Cross. Konečně v souboji na život a na smrt. S kuchyňskými noži? Zaplatil bych, abych to mohl vidět. Ale já platit nemusím. Jsem přímo tady.“

DCMV držel nůž zdvižený a připravený, ale stále kradmo pokukoval po Kyleovi. „Co tady děláte?“ zeptal se.

„Obdivuji vaši práci, pochopitelně,“ odpověděl Kyle a zdálo se, že to myslel upřímně. „Stejně jako by ji obdivovali všichni vaši fanouškové, kdyby mohli. Mačkali by se na ulici, aby to mohli vidět. Sledoval jsem vás od okamžiku, kdy jsme se setkali u Crossova domu.“

„Vy si myslíte, že nepostřehnu váš sarkasmus?“ zavrčel DCMV.

„Plýtval bych dechem, kdybyste ho nepostřehl. Dejte si na doktora Crosse pozor. Hlídejte si ho. Rozřeže vás na kusy, když bude moci. Je zákeřný.“

„Nedokáže mi ublížit,“ prohlásil DCMV jednoznačně.

„Nepatří do mojí ligy. A vy taky ne.“

„Ale, ale,“ řekl Kyle. „Teď jste takříkajíc bodl mě.“

Já neřekl ani slovo. Stále jsem hledal způsob, jak z toho ven. S nožem jsem to moc neuměl, ale měl jsem rychlé nohy. To mě možná mohlo zachránit. Ale teď jsem se musel obávat i Kylea. Jak se sem dostal a jaký je jeho momentální vztah s DCMV? Že by se právě změnil?

„On se soustředí na souboj. Vy ne,“ trénoval Kyle DCMV z pomezní čáry. „To je všechno, co se vám snažím povědět. Přeberte si to, jak chcete.“

DCMV se podíval zpátky na mě. „Tak dobře. Dovolte mi Crosse vyřídit. Na vaši počest.“

Na vaši počest? Co to mělo znamenat? Pak máchl nožem a minul, ale tentokrát to myslel vážně. Další rychlý pohyb a řízl mě do paže. Krev mi prosákla košilí a skápla na asfalt.

„To už je lepší, DCMV,“ pochválil ho Kyle hrdelním hlasem. „A teď po něm! Sejměte ho! Zabijte toho parchanta!“

DCMV začal ztěžka dýchat ústy. Mohla by to být pro mě výhoda? Obkroužil jsem ho doleva, pak jsem změnil směr. Nebyla v tom žádná logika, jen instinkt. Pohyboval jsem se na druhou stranu, když po mně opět mávl ostřím.

Minul! Bodl jsem a škrábl ho do paže. Z rány vytryskla krev. Ohavné zbraně, tyhle nože!

Kyle zatleskal, pomalu a teatrálně, ale neřekl ani slovo povzbuzení. Opět jsem začal kroužit, ale tentokrát rychleji.

Náhle jsem změnil směr a pak vyrazil znovu na druhou stranu.

DCMV zničehonic zařval a zaútočil. Otočil jsem se doleva a na okamžik si odkryl záda. Stále se nakláněl na druhou stranu. Což znamenalo… co? Obrátil jsem se kolem své osy o celý kruh. Pak jsem přenesl váhu na pravou nohu a bodl nahoru pod jeho paži. Nůž našel maso, svaly. Nakonec se mu zabořil do hrudi. Zasténal skoro stejně hlasitě, jako vteřinu předtím zařval. „Ty zatracenej parchante!“ Pak padl na zem a zůstal ležet na zádech s pohledem upřeným do prázdna. Odvrátil jsem se od DCMV a pohlédl na Kylea.

Já měl nůž –

On měl pistoli.

„Za moc nestál, co?“ řekl Kyle a usmál se.

Kapitola 124

MLUVIL DÁL, skoro jako by byl nadšený, že mě vidí.

Možná jsem to byl já, koho sledoval. „Moc mě mrzelo, že jsi za mnou nejezdil do Florence častěji, Alexi. Ani si neumíš představit, jak moc. Zavřou tě tam do malé cely a drží tě v ní třiadvacet hodin denně. Je to nelidské a nepřináší to nic dobrého. Můžeš mi věřit. Možná jednou natočím hluboce znepokojivý film, něco jako Nepohodlná pravda nebo Cesta do Guantánama. Nazvu ho Už nikdy nespatříš slunce. Bude se hrát ve všech uměleckých kinech tady na Východě. Všechna krvácející srdce bych získal na svou stranu.“

„Zabil jsi spoustu lidí, Kyle. Vraždíš od chvíle, co ses dostal ven. Kolik jich bylo tentokrát?“

Kyle pokrčil rameny a pak se na mě ušklíbl. Nebyl tak dobrý herec jako Anthony, jen vychytralejší vrah. „Upřímně řečeno, ani jsem to nepočítal. Samozřejmě mezi ně patřila moje matička. Nebo to byla jenom halucinace?“

„Ne, svou matku jsi odpravil.“

„Odpravil, opravdu? To zní jako trochu silné slovo.

Vlastně si z toho moc nepamatuju. Asi se mě zmocnila

zuřivost. Můžeš mi sdělit nějaké krvavé podrobnosti? Chci to slyšet od tebe, doktore Crossi.“

„Tohle má být součást našeho psychologického propojení, Kyle?“

„Možná. Vlastně jsem o tom nikdy takhle neuvažoval.“

Chvilku jsem na Kylea mlčky zíral. Představoval čiré zlo bez špetky svědomí. Přemýšlel jsem, jaké má asi teď reflexy.

S pistolí v ruce se mi zdál celkem sebejistý. A proč by nebyl? Co mu bránilo mě zastřelit?

„Klekni si na zem, Alexi. Čistě pro jistotu, kdyby sis náhodou vzpomněl, co tě naučili v Quantiku.“

Stál jsem tam a odmítal ho poslechnout. Kyle natáhl paži s pistolí, dokonale rovnou a nehybnou. „Řekl jsem, klekni si na zem. Pořád máš šanci, že tě nezabiju. Třeba budu chtít obecenstvo pro to, co se chystám udělat později.“

To upoutalo mou pozornost. Obecenstvo? „Co se chystáš udělat, Kyle? A jakou roli jsi sehrál pro DCMV a jeho partnerku?“

Usmál se a zdálo se, že si formuluje odpověď.

„Zajímavá otázka. Jestli ti to povím, bude to proto, že nebudeš nablízku, abys to viděl, nebo proto, že budu chtít, abys to krveprolití očekával. Kleknout! Tohle je poslední varování, Alexi.“

Pokrčil jsem trochu kolena a pak si klekl. Pochopil jsem, že nemám na vybranou. Kyle nesnášel neposlušnost.

To jsem už věděl jistě.

„Tak je to správně. Takhle tě rád vidím. Jako prosebníka. Víš, skoro si přeji, aby byl DCMV naživu a mohl to vidět.“

„Mohl jsi ho zachránit.“

„Třeba. A třeba ne. Opravdu si myslím, že ten chlapec chtěl umřít. Studoval jsem jeho první vraždy, když jsem byl ještě agentem. Spojil se se mnou ve Florence. Myslím…

možná jsem pro něho byl něco jako otec. Ty bys to uměl popsat lépe než já. Já však neumím žít v minulosti. Ničeho moc nelituji. Ale to chápeš, že?“

„Co tím myslel, když řekl ‚ Na vaši počest?‘“

„Aha, tohle. Byl to můj fanoušek, samozřejmě. Kdo není? I ta holka. Jeho sestra? Kdo ví. Posílali mi vzkazy do vězení po mém právníkovi. Další fanoušek. Všechno jsou to jenom cvoci, Alexi. I když… tebe docela prohnali. Pomohl jsem jim s několika nápady. Ten fotbalový stadion, to jsem vymyslel já. A samozřejmě jsem navrhl Tess Olsenovou. To byla vražda na mou počest.“

Kyle popošel kupředu a přiložil mi hlaveň ke spánku.

Ruka se mu ani nezachvěla.

„Já, Kyle Craig, při plném zdraví duševním i tělesném,“

řekl se široký, šíleným úsměvem, „jsem se rozhodl ušetřit život Alexe Crosse. Alespoň prozatím.“

O krok ustoupil. „Jak jsem říkal, třiadvacet hodin denně.

Po čtyři roky. Nemůžu tě nechat jít tak snadno. Několik minut strachu a ponížení, to není nic ve srovnání s tím, čím jsem prošel já. Není to dostatečná odplata. Ani přibližně.

Však uvidíš.“

Kyle dál couval. „Mám pro tebe větší a lepší plány, Alexi. Jedna věc je jistá, umučím tebe i tvou rodinu k smrti.

Neobtěžuj se je ukrývat. Hledat lidi mi vždycky šlo. Byla to moje specializace v FBI. Jsem Génius, na to nezapomínej.“

„Odlož tu pistoli, Craigu. A pěkně pomalu, ty parchante.

Nebo hned poznáš, co je to odplata.“

Byla to Bree. Ještě jsem ji neviděl, ale chtěl jsem ji před Kylem varovat. A říct jí, že na něho je lepší střílet bez jediného slova.

Kapitola 125

„BREE!“

Kyle pracoval jako agent FBI v terénu a předtím sloužil v armádní zvláštní jednotce. Byl odborník na nože, střelné zbraně, výbušniny. Patřil mezi ty, které není radno varovat.

Uslyšel Breein hlas, a než stačila doříct svou hrozbu, obrátil se k ní a padl k zemi. Sledoval jsem to neschopný čemukoli zabránit.

„Bree!“

Jeho beretta se zvedla a namířila jí doprostřed hrudi, nehodlal riskovat, že z té nevýhodné pozice mine, zvlášť když byl ještě v pohybu. Měl ji na mušce a mě napadlo jen jediné: Zastřel raději mě.

Nevím jistě, jestli Bree počkala, než dokončí slova „Nebo hned poznáš, co je to odplata.“ Pochybuji o tom.

Vystřelila, a Kyle Craig sebou ve vzduchu trhl.

Vytřeštil oči. Nestačil ani opětovat palbu. Dopadl na zem s dutým zaduněním a zůstal ležet. Jedna noha se mu cukala.

Konečně pustil berettu. Pak už nic. Nic. Požehnané nic.

Doběhl jsem k němu a odkopl pistoli. Dřepl jsem si vedle Kylea, který kdysi býval mým přítelem, a pak se

změnil v nejhoršího nepřítele. Oči měl otevřené a díval se na mě, přímo do mých očí, možná až do duše. Tupě zíral a mě napadlo, jestli právě umírá a uvědomuje si to. Potom Kyle promluvil a to, co pronesl, bylo tak zvláštní, že jsem to dodnes nepochopil. „Na tvou počest,“ řekl. Pak mu z hrdla uniklo děsivé zachroptění. A mě se to líbilo. Nerad to říkám, vyděsilo mě to, ale ulevilo se mi a měl jsem radost. Tak mě těšilo být jeho obecenstvem, že jsem Bree zatleskal. A pak byl Kyle náhle na všech čtyřech a vyskočil na nohy. Z

pouzdra na zádech vytrhl další zbraň. Bree už předtím sklonila pistoli. Měl nás.

„Zahoďte zbraň, detektivko,“ řekl tím nejklidnějším hlasem, jaký jsem kdy slyšel. „Nechci vás zabít teď hned.

Ještě ne. Pověz jí to ty, Alexi.“

„Neposlechne,“ řekl jsem.

„Tak to je její konec. Zahoďte pistoli. Proboha, kdybych vás chtěl zabít, už bych stiskl spoušť.“

Bree si přidřepla a položila pistoli na zem. Kyle stiskl spoušť. Ale schválně ji minul.

„Víte, Bree,“ řekl tímtéž smrtelně klidným hlasem, „opravdu je lepší střílet do hrudi než do hlavy, jenže to má háček.“ Poplácal se po hrudníku. „Zapomíná se na neprůstřelnou vestu, kterou si oblékám na podobná setkání.

Také byste si ji měla brát, zvlášť když máte tak pozoruhodnou hruď.“

Kyle od nás začal couvat. Pak se usmál a řekl: „Ale co!

Promiň, Alexi!“ Vypálil Breeiným směrem, dvakrát, a znovu úmyslně minul. Potom se rozesmál, proběhl uličkou a se smíchem zmizel za prvním rohem. Génius.

Epilog

POSLEDNÍ DNY

PO KYLEU CRAIGOVI jako by se slehla zem, což mě nijak nepřekvapilo. Pronesl strašné hrozby, ale kdyby mě opravdu chtěl zabít, už by to udělal v té uličce. Několik následujících dní mi uběhlo rychle, ale Damonovi se možná vlekly. Můj chlapeček odcházel z domova. Když jsme nakládali jeho věci do auta, abychom ho vypravili na první semestr do Cushingovy akademie, dal naplno najevo své emoce. Už si nedokázal hrát na tvrďáka.

Vyrazili jsme do Massachusetts sami dva, abychom si užili těch několik posledních dnů. Zastavili jsme se na návštěvu u mého bratrance v restauraci Červený klobouk v Irvingtonu, dali si skvělé jídlo, poslechli trochu jazzu a pokračovali v cestě. Všiml jsem si, že i já dávám teď často najevo své emoce. Usoudil jsem, že je to dobře, možná pokrok. Neměl jsem lehký život a občas jsem pochyboval,

zda mám ještě duši. Všichni ti mrtví, snaha porozumět vrahům…

„Takže víš, kdy je rodinný víkend?“ zeptal se Damon, když jsme se blížili k Sturbridge v Massachusetts.

„Jen klid, už ho mám v diáři. Budu tam hned s rozbřeskem.“

„No, když budeš mít nějakej případ nebo tak, pochopím to.“

„Damone.“ Počkal jsem, až se na mě podívá. „Já přijedu. Za všech okolností.“

„Tati.“ Změřil si mě dospělým pohledem a trochu se zamračil, jak to odkoukal od Nany. „To je v pohodě. Vím, že přijedeš, když budeš moct.“ Nebylo to přesně, jako bych se přes přední sedadlo díval sám na sebe, ale lepší kopii jsem na světě neměl.

„Čeká tě parádní rok, Dayi. Ve škole i na hřišti. Jsem na tebe moc pyšný. Na sto procent.“

„Díky. Myslím, že i ty budeš mít super rok. Hlídej si Bree. Je pro tebe ta pravá. Všichni si to myslí. Ale rozhodnutí je samozřejmě na tobě.“

V tu chvíli mi zazvonil mobil. Co teď? Napadla mě bláznivá myšlenka, vyhodit tu zatracenou věc z auta. A přesně to jsem udělal. Damon mi zatleskal a zasmáli jsme se, jako by to byla ta nejzábavnější věc, která se mi kdy povedla. A možná byla.

Dorazili jsme ke škole v Ashburnhamu v Massachusets a byla tak nádherná, že jsem si přál, abych tam sám mohl strávit několik let a vrátit se do dětsví.

V administrativní budově na mě čekal vzkaz. Byl od superintendanta Daviese. Alexi, mám špatnou zprávu. V

Georgetownu došlo k několika vraždám.

Ale to už je jiný příběh, a na někdy jindy.